Posted on Napsat komentář

Děti a citové potřeby. Znáš jazyky lásky?

Původně jsem plánovala popsat pocity z knížky Děti a pět jazyků lásky (Gary Campbell). Protože se mi však tolik nezamlouvala forma vyprávění, rozhodla jsem se, že napíšu článek ne o knížce, ale myšlence dětí a pěti jazyků lásky. Někdy knížka rodiče i směřuje k trestům a odměnám, což není v souladu s naší výchovou. Článek je tedy o jazycích lásky, té hlavní čisté myšlence, která mě nadchla.

Co jsou to jazyky lásky?

Jazyky se nazývají, protože jde o formu komunikace, kterou děti i my dospělí potřebujeme, abychom se cítily milovaní. Každé dítě má svůj primární jazyk lásky nebo třeba dva primární, které potřebuje nejčastěji naplňovat. Ostatní jazyky taky naplňujeme, aby se láska stimulovala všemi způsoby. Kojenec třeba potřebuji splňovat všech pět jazyků ve stejném měřítku. Dítě, jak postupně roste, tak bude jeho potřeba lásky ovlivňována jeho povahou a proto se některé jazyky stanou primární.

Proč je potřeba komunikovat s dětmi skrze jejich jazyk lásky?

Dítě má citové potřeby. Pokud si představíme určitou nádobu citových potřeb, potřebuje ji pravidelně dolévat, aby se cítilo milované a v bezpečí. Nejčastěji však vyžaduje dolévat jeho primárním jazykem. Každé dítě i dospělý má jiné potřeby. Na nás rodičích je, přijít na to, jakým jazykem nejčastěji komunikovat s dítětem. Pokud třeba naše dítě má jako primární jazyk fyzický kontakt a my nejsme moc kontaktní, dítě se nebude cítit úplně milované i když ho budeme zásobovat dárky a slovně ujišťovat každý den. Takže je to i úkolem pro rodiče, v sobě otevřít jazyky lásky, aby jej dítě dostalo ve formě jakou potřebuje.

Co je důležité pro jazyky lásky?

Nejdůležitější je opravdovost. Děti hned poznají, že na ně něco hrajeme bez citů jen proto, že jsme si to přečetli. Taky potřebují cítit, že jsou bezpodmínečně milovaní. Pokud na ně budeme mluvit jazykem lásky, ale často na ně budeme křičet a urážet je, budou mít v sobě zmatek a nebude nikdy možné jim citový pohár naplnit láskou. Takže pokud jako rodič cítíš, že v komunikaci mezi Tebou a Tvým dítětem je spoustu negativního a chybí důvěra, je čas se nad tím zamyslet a najít příčinu (něco málo mám v článku Ty se nevztekáš, že se vzteká?).

Bezpodmínečná láska je myšlena taková, kdy dítě ví, že je milované ve všech chvílích i negativních. Že mu nedáváme podmínky pro lásku. Láska se nedá zasloužit, dítě, pokud ji necítí bezpodmínečně, ztrácí pocit bezpečí a naplnění láskou a nevyroste z něj citově založený a sebevědomý jedinec.

Takže rodiče jsou otroci?

Rodiče pokud splňují potřeby lásky svých dětí, rozhodně nejsou otroci. Je to předávání lásky a když si uvědomíme, že děti se nejvíce učí vzorem, tak se tímto naučí i plnit potřeby lásky druhých. Myslím si, že je to naopak ta největší investice v životě, zajistit dětem bezpečí, naplňovat jim potřeby lásky a pomáhat s negativními emocemi. Tohle budou základy v životě, kterých se v budoucnu budou držet ať už ke vztahu k nám, nebo k ostatním.

(Opačně to funguje stejně, pokud dětem dáme základ bez lásky, bezpečí a naplňování potřeb, nevyroste z nich sebevědomý jedinec hledající partnera, který je bude bezpodmínečně milovat a naplňovat jim potřeby.)

Jazyky lásky:

  1. Fyzický kontakt: Malé děti vyžadují hodně fyzického kontaktu (proto i dlouhodobě kojím, kojení je taky forma lásky). Děti potřebují fyzický kontakt, vyžadují objetí, držení za ruku, čtení pohádek u rodiče v klíně, tulení v posteli, hlazení atd… Dítě vnímá i jemné pohlazení, když projde nebo při fyzických jakoby bitkách s tátou. Pokud je primárním jazykem dítěte fyzický kontakt a vy jej někdy budete fyzicky trestat, bude to pro něj citově nejhůře snesitelné.
  2. Slova ujištění:  Potřeba slyšet slovní podporu, náklonnost i něžnost. Potřeba častého slovního vedení od rodiče. Děti potřebují často slyšet slova „Miluji Tě, Mám Tě rád/ráda“, nebo pokud dosáhnou úspěchů, potřebují slyšet slova, která je podpoří. Děti s primárním jazykem slovního ujištění citově nejhůř zvládají, pokud jim rodiče skrze slova říkají něco negativního, nebo jim slovně ubližují.
  3. Pozornost: Děti vyžadují společně trávený čas. Týká se to hlavně prvních let života, kdy děti máme přilepené na sobě a vyžadují nás každou chvíli. Pro děti vyžadující pozornost je dobré vymýšlet společné aktivity, hrát společenské hry, cestovat a zamýšlet se nad tím, jak často jim říkáme „teď nemůžu“. Dětem, které mají pozornost jako primární jazyk nejvíce ublíží, pokud je rodič odsouvá a nebo si jich nevšímá. V tomhle případě opravdu nestáčí dárky a slova „Miluji Tě“.
  4. Dárky: Všechny děti milují dárky. Pro některé je však darování dárku nejcennějším projevem lásky. Místo koupeného dárku můžeme vymýšlet překvapení nebo darovat něco, co najdeme, nepotřebujeme. Jde však jen o jeden jazyk lásky. Často se využívá, když nejsou naplněny ostatní potřeby. Nezapomínat i na ostatní jazyky. Děti, pro které je tento jazyk primární, milují, když se dárky zabalují, když z dárku cítí opravdovou přípravu rodiče. Citově nejhorší pro takové děti je nebýt obdarováván.
  5. Skutky/služby: Začíná to péčí o miminko, dát najíst/napít, teple obléct, vysvléct, přebalit. Postupně se to mění v rodinnou pohostinnost a splnění pomoci, kterou dítě vyžaduje. U tohoto jazyku je nejdůležitější vypustit, že nejsme otroci, ale splněním služby/skutku dítěti projevujeme lásku. Budeme mu tím i vzorem a dítě se tím naučí plnit tuto potřebu i ostatním. Někdy to vypadá, že je dítě líné, nebo vypočítavé, ale spíš jde o žádost na doplnění lásky. Nejhorším pro takové dítě je pokud se rodiče rozhodnou, že dítě bude samostatné (dřív než na samostatnost bude připravené) a s ničím mu nepomáhají.

Jak poznat primární jazyk lásky?

Určitě se dětí neptejte. Poznáte to, když je budete pozorovat. Primární jazyky můžou být i dva. Co od Vás nejvíce vyžadují? Jakým jazykem promlouvají nejčastěji k Vám? Taky nezapomenout na to, že je potřeba komunikovat všemi jazyky lásky.

Neméně důležité je naplňovat potřebu lásky i Vám. Víš jaký jazyk lásky je pro Tebe primární? Je naplňován? Aby bylo šťastné díte plné lásky, zákonitě musí mít i šťastné rodiče plné lásky. Na konci článku přidám odkaz na online TEST pro určení Tvého jazyku lásky.

Na závěr

Takže si to shrneme. Důležité je být šťastný rodič, naplněný láskou. Potom můžeme efektivně komunikovat jazykem lásky. Dítě se cítí milované a v bezpečí jen pokud má naplněnou potřebu lásky všemi jazyky a hlavně svým primárním. Bezpodmínečná láska je základ pro komunikaci jazyků lásky.

