Posted on Napsat komentář

Znáš své vnitřní dítě ?

Jsem rodičem. Je to poslání? Nebo povinnost? Podle mě je to cesta. Cesta plná potu, vyčerpání, bolesti a hlavně radosti a lásky. Když zažíváš hlavně pot, bolest a vyčerpání asi něco není dobře, v dítěti to ale nebude. Je to v Tvém vnitřním dítěti. Neslyšela jsi o něm ? Tak si přečti článek.

Jsi rodič, máš zodpovědnost

Já téhle frázi nerozumím. Zodpovědnost za své činy mám od narození, a buď odraz své zodpovědnosti vidím, nebo nevidím. Pořád tu je. Takže mé dítě mě určitě zodpovědnosti neučí, už ji dávno vnímám, vím že každý můj čin nebo každé mé slovo doprovází jev „akce a reakce“, a zda očerňuji duši nebo pověst je nepodstatné.

Je důležité uvědomit si, že nejsme oběti, jsme tvůrci ve svém životě. Oběť jsi jen v případě, že ignoruješ své vnitřní dítě, které stále dokola vyhledává staré vzorce z Tvého dětství, to znamená, že se dokola motáš ve stejných zoufalých situacích. Zodpovědností tedy není být rodič, ale být člověkem. Pokud si v sobě udělám pořádek, nemusí za mě trpět mé dítě.

Dítě je dokonalé zrcadlo

To co si nechceme přiznat a už jsme asi dávno zapomněli, že je naší součásti, tak přesně „to“ dokáže najít naše vlastní dítě a předhazuje nám to. Chce nám pomoci to zpracovat. Dá se říct, že rodičovství a vůbec partnerství je ta nejlepší ego terapie. Vše negativní, co v nás vyvolává vztek je jen odrazem našeho vnitřního dítěte.

Můžu jako rodič jít na cestu učení a nechat si radit od svých malých učitelů (dětí) a budu si tím léčit duši a vnitřní dítě. Budu slevovat ze svých názorů a vzorců jen proto abych byl jako rodič, partner, člověk šťastný.

Nebo můžu pokračovat v cestě rodiče, který má umělé cíle o čistotě, chování dětí a kdykoliv mi děti naznačí, že se jim tahle cesta nelíbí, tak je usměrním slovy „já tak taky byla vychovaná“ a dál se budu se utápět ve vzteku (článek o vzteku) a zoufalství, přesto ze svých nároků neustoupím.

Dětství jako cesta

Já se třeba rozhodla být šťastná, upřímně, ne jen povrchově a zjistila jsem, že je to tak jednoduché, až je to těžké.

Jako mámě mi to jde snadněji, protože mám velkého učitele.

Hlavním klíčem ke štěstí je naše dětství. Je jedno jestli bylo pozitivní nebo negativní, obojí si naše duše určila jako cestu.

I trnitá cesta ke štěstí je pořád cesta.

Naše vnitřní dítě ukrývá podstatu toho kdo jsme, názorně ukážu:

Jako malá jsem:

…byla hodně empatická, ale ostatním vadilo, že se snažím zachraňovat svět, svět je totiž přece zlý a já jsem akorát hloupá a bez zkušeností, tak jsem se naučila nepomáhat, protože nejsem přece naivní.

…byla přecitlivělá, proto jsem těžko ovládala své emoce, cítila jsem v sobě vztek a smutek ostatních i svůj, ale pro rodiče to bylo zlobení, tak jsem se naučila být agresivní introvert.

cítila tisíce emocí, rodiče mi hned vysvětlily, že je cítit nemám, že je to špatně, tak jsem naučila odmítat samu sebe.

žila tady a teď, rodičům to vadilo protože „normální“ člověk, plánuje, kalkuluje a drží se plánů, tak jsem začala být rozumná místo spontánní.

nechtěla lhát, ale viděla jsem jak rodiče lžou sami sobě a nám, tak jsem se naučila lhát sama sobě a ostatním.

…se nebála dělat chyby, rodičům vadilo, že dělám chyby protože dospělý chyby nedělají, začala jsem mít stres z chyb.

…si nevážila věcí, protože nebyli živé, rodiče mě nutili si jich vážit a obklopovat se nimi, dostávala jsem výprasky za zničení nebo ztracení a nechápala jsem to, navzájem si sebe neváží, rozbijí si vztahy, to jim nevadí, ale jak jde o věc,  je to zlé, doteď k věcem vztah nemám.

…se řídila intuicí, rodičům vadilo že nemám reálný důvod mých činů, za intuici jsem se začala stydět.

