Posted on Napsat komentář

Znáš své vnitřní dítě ?

Jsem rodičem. Je to poslání? Nebo povinnost? Podle mě je to cesta. Cesta plná potu, vyčerpání, bolesti a hlavně radosti a lásky. Když zažíváš hlavně pot, bolest a vyčerpání asi něco není dobře, v dítěti to ale nebude. Je to v Tvém vnitřním dítěti. Neslyšela jsi o něm ? Tak si přečti článek.

Jsi rodič, máš zodpovědnost

Já téhle frázi nerozumím. Zodpovědnost za své činy mám od narození, a buď odraz své zodpovědnosti vidím, nebo nevidím. Pořád tu je. Takže mé dítě mě určitě zodpovědnosti neučí, už ji dávno vnímám, vím že každý můj čin nebo každé mé slovo doprovází jev „akce a reakce“, a zda očerňuji duši nebo pověst je nepodstatné.

Je důležité uvědomit si, že nejsme oběti, jsme tvůrci ve svém životě. Oběť jsi jen v případě, že ignoruješ své vnitřní dítě, které stále dokola vyhledává staré vzorce z Tvého dětství, to znamená, že se dokola motáš ve stejných zoufalých situacích. Zodpovědností tedy není být rodič, ale být člověkem. Pokud si v sobě udělám pořádek, nemusí za mě trpět mé dítě.

Dítě je dokonalé zrcadlo

To co si nechceme přiznat a už jsme asi dávno zapomněli, že je naší součásti, tak přesně „to“ dokáže najít naše vlastní dítě a předhazuje nám to. Chce nám pomoci to zpracovat. Dá se říct, že rodičovství a vůbec partnerství je ta nejlepší ego terapie. Vše negativní, co v nás vyvolává vztek je jen odrazem našeho vnitřního dítěte.

Můžu jako rodič jít na cestu učení a nechat si radit od svých malých učitelů (dětí) a budu si tím léčit duši a vnitřní dítě. Budu slevovat ze svých názorů a vzorců jen proto abych byl jako rodič, partner, člověk šťastný.

Nebo můžu pokračovat v cestě rodiče, který má umělé cíle o čistotě, chování dětí a kdykoliv mi děti naznačí, že se jim tahle cesta nelíbí, tak je usměrním slovy „já tak taky byla vychovaná“ a dál se budu se utápět ve vzteku (článek o vzteku) a zoufalství, přesto ze svých nároků neustoupím.

Dětství jako cesta

Já se třeba rozhodla být šťastná, upřímně, ne jen povrchově a zjistila jsem, že je to tak jednoduché, až je to těžké.

Jako mámě mi to jde snadněji, protože mám velkého učitele.

Hlavním klíčem ke štěstí je naše dětství. Je jedno jestli bylo pozitivní nebo negativní, obojí si naše duše určila jako cestu.

I trnitá cesta ke štěstí je pořád cesta.

Naše vnitřní dítě ukrývá podstatu toho kdo jsme, názorně ukážu:

Jako malá jsem:

…byla hodně empatická, ale ostatním vadilo, že se snažím zachraňovat svět, svět je totiž přece zlý a já jsem akorát hloupá a bez zkušeností, tak jsem se naučila nepomáhat, protože nejsem přece naivní.

…byla přecitlivělá, proto jsem těžko ovládala své emoce, cítila jsem v sobě vztek a smutek ostatních i svůj, ale pro rodiče to bylo zlobení, tak jsem se naučila být agresivní introvert.

cítila tisíce emocí, rodiče mi hned vysvětlily, že je cítit nemám, že je to špatně, tak jsem naučila odmítat samu sebe.

žila tady a teď, rodičům to vadilo protože „normální“ člověk, plánuje, kalkuluje a drží se plánů, tak jsem začala být rozumná místo spontánní.

nechtěla lhát, ale viděla jsem jak rodiče lžou sami sobě a nám, tak jsem se naučila lhát sama sobě a ostatním.

…se nebála dělat chyby, rodičům vadilo, že dělám chyby protože dospělý chyby nedělají, začala jsem mít stres z chyb.

…si nevážila věcí, protože nebyli živé, rodiče mě nutili si jich vážit a obklopovat se nimi, dostávala jsem výprasky za zničení nebo ztracení a nechápala jsem to, navzájem si sebe neváží, rozbijí si vztahy, to jim nevadí, ale jak jde o věc,  je to zlé, doteď k věcem vztah nemám.