Na závěr ještě připomínám, že nic není růžové a jednoduché jak to vypadá. Výchova dětí nás často dostává do pastí vlastních stínů, takže i když chceme a snažíme se, pořád na děti křičíme nebo jim dáváme podmínky k lásce. Takhle vypadá reálné rodičovství a tahle naše selhání nám můžou být dobrým pomocníkem zapracovat na sobě. Protože jak říká R. Fullghum:

„Nic si nedělejte z toho, že děti někdy neposlouchají co říkáte, ale zamyslete se nad tím, že vás neustále pozorují.“

Knížky o jazycích lásky:

  • Pět jazyků lásky – G. Chapman
  • Děti a pět jazyků lásky – G. Chapman, Ross Campbell

Odkaz na TEST jazyků lásky: klikni ZDE. Děkuji za přečtení! Pokud se Ti článek líbil, budu ráda za sdílení.



Posted on komentáře 2

Vztah máma a dcera

zdroj: www.canva.com

První článek na tohle téma: Vztah máma a syn je velmi populární, tak jsem se rozhodla napsat pokračování ve vztahu máma a dcera. Mám zatím syna, tak tento vztah ještě nemám tak procítěný a odžitý, takže jsou to pro mě spíše intuitivní předpoklady. Zase vycházím z názorů konstelačních a psycho-spirituálních terapeutů a taky z mého oblíbeného nevědomí od C.G. Junga.

Proč dcera?

Nelze říct, že víme jaké bude pohlaví našich dětí. Lze však přemýšlet nad tím, proč se někomu rodí jen holky. V takovém případě totiž žena nemusí být připravena na otevření svého stínu a traumat spojených s mužskou energií, archetypálně se svým otcem. Nebo prostě potřebuje posílení ve formě ženské energie. Mít dceru je nabídka vyššího smyslu zapracovat na své ženskosti. Najít v sobě vnitřní ženu, protože žijeme v mužském světě, kde se ženství nepodporuje od dětství a brzy se i ztrácí.

Když čekáš dceru

To nejcennější, co můžeš podporovat při vztahu s dcerou, je vztah s vlastní mámou. Pokud není možné, aby došlo k funkčnímu vztahu, je dobré takový vztah přijmout a mámě odpustit. Tvá máma, ať je jakákoliv, při výchově Tebe dělala to nejlepší, co mohla, nemáš právo ji vyčítat, že mohla být lepší. Dala Ti život a díky ní jsi na světě a co se děje během Vašeho vztahu, má už počátky ve Vaší rodové linii, tedy pokud se Ti na Vašem vztahu něco nelíbí, pokus se to zvědomit a neopakovat totéž s vlastní dcerou. Taky v sobě nosíš otisk vlastní mámy, takže pokud ji nechceš přijmout, budeš mít asi problém i přijmout sama sebe.

Základní body ve vztahu máma a dcera

Tohle jsou základní pravidla v archetypu máma a dcera, máma a žena, dcera a otec. Každý vztah je však originálním, ale díky tomuhle základu, se můžeme lépe orientovat při hledání nefunkčního vztahu.

  • 🌺Už na těhotenství a porodu se projevuje ženin vztah k ženské energii (archetypálně k mámě).
  • 🌺Otec láskou a podporou dceři vytváří její budoucí ženské sebevědomí (nebo naopak jí sebevědomí nedodá, naopak matka chlapci vytváří mužské sebevědomí). Pokud otec uráží dceřin vzhled, dcera se později jako žena necítí krásná. (KAŽDÁ ŽENA/DCERA JE KRÁSNÁ!)
  • 🌺Otec dává dceři vzor budoucího muže.
  • 🌺Otec tím, jak se chová k matce své dcery a ostatními ženám, tak ji rovněž zadělává na budoucí ženské (ne)sebevědomí.
  • 🌺 Animus (vnitřní muž v ženě, víc o něm v článku: Nevyčítej muži, že je muž. Jsi Ty vůbec žena?), který přesahuje vnitřní ženu vzniká, když chybí ženě sebevědomí, sebeláska (chybějící ženský vzor, dominantní otec, nefunkční ženský vzor…) – projevuje se agresivitou, zaměřením na výkon a kariéru, workoholismem, mužskou povahou…).
  • 🌺 Dnešní generace žen je odrazem výrazného nefunkčního (nehřejivý, agresivní…) ženského principu, chybí ženské sebevědomí, hřejivost, vnitřní spiritualita, přijetí ženských principu – menstruace, intuice, tvořivost, jemnost, porody, mateřství…
  • 🌺Dcera může léčit mámin přístup k ženskému principu.
  • 🌺Pokud chceme, aby naše dcery vyrostly v ženy, sami je podporujme v ženství, setkávejme se se ženami, tlachejme, tvořme, zpívejme, tvořme rituály pro menarche (první menstruace)…
  • 🌺Nezapomínejme na to, že dceři můžeme říkat co chceme, ale stejně se nejvíce naučí vzorem. Takže v sobě nosí náš otisk a budou pravděpodobně takové mámy a ženy, jako jsme my (víc v  článku: Nesoudím jiné mateřství, nic o něm nevím).

Na závěr

Zase píši o základních bodech, ve kterých se můžeme orientovat. Vztahy jsou mnohdy složitější a všechno není černobílé. Taky záleží na pořadí holčičky. Pokud je prvorozená, má v sobě více yangu, může být tedy temperamentní jako chlapeček (do pořadí se počítají i potraty a čistota pořadí – první rodina muže).

Holčičky si nemusí hrát s panenkami a nosit růžovou barvu, náušničky, abychom v nich našli ženskou krásu, ta se skrývá v jiných věcech. Je těžké v dnešní době být ženou a vychovávat dceru. Mám však pocit, že to feminismus akorát kazí, protože to za ženy promlouvá Animus. Pokud chceme zachránit ženství, přijměme cykly, evoluční slabost a vnitřní spiritualismus. Když najdeme vnitřní ženu, Animus nemá šanci ženu přerůst.

P.S. Mám pocit že výchova dětí je hlavně o ženě a jejím mateřství. Sice muži jsou nositeli genu X/Y, ale to z nich volitele pohlaví nedělá. Věřím tomu, že mateřství je hlavně o ženě, která nevědomě určuje které pohlaví přijme, reálně tedy vajíčko rozhodne zda přijme spermii s energií X/Y. 

 



Posted on 1 komentář

Nesoudím jiné mateřství, nic o něm nevím

Než jsem se začala babrat tak hluboko v sobě, měla jsem pocit, že je v pořádku soudit ostatní za to, že třeba „selhávají“ jako rodiče. Znáš to, neustále se vzděláváš, snažíš se na maximum být tou nejlepší mámou, k porodu si bereš PA a máš porodní plán. Prostě dokonalé mateřství. Potom potkáš maminku, jejíž porod končil fiaskem, dítě si odbylo čas v inkubátoru a maminka si ještě stojí za tím, že je ráda, že si odpočinula a nebude se na sílu nutit do kojení, když tu máme UM. Ona snad není taky dokonalá máma? Já myslím, že je.

Můj mateřský příběh

Upřímně se přiznám, že já se rozkojila až 10 den (viz. Šestinedělí bez cenzury) a vztah s Robinkem mi nenaskočil hned. Byla jsem do něj zamilovaná na první pohled, to jo, ale necítila jsem žádné pouto vůči němu. Prostě jsem se o něj starala, kojila, nosila, ale že jsem se zamilovala, mi došlo až tak ve 2 až 3 měsíci. Nicméně v obou případech jsem „nestresovala“, teda spíš neupadala do zoufalství. Nebojovala jsem s tím a trpělivě jsem čekala, až to všechno, co má, naskočí.