…se nikdy neučila do školy a odmítala jsem dělat domácí úkoly, rodičům to vadilo, protože takhle se poslušné dítě nechová, stejně jsem dál  trvala na svém a dětství trávila v trestech a zákazech, ani na maturitu jsem se neučila, zato co mě baví, nad tím trávím hodiny a jsem schopna to studovat celé dny, po pubertě místo poslušnosti přišla deprese (o tom článek: Máma není všechno)

…si myslela, že rodina znamená bezpečí, rodiče mě strašili a já se naučila bát a být na všechno sama.

nechtěla jíst maso, obědy pro mě byli facky a peklo, jako dospělá stále maso moc nejím.

…si myslela, že láska je víc než peníze, rodiče si vážili hlavně peněz a majetku, než projevům lásky, já stále věřím že láska jsou víc než peníze.

…věřila tomu, že i negativní události se dějí, protože mají vyšší smysl, rodiče vždy na někoho sváděli vinu, já jsem se naučila hledat viníky.

…si myslela, že každý má svou pravdu, rodiče se hádali o to, kdo má větší pravdu, naučila jsem se hádat za svou pravdu.

…chtěla rodičům vysvětlit co je láska, a oni mi řekli že plácám nesmysly, protože lásku si musíme zasloužit.

chtěla mít maminku, která mě bude milovat, rodiče řekli, že si ji nezasloužím, tak jsem jim to uvěřila.

brala sestru jako konkurenci, protože nás rodiče neustále srovnávali. Dnes už vím, že jsme každá jiná, jedinečná.

nedodržovala pravidla, protože mi nedávala smysl, navíc jsem viděla, jak je rodiče sami nedodržují, toto rebelantství mě stálo spousta zákazů a facek, přesto stále dělám jen to co mi dává smysl.

věřila, že jsem dokonalá. Rodiče mi říkali, že jsem omyl co patří do polepšovny, tak jsem se naučila prosit boha ať mě vezme zpátky do nebe, tam budu zase dokonalá.

Co tvé vnitřní dítě?

Tady vidíš, kdo jsem byla před výchovou a kdo jsem po výchově. Chybělo mi pochopení, něha a láska. Proto nemám nároky na své dítě a nevěřím ve výchovu. Věřím v lidskou bytost, která je čistá a učí se mým vzorem.

Občas jsem v sobě, měla otázky „může se mé dítě vztekat?, může tohle žužlat?…“ a to mě jen nahlodávalo mé vnitřní dítě, někdy totiž mělo pochyby nad tím, proč mé dítě může to, co já nemohla. Nebo se taky někdy vzteknu na muže a to je pořád vzkazem od mého vnitřního dítěte.

Díky Robinkovi si lečím duši a zároveň vnitřní dítě. Pomáhá mi zastavit se a naslouchat vlastnímu vzteku.“ (víc v článku Ty se nevztekáš, že se vzteká?)

Věřím tomu, že dítě, když se narodí je hotová lidská bytost a má svůj cíl.

Dítě je dar

Vychovávat není zodpovědnost, mít dítě je dar a být mu dobrým vzorem je nejšťastnější volba pro každého rodiče. Já se nad děti nepovyšuji, já je ctím. Nevěřím na nálepky dobrých a špatných rodičů (jako u dětí, viz článek: Mami, nehodnoť mě prosím), každý rodič je dokonalým pro své dítě.

Věř tomu, že i se svými chybami jsi ten nejlepší rodič pro své dítě.Jako rodič se snažím pro své dítě dělat to nejlepší a dělám to jak nejlíp umím. Mám právo mít chyby a učit se. Rodičovství je cesta.

Děti mu budou těmi nejlepšími rádci.

P.S. Od narození nemám mámu, těmi rodiči myslím tátu a babičku s dědou.

Na závěr R. Fulghum:

Děti nejsou pejsek na hraní.
Život, který prožívají a život, který vy si myslíte, že prožívají, není totéž.
Neberte si, co vaše děti dělají, moc osobně.
Neveďte si o ničem žádné dlouhé záznamy – nejlepší je krátká paměť.
Ze špíny a nepořádku vyrůstá pohoda.
Po pubertě do jejich pokoje nesmíte.
Nesnažte se míchat do jejich přátelství a lásek – leda by vás k tomu vyzvaly.
Nic si nedělejte z toho, že nikdy neposlouchají co říkáte, ale zamyslete se nad tím, že vás neustále pozorují.
Učte se od nich – mají toho hodně, co vás můžou naučit.



Posted on 1 komentář

Mami, nehodnoť mě prosím

Tak přišel čas a já Ti prozradím něco o hodnocení dětí. Hodnocení používáme odjakživa a patří to ke každodenní komunikaci. Já to po porodu vidím jinak. Já vím, že to vypadá nevinně, tak si prosím přečti tento článek.

I slova mají energii

Začala jsem chápat, že význam toho „kdo jsem“ plyne ze dvou věcí a to:

 podle toho co říkám (ať už sobě, nebo ostatním) a co dělám.

Jako dítě si pamatuji, jak jsem se učila chápat význam slov. Některá mi přišla milá a na některá jsem si musela zvykat. Třeba jsem doslova nesnesla slovo „prachy“ znělo mi to tak neuctivě, jako by to měl říkat bohatství chtivý pirát a ne můj táta, který se jen bavil o nákupu.

Čas plynul a já zařadila slovo „prachy“ do slovníku, aniž bych si toho všimla. Přestala jsem vnímat smysl toho co říkám. Teď mi je 25 let a mám dítě. Dítě, které se za chvíli bude učit slova a já se znovu vracím k tomu „co a jak“ říkám.

Co říkám, tím jsem

To, že jsme vypustili ze slovníku sprostá, neuctivá či urážející slova, nebylo kvůli dítěti, ale protože jsme se uvědomili, že:

„Jak já mluvím a uvažuji o ostatních, takový sám jsem“.

Takže říct někdy o někom v jakékoli situaci že je „debil“, můžeme si být jisti že se někdy sami ocitneme v jeho situaci a budeme tím „debilem“.

My jsme pochopili, že v životě je tolik faktorů proč se někdo v určité situaci chová nějak, takže toho „debila“  buď ignorujeme, nebo místo hodnocení podáme třeba pomocnou ruku či vyzařujeme klid.

Praktikujeme to téměř rok a opravdu jsme se sami přestali cítit jako „debilové“ ale jako lidi.

Je to šikulka

Tím to pro nás nekončí. Naše dítě je totiž velký motorický rychlík. Naše pediatrička nás vždy důrazně upozorňovala, že Robinka do ničeho nemáme tlačit, že má na to co už dělá, ještě čas. My ji vždy s úsměvem upozornili, že je to jeho cesta, my ho netlačíme ani nepodporujeme, prostě ho necháváme dělat cokoliv jak sám uzná za vhodné.

Avšak okolí na to vždy reaguje slovy „no to je šikulka“. Já se moc omlouvám, ale mě vždy projede nepříjemný mráz po zádech, protože se učím zpracovat to, že je to myšleno dobře. „Není to zlý úmysl, jen automatická zažitá reakce“to si stále opakuji.

Nemusíme hodnotit

Teď si člověk říká, co to mám za ezo nesmysly co ? Je to prosté. Když dítěti člověk řekne „no ty jsi šikulka“ protože chodí a ještě nemá rok, co se říká dětem co ještě nechodí nebo chodí až po roce? To už nejsou šikulky?

Když se dítě narodí a v noci „zlobí“, rodičům se to nelíbí, a až bude v noci „hodný“ tak ho rodiče začnou mít rádi? My našeho syna zahrnujeme bezpodmínečnou láskou ať je jakýkoliv. A to je to co si z toho dítě vezme. Že je milovaný, takový jaký je. Nemusí se přetvářet do podoby ve které bude chválený.

ZLOBENÍ NEEXISTUJE

Já si třeba na dětství pamatuji dost. A vždy, když mi řekli „Ty dnes zase zlobíš!“, vůbec jsem nechápala jak to dělám, já prostě jen JSEM, „to se Vám nelíbí, že taková jsem?“ říkala jsem si.

Potom třeba jednou za měsíc následovala věta „no ty jsi dnes hodná“ a já zase nechápala jak to dělám, vždyť prostě jenom JSEM. Kdy už to rodina pochopí, že mé chování je součástí, a pokud se na zlobí ,že „zlobím“ , akorát se zlobí na mou existenci a to přece jako dítě nechci, já chci aby mě rodiče milovali a cítím smutek z toho, že nemám existovat (článek o tom jak vzniká smutek dětské duše: Máma není všechno). Měla jsem v tom zmatek.

Je dokonalý takový, jaký je

Takže proto naše dítě v noci „spí“ nebo „nespí“, není „hodné“ nebo „zlobivé“. Naše dítě není „šikulka“ ani „vyjímečné“ je jako každé jiné dítě, které se jednou naučí plazit nebo chodit, protože to je součást jeho vývoje.