Věděla jsem, že takto to mám i ve vztahu, muž zamilovaný až po uši, já stále jednou nohou svobodná a až za chvíli mi dojde, že máme pouto. Tohle je prostě moje cesta lásky. Robinek mi ve vytváření pouta moc nepomáhal tím, že byl náročné (netrpělivé, hlasité, nespavé) miminko. Ženské hormony jsou fakt dobrá nálož lásky, že jsem to zvládala a až teď, když se s někým bavím o svém začátku s Robinkem, nevěřícně kroutí hlavou, jak tohle může máma prvorodička dát. Může, když je dítě celé ona a muž jí pomáhá. 🙂

Je mateřská láska přirozená?

Znáš psychologický experiment o mateřské péči?. Ve zkratce:

  • Jsou dvě rodiny myší.
  • Jedna rodí a stará se o mláďata s láskou. Jejich mláďata se potom starají s láskou o ty svoje a předává se to z generace na generaci.
  • Potom je druhá rodina, kde jsou myším ihned mláďata odebírána a když jim je vrátí, maminky o ně neprojevují zájem. Jejich mláďata potom rodí a i když jim nikdo mláďata nesebere, nemají o ně zájem. Tedy tato (ne)péče o mláďata se také dědí z generace na generaci.

Co to znamená?

Došlo mi, proč jsem to neměla jako ostatní kamarádky. Hned po porodu hormony lásky a hektolitry mlíka. Já totiž byla bez mámy a život jsem započala v inkubátoru. Chyběl mi v životě program máma, byla jsem v programu izolace. Nikdy jsem nepocítila ženskou hřejivou lásku, moje první setkání se světem byli jen stěny a zdrcená rodina s tátou, co nechtěl žít.  Moje tělo, buňky ani vědomí netušily co dělat v programu máma. Proto jsem se hned nerozkojila a trvalo mi navázat pouto s miminkem.

Nemáme právo soudit ostatní maminky

Je spousta způsobů lásky. Každá maminka doslova dělá to nejlepší, co umí. Nevíme, jak vypadal její začátek života a vztah s mámou. Taky nevíme, jakou cestu si vybrala její duše a jestli se třeba nesnaží něco dělat jinak. Jen jí to nejde, protože ji to nikdo nenaučil. Je jedno, jestli má jedna máma dudlík, další UM a některá nikdy nenosila. Hlavní je, že své děti milujeme.

Až s mateřstvím jsem došla k takové pokoře. Asi si stačí zamést před vlastním prahem. Jen tehdy zjistíme, kolik síly a odvahy stojí změny v našem životě. Taky není potřeba takových začátků litovat, mateřství je cesta. Mateřský stín léčí a ukazuje směr. Vše je jak má být. Stín je naše nevědomí, takže pokud už mateřství nedáváš, s nevědomím se dá pracovat na různých terapiích. Svou zkušenost s terapií popisuji zde: Do nitra poprvé – co přináší psychospirituální terapie.

Chceš se mnou sdílet své náročné mateřské začátky, napiš mi. Ráda vyslechnu/poradím/pomůžu.

Posted on Napsat komentář

Miminko pláče, co s tím?

Možná jste měli stejnou představu jako já. To si tak odnosíte 9 měsíců miminko, krásně ho porodíte, miminko se přisaje a usne, ale za dva dny je z něj plačtivý uzlíček. Proč pořád pláče? Vždyť je pořád se mnou, chce zase prso? Proč kolem mě mají všichni tichá spavá miminka? Tak se pojďme podívat na pláč miminka i z jiného než vědeckého úhlu pohledu.

Proč může plakat?

  • nelíbil se porod
  • miminku chybí kontakt s rodiči (separace)
  • miminko je temperamentní
  • miminko je citlivé (prokázáno, že na prdíky trpí všechna miminka, jen ty co pláčou, jsou citlivější)
  • vstřebává nový svět

Jak poznáme příčinu

Příčinu ani nemusíme poznat. Můžeme se jen domnívat a přemýšlet nad tím, jestli porod byl pro miminko respektující nebo jestli mělo miminko z čeho mít reálnou hrůzu a strach. Většinou to je typ pláče, který po 3 měsících odezní a z hysterického uzlíčku je konečně vnímající se usmívající miminko.

Miminkům také způsobuje existenční traumata, když nejsou hned po porodu a první dny v náručí maminky nebo tatínka, protože potřebují cítit lásku a teplo lidského těla. Mě mrzí, že jsem nebyla natolik informovaná. Když měl Robinek žloutenku a byl na fototerapii, vozili mi ho z jipky jednou za 3 hodiny. Teď už vím, že dítě má právo na nepřetržitý kontakt s mámou a mohla jsem na jip být s ním, i když mi to nikdo nenabídl. (Nebo zažádat o alternativní řešení, třeba fototerapie v pokoji. Zákon to vidí jasně, takže se nikdy neboj zažádat o alternativu nebo řešení, které Ti bude nejvíce vyhovovat – více info ve fb skupině: Podpoříte mne v osvětě)

Potom se může stát, že ačkoliv jsi se celé těhotenství jen radovala a porod byl rychlý a vědomý, i tak si můžeš porodit náročné temperamentní či citlivé miminko. Prozradím Ti, že spavá klidná miminka taky jsou, ale není to pravidlem. Citlivá a temperamentní poznáš většinou neklidným spánkem, častým pláčem a že si z šestinedělí nic nepamatuješ, protože jen lítáš kolem toho drobečka, který Tě vyžaduje každou vteřinu. Jak já nenáviděla všechny kamarádky, co porodili klidné miminko a vypadali krásně. Já byla vyřízená a zpracovávala v sobě tolik změn, jen abych se s touhle náročnou rolí ztotožnila. Temperamentní citlivá miminka jsou plačtivější i po 3 měsíci nebo se ve 4 už rovnou vztekají.

Co dělat?

  • přijmi skutečnost, že miminko pláče a má svůj důvod, přistupuj k němu stále s něhou a láskou
  • pořiď si šátek nebo nosítko (Šátek nebo kočárek ? (užitečné rady a tipy pro nošení dětí) , aby se miminko cítilo v bezpečí jako v děloze, hlavičku má u Tvého srdíčka, které poslouchalo 9 měsíců, uklidní ho to
  • nech si pomoct a vykašli se na úklid nebo vaření, pokud Ti nemá kdo pomoci tady je fb skupina, kde si v šestinedělí vypomáhají ženy mezi sebou: pomáháme si v šestinedělí
  • spi, když miminko spí
  • zaktivizuj partnera (kdyby mi Ráďa v noci i přes den nepomáhal, zbláznila bych se), tátové stejně nepomáhají, jsou to rodiče, takže se starají jako Ty
  • pokud máš problém s kojením, možná Ti pomůže můj článek o kojení – O kojení od Vykojené,
  • rozhodně pláč nevyřeší umělé mléko, pokud miminko přibírá a prospívá, tak ho nepotřebuje, spíš po UM usne, protože je to velká metabolická nálož
  • mluv o tom, jak se cítíš, já vím, že mateřství jsme si představovali jinak než takhle, časem bude líp, věř mi, hlavně nic nedus v sobě
  • baby masáže, pomáhají miminku se uvolnit a navázat kontakt s rodiči
  • komunikuj s miminkem, klidně mu říkej, jak se cítíš, ono Ti bude rozumět, je to pro Vás oba nové a na každém vztahu se dá pracovat
  • pokud miminko pláče opravdu od rána do večera, už to není v pořádku a mohlo dojít k nějakému porodnímu zranění, určitě to prober s pediatrem
  • jestli Ti vyloženě vadí dětský pláč, dá se na tom pracovat – píšu o tom v článku Ty se nevztekáš, že se vzteká?

O náročných miminkách

Rodičovství je cesta, takže neexistuje obecný doporučený návod, jak se dělají a rodí klidná a spavá miminka. Věřím tomu, že duše našich dětí si nás vybraly. Vědí, co všechno zvládneme, nikdy nám nenaloží víc. U těch náročných se navíc budeš po roce cítit jako mistr zen-budhismu a Tvá trpělivost doroste do nebeských výšin.

Maminky klidných dětí, prosím jestli si čtete tenhle článek, prosím nekomentujte naše temperamentní děti slovy:

  • moje děti se tak nevztekají
  • moje děti teda spí
  • „klid mámo“
  • moje děti jsou šťastné a hodné, to tvoje nevím
  • to by moje dítě neudělalo
  • nepláče nějak moc?
  • nevzteká se nějak moc?
  • nespí nějak málo?

Kdo nezažil, nepochopí. Byla bych ráda, kdyby se na naše náročné děti koukalo jako na stejně šťastné lidské bytosti, jako jsou i klidné a spavé děti. Pláč a vztek je komunikací, ne projevem neposlušnosti. Chceš li se dozvědět o temperamentních dětech více, doporučím projekt Teorie typu, může Ti to pomoci více pochopit své náročné dítě.

Na závěr

Doufám, že Tě tento článek potěšil, protože už si můžeš být jistá, že v tom nejsi sama. Pokud se nepovedl porod nebo jsi nezabránila separaci, už se stalo. Nevyčítej si to, na všem se dá pracovat. Pokud se tak stalo, dělala jsi stejně to nejlepší, co jsi mohla. Věř, že jsi tou nejlepší mámou pro své dítě a ono Tě miluje takovou, jaká jsi i se svými chybami.

Mateřství je cesta. Zkus vymazat z hlavy vzorce, že šťastné miminko je spavé a klidné. Šťastné je i to, které je nespavé a plačtivé. Stejně jako spavé a klidné nemusí být šťastné. Neexistuje dokonalá máma, každá máma je dokonalou pro své dítě. Neznáme příčinu, proč si nás vybraly duše náročných dětí, ale můžeme si být jisti, že nám věřily, že to s nimi zvládneme.

Informace mám z vlastní zkušenosti a z knih – Inspirující knihy. Pokud Tě teprve čeká šestinedělí, přečti si Dopis od miminka.



 

 

Posted on 1 komentář

Desatero sebevědomého rodičovství

Jako máma mám od narození Robinka pocity absolutního štěstí a lásky. Teda ty největší pocity štěstí jsem měla, dokud byl v bříšku a všechno bylo jednoduché. Potom se narodilo to nejhlasitější miminko, které se od 4 měsíců pořádně vzteká, takže když čtu na diskuzích informace o tom, jak se někomu dítě začalo vztekat v 13 měsících, opravdu tiše závidím.

Rodičovství není jednoduché, ale taky to pro mě není vysilující období plné strachu, tápání v něčem a křiku. Co jsem máma, našla jsem soulad s vlastní duší. Jako rodina vycházíme z našich pravidel, které nám zaručují radost a pohodu. Prozradím Ti naše pravidla sebevědomého rodičovství. Třeba Tě inspiruji, rozhodně Ti nechci říct, že se máš tímto desaterem řídit. Každá rodina má svá pravidla, která je dokáže dělat šťastnými. Jaká pravidla má Tvoje rodina?

Naše desatero sebevědomého rodiče

  1. Věříme tomu, že Robinkova duše si nás našla jako rodiče a chce nás takové jací jsme. Takže mě vlastně ani nenapadá přemýšlet nad tím, jestli jsem dobrá máma. Jsem pro Robinka ta nejlepší máma taková, jaká jsem i se všemi svými chybami.
  2. Jako rodiče se můžeme dostat do různých situací a to nemusíme být vyspaní, najezení nebo prostě nemusíme mít náladu. Považuji to za lidské, Robinkovi vysvětluji, že nemám náladu nebo jsem unavená. Nenapadá mě si to vyčítat, ani Robinkovi nevyčítám, když nemá náladu. 
  3. Ať dělám cokoliv, i když to na první pohled může vypadat, že to není nejlepší volba, jsem toho názoru, že pokud jsem něco tak udělala, tak jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla udělat. Nelituji svých rozhodnutí.
  4. Nesnažím se být dokonalá máma, snažím se být spokojenou lidskou bytostí, dělám hlavně co chci já. Věřím tomu, že Robinek je šťastný hlavně proto, že má šťastnou mámu. Nevěnuji mu pozornost 24 hodin denně a hraji si s ním jenom, když chci já nebo když vidím, že mě opravdu potřebuje. Nevymýšlím mu různé akce, nechávám ho, ať se zabaví a sám.
  5. Nemám umělé cíle. Znamená to, že pokud se chci seberealizovat a mám dítě, úklid je na posledním místě. Ne však, že bychom měli chlívek. Jen uklízím to, co vidím nebo když Robinek spí. Robinek ani nemá tolik hraček, že bychom po něm uklízeli déle než 15 minut. Nemám cíle ani v jídle a spaní. Jíme až máme hlad a spíme až jsme unavení. Pokud něco Robinkovi vysvětluji na víckrát, čekám až na to bude připravený a nerozčiluje mě, že to ještě neumí, nechápe. Nevadí nám, když je Robinek špinavý, článek:Děti a špína.
  6. Naše dítě je pro nás učitelem, věříme tomu, že přišlo na svět čisté s plnou osobností a svým cílem. My nejsme od toho, abychom mu říkali, jak se cítí, jak se má chovat, jak má myslet. On ví nejlépe, kdo je a jak se má chovat. Přistupuji k němu s heslem „já nejsem víc než ty, ty nejsi víc než já“.
  7. Věř tomu, že Robinek je opravdu hlučné a vzteklé dítě. Nás to nutí na sobě pracovat a učíme se emoce respektovat, ne jim zamezovat. Cokoliv totiž nám vadí na našem dítěti, měníme na sobě. Více v článku: Ty se nevztekáš, že se vzteká?
  8. Nesrovnáváme, nesoudíme ostatní děti a rodiče, každý má svou cestu rodičovství. Jsem přesvědčená o své cestě jako té nejlepší. Vím kdo jsem já, nemám pochyby nad svým životem ani životem mého dítěte. Nenosím boty druhých, tak si ani netroufám říct, co je pro ně nejlepší. Každý má zodpovědnost sám za sebe. Každý rodič, chce to nejlepší pro své dítě.
  9. Strach mám pouze reálný, netrpím na otázky „co by, kdyby“. Důvěřuji sobě, svému dítěti a zbytečně ho nechráním. I pády patří k životu, pokud se naučí padat a vstávat jako dítě, nemusí se to učit v dospělosti.
  10. S Ráďou jsme Robinkovi vzorem. Učí se tím, že nás pozoruje. Potom máme domluvy a hranice. Nepodporujeme ubližování, ničení, nerespektování. Žijeme s láskou, něhou, všichni na jedné hromadě. Když nemůžu a jsem vyčerpaná z nočního kojení, Ráďa mě nechá dospat. Věříme, že když jsme šťastní a zdraví my, tak je i naše dítě. 

Na závěr

Jako sebevědomá máma jsem se určitě nenarodila. Dlouho jsem si léčila duši a hledala sebe. Robinek mi pořád dává náročné úkoly, se kterými se učím pracovat. Tolik trpělivosti, něhy a odhodlání jsem v sobě v životě neměla.

Naslouchejme vlastním dětem, je to ta nejlepší terapie.

Ještě posílám tipy na další inspirující rodiče:

Takhle nám to funguje. Máš taky nějaký tip na šťastné sebevědomé rodičovství? Napiš do komentáře.