Není důležité, že „už“, ale že se to děje a my s ním prožíváme radost z toho, co se naučil. Nedáváme mu nálepky protože, pokud by byl teď „šikovný“, mohl by v našich očích být jednou „NEšikovný a to nechceme.

Dopad hodnocení

Z pohledu dospělého člověka to slovíčkaření vypadá jako nesmysl. Zato já si to z pohledu dítěte pamatuji jako velkou věc, která měla vliv na mou osobnost.

Kdyby mě tenkrát nehodnotily, nemusela bych se odnaučovat strachu z lidí, z nových situací, možná bych uměla spolupracovat. A možná taky ne. Je to můj názor. A já to tak cítím. A taky cítím jak jsem se přestala hodnotit, přestala jsem být nervozní z toho „jak vypadám“, „jak působím“, jestli to co dělám, dělám „správně“ a tak.

Hodnocení považuji za negativní přístup, který rozhodně nepomáhá důvěře mezi dítětem a dospělým a dítěte se sebou samotným.

Hodnocení je manipulace

Taky už se ví, že „cukr a bič“ nebo „pochvala a trest“ není výchovou, nýbrž nástrojem k manipulaci. My jsme se rozhodli, že s nikým nechceme manipulovat a hlavně ne s naším dítětem. Samozřejmě jsme lidi, můžeme dělat chyby, ostatní s Robinkem můžou manipulovat a my tomu nezabráníme.

Od té doby co má Robinek rok, tak ho už před manipulací nechráníme a necháváme to na něm. Zatím pozorujeme, že když my jako rodiče nechválíme, Robinek tomu nedává energii, když ho někdo chválí. Proto důvěřujeme tomu, že my vytváříme jeho hlavní základy uvažování a zbytek je na něm. Jak se s tím popere. My jsme mu hlavní podporou, ale už ne hlavní ochránci.

Na závěr

Nám stačí mít záměr a motivaci se sebou něco dělat. Bereme život jako cestu a školu. Pokud se v životě necítíš úplně šťastný/á, začít vnímat energii slov a intonace je dobrý začátek. Můžeme jen doporučit se zamýšlet nad tím, co vlastně říkáme. Děti jsou přirozeně velmi citlivé, tak pokud si nevíš rady jak s touhle změnou ve slovníku začít, určitě Ti pomůžou. Děti jsou Ti největší učitelé.

Zamýšlejme se nad tím co říkáme, jestli to vychází z hlavy, nebo od srdce.



Posted on komentáře 3

Děti a špína




Po dnešní zkušenosti jsem se zamyslel nad tématem, jak jsem na sebe pohlížel ve společnosti dříve a jak se vnímám jakožto otec a rodič zejména v oblasti čistoty. Jak jste na tom Vy ohledně dětí špíny?

Jak jsem to měl se špínou

Jakožto mladý pubescent jsem se postupně dostával do stavu, kdy jsem to, jak vypadám, začal vnímat maličko jinak. Ani nevím jestli to bylo postupné nebo tak zvaná zničehonic akce, ale špinavé tepláky, ve kterých jsem s bandou valil fotbálek za barákem a bylo nám jedno, jestli je teplo nebo prší, už nějakou dobu ležely ve skříni a pomalu jsem je začal měnit za věci, které nebylo úplně vhodné špinit.

Snad jen vandry jsem stále neřešil a jezdil na ně jako skutečný vandrák.

Rodič a špína

Pravda, jsou situace, kdy je nezbytně nutné být vhodně oblečený.

Ale pak jsou situace, kdy nemusíme lpět na tom, jak vypadáme, ale na tom co děláme. Takže jsem si uvědomil, že od doby, kdy se nám narodil Robinek, jsem špinavý. I když se budu denně převlékat, budu špinavý. Když budu ve skafandru, obalený ochrannou a neproniknutelnou atmosférou, budu špinavý.

Děti mají úžasnou schopnost ušpinit vás i  když sami jsou čistí.

Nikdo neví, kde tento fenomén vzniká, ale je to tak. A víte co? Mně je to jedno. Jsem totiž rodič a k tomu patří špína, jako k létu slunce. Teda pokud zrovna neprší.

Jak k tomu špinění vlastně dochází

Jídlo

Hlavní kontaminační látkou je jídlo.Děti jedí a mají jídlo rádi. To je pochopitelné a dokonce prospěšné k životu. Ale oni si s jídlem i hrají. Proto je jídlo nejčastější položkou na vašem dítku, na zemi, na kočkách, které čekají pod jídelní židličkou na potravinovou almužnu, která se nedostane na zem, na zdi a pak pochopitelně na vás.