Posted on komentářů 5

Šátek nebo kočárek ? (užitečné rady a tipy pro nošení dětí)

Už když jsem Robinka měla v bříšku, věděla jsem, že chci být nosící máma. Pořídila jsem si šátek a kočárek pro jistotu. Předpokládala jsem, že stačí, když já chci nosit a miminko bude spokojené u mámy. Ještěže jsme pořídili kočárek, Robinek to totiž viděl jinak. Tento článek obsahuje spoustu užitečných informací a rad ohledně nošení dětí. Pokud váháš zda nosit či nenosit, tak se rovnou pusť do čtení.

Příprava na nošení

Na všechno jsem se připravila. Koupila nosící šátek (co jsme dál pořídili v článku: Výbava pro miminko), jelikož jsem byla poučená, že nosítka jsou až pro děti držící hlavičku. Taky jsem se šátku nebála, na kurzu jsem pochopila, že úvaz není nikterak složitý a zvládnu ho i já. O nošení jsem se zajímala, přečetla knihy, přidala se do nosících skupin.

Vůbec jsem se nošení nebála. Díky tomu, že mám zdravotní vzdělání tak vím, že co lékař, to názor. Lékaři jsou taky jen lidi, co mají spousty domněnek. Navíc děti nosí dvě třetiny světa a to pro mě byl nemalý argument.  Kočárek je relativně moderní záležitost, tak si vždy v takových případech říkám:

Opravdu něco matka příroda nezařídila? Musím si to koupit?

Narodil se pro nošení

Robinek se narodil a mé nosící já zajásalo. Chtěl totiž opravdu být jen u mě a u prsíčka. Chtěl cítit můj pach a slyšet mé srdíčko, aby se cítil v bezpečí. Kdykoli měl plačtivý záchvat, stačilo uvázat a spokojeně usnul. Cítili jsme se tak spokojeně my, jako rodiče i on, jako miminko.

Nosící krize

První 4 měsíce jsme na kočárek téměř nesáhli (jen když jsme šli k lékaři) a přišla první změna. Robča začal být velmi, ale velmi zvědavý. Na konci 4 měsíce se začal plazit a objevovat svět. My rodiče jsme ho přestali zajímat, více ho zajímal okolní svět. Byl už podzim a nošení navíc vyžadovalo upevnění ve více vrstvách než jen v šátku.

Robča začal protestovat. V šátku sebou házel a vřískal do té doby, než jsme ho z něj sundali. Zkoušeli jsme všechno, dát ho vyčůrat, vykakat, prsíčko, méně oblékat, změnit úvaz atd.

Prostě jsme si nechtěli připustit, že se cítí omezený, tak jsme hledali nějakou hypotetickou příčinu těch záchvatů. Na nic jsme nepřišli a s žalem přiznali, že asi skončilo nosící období.

Kočárek

Nastavili jsme polohovací sporťák a někdy po 5 měsících jsme to s ním zkusili. Robča byl nadšený, uklidněný a za chvíli v něm spokojeností usnul.

Na to jsem nebyla připravená.

Ale nic jsem s tím nemohla udělat. Prostě naše dítě nesnese omezení a v kočárku se cítí jako král, má prostor a výhled.

Několik měsíců jsme využívali sporťák, ale mému nosícímu já to nedalo a proto jsem se to snažila jednou za čas zkusit. Pokaždé byl v úvazu řev a kopání.

Názory dítěte se mění

Kamarádky mě uklidňovaly, že se mu nálada na nošení může ještě vrátit. Já tomu ale nevěřila, protože už měl skoro rok.

Jednou jsem potřebovala někam na rychlý přesun a šupla Robču do nosítka. Nestačila jsem zírat. Byl úplně v klidu a nechal se nést bez protestů. Zkusila jsem další den a dokonce několikrát denně.

Zajásala jsem. Tak je to tady! Už chce být zase u maminky. Nabažil se světa a chce zpátky maminku.

Jsou to domněnky

Tohle byl náš nosící příběh.

O tom, že rodiče mají různá přesvědčení a dítě jim ukáže, že to byli domněnky.

Jako rodiče chceme to nejlepší pro své dítě a to nejde vyčíst z knížek. To Vám dítě řekne samo. Musíme někdy ustoupit ze svých přesvědčení a přijmout to jako realitu.

Máma ví, co je pro její dítě nejlepší

Mně to moc pomohlo ve vnímání ostatních maminek. Že je nemůžu soudit, protože ony jsou ty, které vědí, co je pro jejich děti nejlepší. Takže když koukám na maminky, nehledám, kde dělají chybu, koukám na to, jak celým srdcem milují své dítě.

Jak pro něj chtějí to nejlepší a dělají vše, jak nejlépe umí.

O nošení

Ještě pár zmínek o nošení. Nejčastější argumentem proti nošení bylo, že Robčovi zpomalím motorický vývoj. Výsledek? Do 4 měsíců byl plně nošený, za chvilku se plazil, od 7 měsíců stál a od 10 měsíců chodí. Nám se to tedy nepotvrdilo.

Potom, že si dítě zvykne na přítomnost mámy. Tak já si tedy úplně nemyslím, že je to zvyk, ale spíš potřeba. Ano, jsem máma, dítě mě bude potřebovat, s tím jsem počítala.

Pravidla nošení

A jako poslední jde o naše zdraví a zdraví našich miminek. Jsou pro nošení určitá ergonomická pravidla:

  • nosit v šátku určeném na nošení, nebo ergonomickém nosítku
  • elastické šátky používat jenom první tři měsíce
  • nosit dítě čelem k sobě
  • nenosit dítě v overalech, stahují a ohýbají prstíky na nožičkách, nebo obléct o několik čísel větší
  • zajistit správným úvazem kulatá zádíčka
  • uvázat tak, aby kolínka byla výš než zadeček, říká se „podsadit“
  • klasická nosítka používat od 4 měsíců (až miminko drží hlavičku), nebo si ověřit od prodejce či nosících skupin, že je nosítko vhodné od narození
  • vyvarovat se „visítkům“, děťátko nemá na pohled dostatek látek mezi nožičkami, prostě v něm visí, nožičky nevytváří na pohled ergonomické M
  • úvaz kolébka je nevhodný, protože miminko může být nesprávně uvázáno a hrozí stlačení hlavičky na hrudník (hůř se miminku dýchá)
  • ergonomické i pro maminku: znamená u šátků správný = pohodlný úvaz, u nosítka se hledá pohodlnost k Tvému typu postavy, každému sedí něco jiného, doporučuji zkoušet a je osvědčený široký bederní pás a široké popruhy přes ramena
  • nech si poradit ve skupinách o nošení na fb : nosíme děti, nebo jsou regionální např. nosíme děti-olomouc, takže se můžeš poradit s někým přímo z Tvého města a to ještě osobně
  • Tip: na tůry jsou ideální šátky a nosítka, nejsou potřeba těžké železné konstrukce

Taky se o nosící informovanost stará tým nosících poradkyň z webu www.z-bricha-na-bricho.cz, tady dám odkaz na stránku, která obsahuje studie a informace pro podporu nošení. Taky stojí za zmínku web V bavlnce.