Když je to doma, dá se to ještě snést. Ale v kavárně, v restauraci, venku na ulici, při nákupu v obchodním domě. Pak už je oranžový flek od rozpatlané vařené dýně po celé mikině vcelku ztrapňující podívanou. Teda jak pro koho.

„Jsem totiž rodič, víte to?“

Bláto, kamení, kaluže…

Další materiál na špínu je všude kolem nás venku. Bláto, tráva, kamení, prach u cesty, klacky, kaluže a mohl bych pokračovat ve velkém dále. Každý dobře ví, kde si jeho dítko může zapatlat ručičky, nožičky nebo zadek. Tohle všechno se okamžitě nevypratelně vsákne do nás, rodičů.

Otírání

Jako další jsou dětské projevy lásky, tím jak moc se o nás otírají. Nejčastěji je to pusou a to tehdy, když je plná kukuřičných křupek, které slepí oblečení jako malta.

Nejlepší na tom je, že tento projev dětské lásky je tak čistý a upřímný, že bych nejradši, aby mě zapatlal od hlavy k patě, jen ať mě takhle miluje.

Fleky jako důkaz pozornosti

Tohle jsou momenty, kdy nepotřebuji být čistý, ale kdy jsem za každý flíček rád, protože jsou od mého syna. Je to známka toho, že spolu děláme spoustu aktivit a k těm ušpinění prostě patří, jako když jsme byli malí a hráli každý den fotbálek za barákem.

Špína nám nevadí

Další výhodou toho, že je mi moje špína úplně ukradená je to, že mi to nevadí ani na Robinkovi. S Ivetkou nemáme materialistické uvažování, tak nám nevadí, že se dítě plazí po kavárně, kde chodí lidi. Že si chce sednout na hromadu hlíny. Nebo, že když papá, tak mu padá jídlo na kaťata. Ani to, že si kalhoty roztrhne nebo jinak zničí.

Zdraví a špína

My jsme toho názoru, že dítě v době „orálního“ období strká do pusy nejen proto způsob stimulace a zkoumání, ale taky proto, aby nasbíralo bakterie do střeva. Imunita se s tím popere a tím se podporuje. Přece kdyby dítěti, mělo braní si věci do úst škodit, tak to příroda nevymyslela, nebo ne ?

Teď nedávno jsem četla pár článků o tom, že nejlepší pro dítě je špína a výkaly zvířat. Takže kdo neuklízí, nechá dítě všechno ožužlat a ještě se v bytě vyskytují zvířata, tak má vyhráno? My to můžeme jen potvrdit. Robinek je už 17 měsíců zcela zdráv a splňujeme všechny „nečisté“ parametry.

Nechci zase říct, že nečistota je všechno. My věříme psychosomatice, takže se snažíme i o psychickou pohodu. Jde to, ale ruku v ruce. Přece kdybychom Robčovi neustále něco zakazovali a rvali z úst, věčně ho umývali a otírali, asi by to pohoda nebyla. Věřím, že by nás to uvedlo do velké nepohody. Takhle se spolu jen smějeme, užíváme si společných chvil a to bez omezení. S heslem „co nevadí Tobě, nevadí nám“

Jak vnímají děti špínu?

„Podívej se jak ty kalhoty vypadají, to nemůžeš jíst normálně?“ „Jasně mami, vždyť už je mi deset měsíců.“

„Zlato nehraj si na té klouzačce, podívej jak je špinavá.“ „Ano tatínku, budu tady hezky stát a koukat na ostatní.“

„Miláčku nemůžeš jít tady ven, máš nové kalhoty.“ „Pochopitelně rodičové, stály přeci 600,-Kč, tak si je nezničím a budu v nich sedět v kočárku pod dečkou, aby mi je nikdo nevykoukal.“

„Jejda, ty jsi si blinknul, honem převlíknout, ať to nikdo nevidí.“ „Máš pravdu, s těmi třemi kapkami na bodyčku se nedá vůbec hrát.“

Na závěr

Tohle všechno mě napadalo dnes, kdy jsme s přáteli seděli v restauraci a já jsem si hrál v dětském koutku s Robinkem a přitom jsem na sobě měl neprozřetelně vínovou košili. Byly na ní vidět skvrny od křupek, mapy slin, opatlance od okurky a kdoví co všechno.

A v kontrastu cestou domů, kdy maminka zavolala na dítě „zlato nechoď na hřiště, budeš špinavý“ jsem si uvědomil, jak to s tou špínou vlastně mám já sám.

Posted on komentářů 7

Máma není všechno – příběh malé Ivetky




Už dlouho mám potřebu napsat jeden z důvodů, proč se o výchovu zajímám. Je prostý. Neměla jsem dětství na které bych s láskou vzpomínala.

Proč?

Vlastně od začátku mého narození není asi nic na co bych s láskou vzpomínala. Možná to, že moje máma prý naposled vydechla, když zjistila, že jsem přežila. A to, že mě zplodili s tátou z lásky a s láskou mě 7 měsíců v břiše nosila.

To bude asi jeden z důvodu mého vnitřního přesvědčení, že základ v mých buňkách je naplněn mateřskou láskou. A asi proto jsem ustála svou nejednoduchou cestu životem.

To si ale nepamatuji. To co si pamatuji, se týká až 3 leté Ivetky.

Kdo je Ivetka?

Ivetka byla přecitlivělé a zvídavé dítě. Byla jiná. Věčně pokládala podivné filosofické otázky. Byla vychrtlá. Posetá bradavicemi. Měla křivé žluté zuby, které ji rostli přes sebe. Spálenou ruku a půlku hrudi (nyní hrdě nosím spálenou část těla, a spáleným prsem úspěšně kojím).

Narodila se do vesnické rodiny. Hlavním přesvědčením rodiny bylo, zda chováním dítě neobtěžuje dospělé, než-li to, zda dítě nepotřebuje pochopení. Bylo to pro ni těžké, protože byla přecitlivělá a potřebovala pochopení. Pro rodinu to bylo taky těžké, protože doteď byli zvyklí na „normální“ komunikaci a poslušnost.

Zlobivé dítě

Ivetka poslušnosti nerozuměla. Tak moc jí zajímal okolní svět, že vůbec neuvažovala, zda co dělá, je správně či špatné. Prostě všechno musela zkoušet. To se rodině nelíbilo, protože od toho děti přece nejsou. Tak dostávala Ivetka omezení.

Jenže omezením nerozuměla a tak se často vztekala až sebe destruktivně a agresivně.

Nikdo jí neporadil, co má dělat. Jen ji vysvětlovali že : „Jestli se budeš ještě víc zlobit, dostaneš pár na holou“. Nebo „Okamžitě se uklidni“. Nechápala, cítila, že ji asi milují nebo něco takového, ale proč ji neustále něco vyčítají, když ona sama neví, proč se to s ní děje.

Proč z činností, které se staly omylem nebo u dospělého by byly přehlíženy, ona byla fyzicky bita. Psychicky byla vyčerpaná, noci proplakala a pořád nechápala, jak má zastavit čas vždy v momentu, kdy zjistí, že se děje něco, za co bude trestána.

Těšila se na dospělost

Moc se těšila na to, až bude dospělá, protože ji konečně někdo bude brát vážně. Třeba jako parťáka. Nebude ji nic vyčítat. Ona si nebude vyčítat, že její existence je tu zbytečná, protože všem jen kazí náladu a život. To totiž slýchávala pokaždé, když zrovna nebyla síla na fyzický výprask.

Dospělí hrající si na Bohy

Taky nechápala co vede dospělého k fyzickému násilí. Tahle destruktivní energie se jí nelíbila. Navíc kde rodina brala moc ji říkat co má a jak dělat. Ona to věděla. Jenže tu byla spousta nelogických věcí.

Když nechtěla jíst, že ji nechutná, musela stejně jíst. Dospělý mohl odmítnout. Když lhala, aby nedostala výprask, stejně jí čekal výprask. Dospělý mohl lhát a užívat věty je to tak, protože jsem to řekl“. Když nechtěla nic dělat, vyčetli ji, že je líná.  Dospělí mohl odpočívat, kdy chtěl.  Když chtěla dělat co jí baví, mohla až po povinnostech. Dospělý mohl hned.

A spoustu dalších příkladů. Dospělým vůbec nerozuměla. Podle ní to byla banda divných lidí, kteří si myslí, že mají větší pravdu než ona. A to nemají. Sama na nich viděla chyby a nesměla je říct. Teda mohla, ale dostala pár facek.

Kdežto oni mohli všechno. Vyčítat, poukazovat na chyby, organizovat ji čas, přikazovat ji, co smí a nesmí.

Deprese

Někdy, tak po 12 roku života, postupně začala život nenávidět. Ve 14 se začala řezat. V 17 utápěla deprese v alkoholu a neměla k sobě úctu. V 18 se jednoho dne neukázala na rodinné svatbě a potom ji necelý rok nikdo neviděl.