Klasický úvaz

Láká Tě to ? Úvaz můžeš zkusit ještě dnes, tady je video s klasickým úvazem „Kříž s kapsou uvnitř“:

Typy nosítek

  • rostoucí (od 4 měsíců do 3 let) cca 3000,-
  • baby size (od 4 měsíců do roka) podle kvality od 1500,-
  • toddler (od roka)  cca 2000,-
  • mei tai  – šátkové nosítko
  • caboo – šátkový typ nosítka, pouze do 3 měsíců
  • bez bederního pásu – při těhotenství, nebo u větších na poponášení

Typy šátků

  • elastický – cca 800,-
  • podle velikosti : velikost do 38 – šátky délek kolem 4 metrů
    Velikost 40-42 – délka kolem 4,5m
    Velikost 44 a výš – délka 5m a více
  • podle složení: bavlna, konopí, merino, len, hedvábí a různé kombinace těchto materiálů. (rozdíl ve funkčnosti, péči o materiál)
  • podle místa výroby, jsou i z ČR (např. cenově dostupná Loktu She)
  • Ring Sling – krátký šátek, uvazuje se pomocí kroužků, nejčastěji na bok

Doplňky k nošení

  • nosící oblečení (bundy, mikiny…)
  • nosící kapsy
  • nosící vsadky
  • capáčky po kolena
  • návleky
  • funkční oblečení (kvůli pocení)
  • nákrčníky
  • onbag – lze nosit jako batoh, nebo tašku přes rameno

Tyhle všechny produkty můžeš najít na bazarech nosících skupin (i regionálních) v dobrém stavu za přijatelnější peníze, tady jsou odkazy:

Tip

Jen můj osobní tip. Manduca je obecně nejznámější. Za její cenu, ale seženeš nosítka mnohem pohodlnější. Třeba i od maminek co na mateřské rozjeli byznys v šití nosítek, jako třeba Veka nosítko.

Na závěr

Zásadní rozdíl mezi ergo a neergo nošením je zobrazen na obrázku.

autor obrázku Martina Ševčíková – salini@seznam.cz

Je vlastně jedno jestli kočárek nebo nošení, ani jedno není obecně správné.

Tou nejlepší volbou je to, co dělá rodinu šťastnou.



Posted on komentářů 15

Ty se nevztekáš, že se vzteká?

„Nevzteká se nějak moc?“ nebo „Vždyť se nic nestalo“. Znáš tyhle fráze? Já je poslouchám často, když někdo vidí či slyší Robinka během vztekání se. Vzteká se od 4 měsíců a stále, už mu je 17 měsíců. Proč to neřeším? Protože je celý já. Citlivá lidská bytost.

Dítě má také emoce

Nikdy mě nenapadne myslet si, že se Robča rozčiluje schválně nebo zbytečně. Důvěřuji mu, že ví proč se vzteká nebo mu pomáhám ten vztek přijmout. Rozhodně mě nenapadá ho soudit a nebo mu vztek brát. Tady jsou důvody:

  • dítě má čistou mysl, pokud se vzteká má to přirozený důvod
  • dítě je lidská bytost, která má potřeby a může se vztekat, když nejsou naplněny
  • dítě potřebuje vnímat svobodu a vlastní volbu, jako každého ho rozčiluje omezení
  • dítě nepřemýšlí nad tím, jestli je vhodné se vztekat, dělá to instinktivně
  • když Tě něco rozčílí a někdo Ti řekne „Vždyť se nic nestalo“ nebo „nevztekej se“ uklidníš se? asi ne, dítě to taky neuklidní
  • dítě nerozumí tomu, jestli zlobí (vzteká se), bude si z toho brát jen to, jestli ho chápeš nebo nechápeš
  • dítě dospělý neoblafne, pokud mu budeš tvrdit, že není hezké se vztekat, zmateš ho, protože ruku na srdce, vztekáme se všichni a jako rodiče jsme od toho, abychom dítěti pomohli vztek vnímat a pracovat s ním, ne se mu bránit
  • pokud Tě vztekání vlastního dítěte irituje, uvědom si, že je to Tvůj úhel pohledu, který Ti může pomoci na sobě pracovat (třeba nesneseš vztek, protože Ti rodiče říkali, že se nesmíš vztekat atd, většinou jde o odraz Tvé dětské duše…), dítě jen prožívá emoci a nedělá to proto, aby Tě naštvalo, navíc předpokládá, že ho pochopíš
  • jako máma jsem pochopila, že dětské emoce nevychází z dospělácké, ale dětské logiky (Proč se vzteká? Někdo mu snědl poslední borůvku. A kdo to byl? On sám.)
  • děti nám někdy jen nerozumí, můžeme se naučit lépe komunikovat

Co dělám, když se Robča vzteká?

  • čekám a analyzuji důvod, někdy stačí jen tahle fáze
  • vezmu si ho do náruče a říkám mu „já vím“, „já to chápu“, „ty se zlobíš protože…“, „je to v pořádku, že to tak cítíš, plakej…“, „jsem tady s Tebou“
  • taky vysvětluji, proč se děje to, co se mu nelíbí (důvod je vždy postavený na realitě, nepoužíváme dětský filtr), chápu, že tomu třeba nerozumí, proč něco nemůže nebo proč se někdo takhle zachoval
  • Robinek většinou po větším záchvatu vyhledává prsa, ví, že je má k dispozici
  • pokud je to ve společnosti a hlasitost už viditelně ruší okolí, jdeme stranou (teda hlavně v ČR, v cizině si okolí dětské hlasitosti většinou nevšímá)
  • náš přístup k Robinkovi pramení z lásky, něhy a pochopení

Lze předcházet vzteku ?

Samozřejmě že záleží na povaze na dítěte. U našeho emotivního Robči máme ověřené tyhle tipy:

  • zákazy a omezení vychází z hesla neubližujeme sobě a ostatním, neničíme cizí věci“ – párkrát jsme z nervozity omezovali víc než obvykle a vrátilo se nám to poctivými hysteráky
  • nedáváme emocím hodnoty jako „negativní“ a „pozitivní“
  • nedáváme vzteku energii, učíme se respektovat děti i dospělé ve svých emocích
  • když „nemám“ den, nebo Robča „nemá“ den, pokud možno zvolníme tempo dne a válíme se doma, v takových situacích se nevyplatí tlačit na pilu, jsme jen lidi a máme právo „nemít“ den
  • vědomě posouváme hranice trpělivosti, co Robča nechápe na „popáté“, ještě na to není připravený a smíříme se s tím
  • místo zákazů, se snažíme vědomě eliminovat nebezpečí nebo škodu
  • vycházíme z předpokladu, že dítě není sebevrah a kazisvět (ihned nezasahujeme a čekáme co se ze situace dál vyklube, mnohdy jsme překvapení čistým záměrem, nebo opravdovou opatrností)
  • ne vždy, lze zamezit vzteku, není to tedy naším cílem, protože emoce jsou součástí lidského života, jen teď jako rodič pomáhám Robinkovi s jejich zpracováním
  • na učení o emocích jsou skvělé knížky, kde si předvádíme emoce, nebo se učíme jak s nimi pracovat (bouchat do polštáře, řvát…), nebo skvělým pomocníkem jsou terapeutické pohádky, které třeba na zvířátkách ukazují svět emocí a pomáhají tím dětem se s emocemi lépe vyrovnat (např. Pohádkopsaní od Prosím spinkej)

Můžeme jen potvrdit, že Robinek se už v roce, kdy sám chodí a komunikuje, výrazně uklidnil. Díky tomu, že mu vytváříme bezpečný domov, kde cítí naši důvěru a komfort, protože ho respektujeme a milujeme takového, jaký je.

Co rodičovský vztek?

Jsme lidské bytosti, takže prožívat emoce je naprosto v pořádku. Lehko se to ale řekne, že ? Taky si pamatuji ty staré vzorce z výchovy o tom, jak není správné se vztekat, být hlasitý, být sobecký, být jiný.

Jde ale jen o vzorce, ne o pravidla života. Tenhle úhel pohledu na život byl nejen mně, ale spoustě Z vás, i Tobě, možná vkládán do života. Je potom pochopitelné, že ve výchově tápeš. Nemáš jistotu, jestli vůbec něco děláš správně. Protože intuice Ti možná radí dobře, ale Tvá dětská duše má strach, že něco děláš špatně. Přece jen, když budeš dělat něco jinak, než vyžadují rodiče, vycházíš tím ze svých komfortních zón.