Začala totiž čerpat sílu. Ta rodinná destruktivní energie ji dusila. Už nemohla dýchat. Rodina to nechápala. Vždyť doteď dělali všechno stejně a správně. Výchova se nezměnila. Ona nemá úctu k rodině. Špatně ji vychovali. Tím to je.

Šťastný konec

Ivetka dlouho neměla úctu ani sama k sobě. Má to ale šťastný konec. S rodinou už vychází.

Protože už je dospělá a nikdo ji neomezuje. Kdyby omezil, může se sbalit a jít. Tatínek to ví, proto ji respektuje. Jednoho dne se jí omluvil za dětství. Ivetka mu dětství nemá za zlé, protože ví, že to nedělal schválně. Byla to jejich společná cesta. On byl takhle vychovaný a ona nespoutaná.

Bál se, že ji nevychová. Netušil, že ji zlomí. 

Potom o dceru na pár měsíců přišel. Pro otce, který je bez ženy a zbyli mu jen dvě dcery, to byla tvrdá rána.

Proč vychováváme jinak

Mám živě při vědomí veškerá traumata, která byla nevědomě napáchána mou rodinou. Jde to jinak. Když člověk kouká na plačícího otce, který lituje toho, co své milované dceři způsobil. Když sám cítí, co autoritářská a nerespektující výchova napáchá za psychická traumata, která se nedají utopit v alkoholu.

Potom se člověk vzpomínající na dětskou duši  rozhodne své dítě vychovat jinak. Už ví, že není důležitá máma.

Její nepřítomnost mě bolela, ale nezlomila. Zlomila mě komunikace. Bez respektu. Něhy. Empatie.

To nesmyslné rozdělení na svět dominantních dospělých a poslušných dětí. Mamince jsem často záviděla, že je v nebi. Tam, kde je mír a láska.

Na závěr

Z tatínka je pyšný děda, který vnukovi chce dát to, co nestihl dát dceři. Krásné respektující dětství.

Článek o respektující výchově: Ty se nevztekáš, že se vzteká?

Rodiny jsou různé. V naší se objevila láska.

Nikdy není pozdě.

Tenhle článek je věnovaný mému tátovi, kterého miluji z celého ♥.

Posted on Napsat komentář

Neurčujme hračky, buďme vzorem




Když jsme se dozvěděli, že čekáme miminko, pochopitelně jsme si kladli otázku, zda si nechat říct, jestli to bude chlapeček nebo holčička. Nakonec jsme se rozhodli, že ano. Přece, abychom věděli jaké máme pořídit barvy a hračky.

Takže při (vlastně jediném) screeningu, který jsme podstoupili, jsme požádali paní doktorku o určení pohlaví děťátka. Ani jeden jsme neměli konkrétní očekávání. I když já jsem si trochu představoval holčičku a Ivetka chlapečka, ale že bychom přímo doufali, to ne.

Bude to chlapeček

Výsledek screeningu nám nepřímo potvrdil chlapečka, protože se prý neustále schovával a tak jsme měli jistotu s potenciální odchylkou jednoho procenta.

Takže to bude chlapeček. A co teď vlastně budeme dělat? Musíme shánět samé chlapecké věci, hračky, oblečky. Vést ho k tomu, aby to byl chlapák jak má být. Tady jsme si položili otázky. Je toto všechno určující pravidlo toho, co z dítěte bude?

Je nutné podsouvat dítěti jeho genderovou společenskou pozici?

Hlavně mu být vzorem

Nic z toho jsme ve skutečnosti neřešili. Jsem rád, že mám přítelkyni a partnerku a ženu a družku a hlavně maminku našeho chlapečka takovou, jaká je. Nadupanou informacemi, které mi předkládala a na které jsem si postupem času udělal názor a se spoustou věcí se ztotožnil.

Jednou z nich a snad i tou nejdůležitější, je přístup k výchově (Ty se nevztekáš, že se vzteká?, Máma není všechno). Jak už jsme psali jednou, nemáme pojem výchova zrovna za dogmatický. Spíše bychom řekli, že našeho chlapečka a další děti, které bychom chtěli mít, chceme v životě doprovázet.

Ovšem nezaměnit tento přístup za výchovu permisivní, nebo dá se říct „dítě bez stresu, stresované okolí“, kdy dítě může cokoliv, protože je dítě a rodič ho nevede k pocitu zodpovědnosti a přijímání hranic.

Doprovázet, tak jak se já domnívám, znamená Být dítěti dobrý vzor.

Výchova budoucího muže

Vrátím se k momentu, kdy jsme se rozhodovali, co všechno chlapeckého musíme pořídit. Ono přeci od narození je jasně dáno, čím dítě na základě pohlaví bude. Já mám pocit, že se dětem od narození podsouvá, čím vlastně budou.