Proto dokáže člověka výchova dostat až na samotné dno s nervy. Tedy nedělá to ta výchova, ale rozpolcenost. Chceš být ta nejlepší máma a máš na spoustu věcí jen domněnky a při dávce únavy, nevyspanosti a stresu jsi místo toho ta vzteklá máma. Nemusíš se za to stydět, naopak nech se vztekem vést. Jen on Tě dokáže dostat tam, kam potřebuješ. Jen on Ti připomene, jaké máš v sobě ještě strachy a staré vzorce chování.

To co chceme změnit na vlastních dětem, můžeme změnit pouze sami v sobě.

Jak na sobě můžu jako rodič pracovat

V dnešní době se už dostaneš k informacím lehce. Já se taky ze dne na den nestala trpělivým, sebevědomým rodičem. Může Ti pomoci:

  • čtení knih o výchově, seznam najdeš zde
  • psychoterapie, homeopatie…- najdi terapie, které Ti budou vyhovovat, léčit dětskou duši je tím nejlepším krokem jak se stát sebevědomým rodičem
  • pracovat na komunikaci, poradí Ti tým z Nevýchovy, píšou jak články, tak pořádají i webináře
  • doporučuji i tým Dovychovat, inspirující je i jejich facebooková skupina zde
  • inspirující máma, která je na tři děti sama a přesto září pohodou a štěstím je Krkavčí matka
  • terapeutka, milující žena a máma Tereza Kramerová, pomáhá jako žena ženám i se stínem v rodičovství, jejími oblíbenými pomocníky jsou meditace a přítomnost
  • největšími učiteli jsou však naše děti, když se od nich necháme učit, dojdeme k lásce a pochopení
  • doporučuji líné rodičovství, Robinek jí až má hlad, spí až je unavený, naprosto chápu, že kdybych měla stanovené umělé cíle a nevycházeli by mi, rozčilovalo by mě to
  • zásadní studnou informací jsou pro mě muži Jaroslav Dušek – hlavně 4 dohody, ke zkouknutí zde
  • a kolega Jardy, psycholog Pjér la Šé’z, dvě besedy o výchově na youtube zde: Archetyp dítěte a Nevýchova dětí

Něco z psychologie

Děti se emocím učí, neumí je minimálně do 8 let ovládat. Dospělí si zase myslí, že je ovládají (rozuměj potlačují) a myslí si, že proto mají právo dětem říkat, které emoce jsou správné a které špatné.

Vůbec nerozumím, proč se to tak stalo.

První případ

Na ukázku první případ. Dítě má většinou reálný důvod svého pláče, ale mě jako rodiče to nezajímá, protože moc dobře vím, že hysterie je negativní a ruší okolí. Proto dítě správně usměrním, že to co dělá, není v pořádku. Kdo by taky měl rád hysterii. Jsi dítě, od mala se koukej naučit uklidnit.

Druhý případ

Druhý případ na filtr emocí v dospělosti. Muž pláče z dojemné scény u romantického filmu a mě to nezajímá, protože moc dobře vím, že hysterie je negativní a ruší okolí, proto Tě muži správně usměrním, to že pláčeš, není v pořádku. Kdo by taky měl rád pláč. Jsi dospělý, máš už ovládat emoce.

Je to tak ?

Emocím se člověk učí a pokud rodič dokáže dítěti pomoci pochopit je a ne potlačit je v něm, naučí se je dítě ovládat. To znamená, že dítě dozraje k racionálnímu odstupu od horlivých emocí (ne od všech, přirozeně). To je totiž ovládnutí emoce.

Emoce jsou naší součástí

Člověk, který ovládá emoce ví, že je v pořádku se přirozeně rozčílit nebo brečet, když to jinak nejde zpracovat, důležité je emoci nechat volný proud, přijmout ji jako naši součást, která k nám promlouvá, něco nám chce o nás ukázat.

Naopak potlačit emoci je stav sebedestrukce, kdy dělám, že existují jen pozitivní a šťastné věci a za výbuch vzteku se budu stydět.

Proč se chce po dětech aby se uklidnili, když zrovna potřebují něhu a útěchu, když potřebují slyšet, že to, co prožívají, je v pořádku, je mi záhadou.

Nervy ve fázi dospělosti

Pokud nebylo dětství plné něhy a nevznikly správné nervové spoje na pochopení emocí, nikdy není pozdě se tomu naučit a dodatečně propojit správné synapse. Já se to taky naučila až v dospělosti a můžu dar chápaní emocí předat synovi.

Tím jsem chtěla říct, že lidé se nedělí na děti a dospělé, protože si sami můžeme všimnout, že někdo má i v důchodu synapse stále nepropojené, chybí mu racionální odstup a proto se rozčiluje nebo pláče jako „malé dítě“.

Jsem sebevědomý rodič

Já se jako rodič cítím pevně a sebevědomě, protože věřím tomu, že neexistuje obecně dokonalý rodič. Rodiče jsou dokonalými jen pro své děti. Jejich duše si nás vybrali proto, jací jsme. Jejich duše budou šťastné, když budeme dělat jen ty věci, které nás dělají šťastnými a kterým věříme. Neuvěří nám „naučenou“ výchovu.

Výchova není o čistotě, dokonalých jídlech a dětech co poslouchají. Je to cesta mezi dítětem a rodičem.

Já nevím jak vychovat Tvoje děti, ale naprosto přesně vím jak vychovat svoje dítě. Ráda bych se jednou dožila doby, kdy se přestaneme jako rodiče porovnávat a hodnotit. Každý má svou cestu. Věřím tomu, že každý rodič chce pro své dítě to nejlepší a dělá to co umí. Nemůžeme k němu přijít a říct „děláš to špatně“. Můžeme se naučit respektovat ostatní a necítit se jako „lepší“ rodič.

Na závěr

Věř, že každá máma chce pro své dítě to nejlepší.

Ráda bych se dožila stavu, kdy se v ČR přizpůsobí okolí dítěti a ne dítě dospělým. Nám rodičům taky někdy už vadí hlasitost dětí, ale jsme dospělí a rozumní, takže víme, že to k dětem patří a nemůžeme je měnit, spíš se můžeme naučit je chápat, ne okřikovat.

Dítě se neumí ovládat a chová se instinktivně, chtít po něm, aby „nerušilo“ ostatní, je smutná domněnka, že svět se dělí na děti a dospělé. Děti jsou součástí světa a života, nemůžeme je „vypnout“ nebo dotlačit někam na okraj jen proto, aby se dospělí cítili dospělými.

Dokud dospělí nerespektují děti, nebudou děti respektovat dospělé. Je to naučené chování.

Inspirující citáty sbírám ze stránky Svoboda učení.

Děkujeme těm, kteří to dočetli až sem. Pokud Tě článek inspiroval, budeme rádi za komentáře, sdílení, lajky a vůbec zpětnou vazbu.

A taky Šťastné a veselé.

Jen se zmíním o autoritativní výchově, tady je odkaz na starší článek o tom co tato výchova dokáže, z pohledu dětské duše: Máma není všechno.


Posted on 1 komentář

Společné spaní

Spí s Vámi jo ? No měli by být určité hranice, ne? Jaký máš ty názor na společné spaní?

Všichni toužíme po blízkosti

Nám vyhovuje společný spánek, jsme lidské bytosti toužící po blízkosti a tulení. Celý život se těším až najdu partnera, a můžu vedle něj v noci uléhávat, protože mě ochrání a mám se ke komu tulit.

Můj syn se po narození těšil na mě a mou blízkost. Kdo by ho chránil před novým světem ve vedlejší místnosti? Kdo by se k němu tulil, když se probudí a potřebuje ujištění že je s námi a my s ním?

Nám to tak vyhovuje

Zrovna k tématu spaní jsem si ani nemusela čist odborné knížky, stačilo se zeptat mého vnitřního já.