Pravda, od nepaměti máme zakořeněné, že samec, později muž či manžel, je ten kdo tvrdě pracuje a živí rodinu a samice, později žena a manželka, bude stát u plotny, vařit, starat se o děti.

Pro mě jsou tyto přežitky už dávno překonané.

Ženy volí, řídí auta, pracují, stejně jako někteří muži mají možnost zůstat doma na rodičovské dovolené. Společnost se mění, ale některé návyky neopouští.

Když se narodí holčička

Proto když se nám má narodit holčička, okamžitě sháníme vše růžové, plné krajek a volánků. Za hračky vybíráme panenky a jejich domečky, korunky a princeznovské šatičky, růžové plyšáky a kočárky, dětské kuchyňky a další drobnosti, se kterými se holčičky seznamují, protože je v budoucnu jistojistě budou potřebovat.

Když se narodí chlapeček

Naopak chlapečkům zase všechno modré nebo ještě lépe maskáčové a z hraček jsou to auta, pistole a vůbec zbraně všeho druhu, stavebnice (protože jen muži jsou výborní stavaři), obleky spidermana a batmana a ironmana a další manů, domácí kutilskou minipididílničku a tak dále.

Co potom děti, až maličko povyrostou očekávají?

Že každá holčička je princezna, kterou si přijede vyzvednout spanilý rytíř a až se vezmou, ona se bude dokonale starat o jejich královstvíčko. Že holky prostě neumí řídit auta. Že z kluků budou vojáci a řidiči a že se budou starat o své princezny, které jim už v mládí ukazujeme.

S tím si nemůžeš hrát

Někdy mě pobaví, když se dívám v hernách nebo na hřištích, jak jsou děti vedené. Pochopitelně to nemám nikomu za zlé, přeci každý rodič se snaží pro své dítě být tím nejlepším rodičem. Jen se člověk třeba zamýšlí, proč, když holčička vezme v herně do ruky modré autíčko, maminka má pocit, že si nehraje, jako správná holčička a ukazuje jí krásnou panenku s dlouhými vlásky se slovy: „zlatíčko, nech to autíčko, s tím si holčičky nehrají“, a intenzivně se snaží přesvědčit dcerunku o správnosti svého počínání, tedy hrát si jako hodná holčička.

Nebo jsem viděl, když tatínek sebral asi rok a půl starému synkovi panenku, kterou chlapeček asi deset minut obdivně zkoumal a podal mu malý meč, aby si chlapec zašermoval. Chlapec meč po dvou mávnutí zahodil a snažil se dostat k panence.

Hraj si s čím chceš

A já si myslím, že hračky jsou od toho, aby je děti zkoumali, aby je brali do rukou a učili se motorice, aby i pochopili rozdíly mezi holkou a klukem, ale hlavně proto, aby je učili dělat si vlastní názor.

Chceš si hrát s mečem Janičko? Dobrá, hraj si. Chceš tu velkou panenku Robinku? Klidně. Až vás děti napadne jít si hrát s domečkem pro panenky nebo s velkým autem, tak se sami rozhodněte.

V čem tedy spočívá hraní si dítěte?

Je to o tom, že mu musíme ukázat, jak si správně hrát? A chápou vlastně děti význam hraček, podle jejich společenského určení?

Já bych rád nechal (a vím, že i nechám) Robinka hrát si s čímkoli, co mu přijde zajímavé. Hračky jsou vyráběny, aby nám genderově rozdělily děti a podsunuli jim jejich roli ve společnosti.

Na závěr

Rodičům to vyhovuje, protože si myslí, že chlapec, který si bude hrát s panenkami, z toho se jistě stane ufňukánek a mamánek a kdoví, jestli náhodou nezmění orientaci a nebude se sám chtít stát tou princezničkou.

A holčičky? No pochopitelně by mohly být nedejbože zručné a z takových bývají feministky a bojovnice za rovnoprávnosti žen a tak dále. Styděli by se za ně pak rodiče?

A tady se vrátím k větě být dobrý vzor.

Myslím si, že z našich dětí nevyroste to, co bychom z nich chtěli mít proto, že je k tomu vedeme. Z našich dětí vyroste to, co si sami určí na základě toho, jak dobrým vzorem jsme jim byli.

Proto je důležité, aby otec byl dobrým vzorem synovi a matka dceři. Aby otec dceru podporoval a matka syna.

Protože to co z dětí vyroste, je jen a jen naše zrcadlo.