„Jako člověk toužím spát vedle milované osoby, nebo raději sama?“

Samozřejmě jsou i situace kdy dítě, už chápající potřeby rodičů i pochopí, že rodič potřebuje svůj prostor na spánek a na jedné hromádce se prostě nevyspí. Záleží vždy na potřebách rodiče a dítěte, nedá se říct, co je obecně správné, dá se jen říct, co rodině vzájemně vyhovuje.

O společném spaní

Pokud přeci jen chceš něco odbornějšího, najdeš něco o společném spánku v :

  • doporučené literatuře Inspirující knihy
  • v diskuzích kontaktních rodičů
  • Prosím spinkej web o společném spánku od spánkové antropoložky, problémy spánkem pomáhá řešit přes terapeutické pohádky, taky svým profesionálním zaměřením bojuje proti vyřvávacím metodám a podporuje rodiče s budováním důvěry u svého dítěte, jen dítě v bezpečí dokáže mít klidný a fyziologický spánek

Výhody společného spaní:

  • neodcházíš od kojení, usneš při něm
  • nepotřebuješ pořizovat monitor dechu, Ty jsi monitorem dechu
  • propojení vztahu maminka-dítě
  • chráníš dítě před negativní energií
  • víš o každém kroucení dítěte, má hned utišení
  • dítě má důvěru a pocit bezpečí

Nevýhody:

  • při požití návykových látek hrozí zalehnutí
  • čím větší rodina, tím větší postel
  • časem hrozí pád z postele

Na závěr

Jsme lidské bytosti, jak děti tak i dospělí. Jsme si rovni.

 



Posted on Napsat komentář

Naše pravidla na dětském hřišti

Milujeme dětská hřiště.

Je to místo, kde neplyne čas.

Místo bez pravidel

Místo, kde je plno malých kreativních duší.Celé hodiny si jen hrají a když se k nim člověk přidá, zapomene na veškeré starosti.

Nehraje se tady na nějaké papíry, takže titulovaný člověk může být i ten který právě jakoby ochutnává písek a děkuje malé paní kuchařce za výborný oběd.

Navíc se dají na hřištích pořídit písečné fousy (tip jak na ně: ochutnat písek a začít slintat).

Čas na hřišti užíváme protože…

Necháme Robču ať si sám hraje, bereme mu z rukou cizí věci pouze v případě, kdy dítě nebo rodiče si nepřejí půjčování.

Když vyžaduje naši pozornost, hrajeme si s ním. A fakt se nasmějeme.

Neznám lepší relax, než je dětský svět.

Neorganizujeme mu způsob hry(pokud nikoho ani sebe neohrožuje) ani přesuny na jiná místa, sám ví s čím a jak si chce hrát. Pokud si neví s něčím rady, ukáže nám to.

Pítí a jídlo mu nedáváme preventivně, čekáme až má žízeň nebo hlad, sám si o to říká.

Jeho radost na pískovišti úzce souvisí s radostí ze špíny, necháme ho se zašpinit jak sám uzná za vhodné, když to nevadí jemu,nám také ne. (článek o špíně:Děti a špína)

Nekomentujeme jeho emoce, ať už se rozčílí nebo pláče z pádu, chápeme že v jeho očích je to velká věc a proto má důvod takto reagovat, ví že v nás má podporu ať se cítí jakkoli. (článek o emocích:Ty se nevztekáš, že se vzteká)

Nestrašíme ho bubáky, když nechceme aby někam šel nebo vypíchnutím oka, když si vezme klacek.

Pokud něco nechceme aby dělal, vysvětlíme mu reálné důvody. Důvěřujeme mu.

Necháváme na něm půjčování jeho hraček a pokud si půjčuje on, učíme ho si to vykomunikovat s dětmi. Nesoudíme způsob komunikace.

Komunikace s rodiči

Nebojíme se ostatních dětí ani rodičů.

S heslem „my nejsme víc než oni, oni nejsou víc než my“.

Na závěr

Kdyby byl Robča na pirátské lodi, byl by to profesionální sběrač vajglů.



Posted on komentáře 2

Píšeme Ti k prvním narozeninám

Od porodu uběhl rok. Jak by vypadal dopis Robinkovi k prvním narozeninám?

Milý Robinku,

už je to rok co jsi s námi. V tenhle den se nám změnil život, poprvé jsme se setkali. Už jsme do Tebe rok zamilovaní. Děkujeme, že jsi si nás vybral jako rodiče, ty nás děláš šťastnými a doufáme, že děláme šťastného i Tebe.

Už nás rok učíš, my Ti nasloucháme a pracujeme na sobě, ne abychom byli dokonalý, ale abychom dokázali žít tak jak nám všem dohromady vyhovuje. Děkujeme za to, co jsi nás zatím naučil a to je:

Vnímání času

Naučil jsi nás, že čas není třeba měřit na dobu vstávání do práce a příchod z práce, že čas není nutné dělit na minulost, přítomnost a budoucnost, ale že čas strávený s rodinou je největší štěstí v kterou kolik denní dobu, že každá chvilka po tvém boku nás naplňuje láskou a čistotou a že díky tomu nemůžeme nikdy říct, že jsme promarnili nějaký čas, protože od chvíle, co jsi se narodil, je každá vteřina s Tebou, ta nejlepší.

Komunikace

Naučil jsi nás znovu řeč, kterou jsme už zapomněli, že i když nerozumíme tvé řeči, naučili jsme se ti naslouchat, protože jsi si vždy uměl říct o všechno, co jsi potřeboval. Naučili jsme se k tobě promlouvat, aby jsi i ty pochopil naše potřeby. Jsme vděční za vzájemnou komunikaci.

Respektovat emoce

Naučil jsi nás nedělit emoce na pozitivní a negativní, ale přijímat je takové, jaké jsou. Není totiž důležité emoce v sobě ani v nikom jiném měnit, ale respektovat je.

Nesoudit

Naučil jsi nás nesoudit okolí a zejména ostatní rodiče, protože nikdy nevíme, co se odehrává v životě jiných, koukáme na to jen ze svého úhlu pohledu a tvoříme si domněnky. Díky tobě víme, že každý rodič a každý člověk dělá přesně to nejlepší, co v dané situaci může.

Vnímání čistoty

Naučil jsi nás, že i když jsi miminko, není nutné tě udržovat ve sterilním prostředí, protože ty jsi špinavý šťastný a zdravý. Že je pro nás důležitější hrát si s tebou, než mít uklizený byt.

Vnímání strachu a důvěry

Naučil jsi nás, že jsi dostatečně vybavený a připravený na poznávání světa kolem sebe a že nepotřebuješ naší ochrannou ruku při každé činnosti. Že každá zkušenost, kterou si projdeš je důležitá pro vnímání života. Samostatně se učíš vstát po pádu, slézt z postele, lézt po schodech nahoru i dolů a dodáváš nám tím sebevědomí a odbouráváš pocity strachu.

Jinak vnímat reakce okolí

Naučil jsi nás, že pro nás není důležité, co si o nás okolí mysli, ale že je důležité naše rozhodování. Že tvůj pláč v autobuse není důvod pro vystoupení, abychom nerušili spolucestující, kteří kroutí hlavami. Že tě budeme nosit v nosítku nebo v šátku i přes komentáře babiček na ulici. Že dostaneš prso pokaždé když je to potřeba a třeba i v tramvaji, na ulici nebo v restauraci. Protože jsou pro nás důležitější Tvoje potřeby, než názory ostatních.

Naučil jsi nás rovnosti

Že my nejsme víc než ty, stejně jako ty nejsi víc než my. Že štěstí nejsou peníze, ale pevné rodinné a přátelské vztahy.

Děkujeme za to, že jsi nám otevřel srdce Robinku.

S láskou Tvoji rodiče.