…se řídila intuicí, rodičům vadilo že nemám reálný důvod mých činů, za intuici jsem se začala stydět.

…se nikdy neučila do školy a odmítala jsem dělat domácí úkoly, rodičům to vadilo, protože takhle se poslušné dítě nechová, stejně jsem dál  trvala na svém a dětství trávila v trestech a zákazech, ani na maturitu jsem se neučila, zato co mě baví, nad tím trávím hodiny a jsem schopna to studovat celé dny, po pubertě místo poslušnosti přišla deprese (o tom článek: Máma není všechno)

…si myslela, že rodina znamená bezpečí, rodiče mě strašili a já se naučila bát a být na všechno sama.

nechtěla jíst maso, obědy pro mě byli facky a peklo, jako dospělá stále maso moc nejím.

…si myslela, že láska je víc než peníze, rodiče si vážili hlavně peněz a majetku, než projevům lásky, já stále věřím že láska jsou víc než peníze.

…věřila tomu, že i negativní události se dějí, protože mají vyšší smysl, rodiče vždy na někoho sváděli vinu, já jsem se naučila hledat viníky.

…si myslela, že každý má svou pravdu, rodiče se hádali o to, kdo má větší pravdu, naučila jsem se hádat za svou pravdu.

…chtěla rodičům vysvětlit co je láska, a oni mi řekli že plácám nesmysly, protože lásku si musíme zasloužit.

chtěla mít maminku, která mě bude milovat, rodiče řekli, že si ji nezasloužím, tak jsem jim to uvěřila.

brala sestru jako konkurenci, protože nás rodiče neustále srovnávali. Dnes už vím, že jsme každá jiná, jedinečná.

nedodržovala pravidla, protože mi nedávala smysl, navíc jsem viděla, jak je rodiče sami nedodržují, toto rebelantství mě stálo spousta zákazů a facek, přesto stále dělám jen to co mi dává smysl.

věřila, že jsem dokonalá. Rodiče mi říkali, že jsem omyl co patří do polepšovny, tak jsem se naučila prosit boha ať mě vezme zpátky do nebe, tam budu zase dokonalá.

Co tvé vnitřní dítě?

Tady vidíš, kdo jsem byla před výchovou a kdo jsem po výchově. Chybělo mi pochopení, něha a láska. Proto nemám nároky na své dítě a nevěřím ve výchovu. Věřím v lidskou bytost, která je čistá a učí se mým vzorem.

Občas jsem v sobě, měla otázky „může se mé dítě vztekat?, může tohle žužlat?…“ a to mě jen nahlodávalo mé vnitřní dítě, někdy totiž mělo pochyby nad tím, proč mé dítě může to, co já nemohla. Nebo se taky někdy vzteknu na muže a to je pořád vzkazem od mého vnitřního dítěte.

Díky Robinkovi si lečím duši a zároveň vnitřní dítě. Pomáhá mi zastavit se a naslouchat vlastnímu vzteku.“ (víc v článku Ty se nevztekáš, že se vzteká?)

Věřím tomu, že dítě, když se narodí je hotová lidská bytost a má svůj cíl.

Dítě je dar

Vychovávat není zodpovědnost, mít dítě je dar a být mu dobrým vzorem je nejšťastnější volba pro každého rodiče. Já se nad děti nepovyšuji, já je ctím. Nevěřím na nálepky dobrých a špatných rodičů (jako u dětí, viz článek: Mami, nehodnoť mě prosím), každý rodič je dokonalým pro své dítě.

Věř tomu, že i se svými chybami jsi ten nejlepší rodič pro své dítě.Jako rodič se snažím pro své dítě dělat to nejlepší a dělám to jak nejlíp umím. Mám právo mít chyby a učit se. Rodičovství je cesta.

Děti mu budou těmi nejlepšími rádci.

P.S. Od narození nemám mámu, těmi rodiči myslím tátu a babičku s dědou.

Na závěr R. Fulghum:

Děti nejsou pejsek na hraní.
Život, který prožívají a život, který vy si myslíte, že prožívají, není totéž.
Neberte si, co vaše děti dělají, moc osobně.
Neveďte si o ničem žádné dlouhé záznamy – nejlepší je krátká paměť.
Ze špíny a nepořádku vyrůstá pohoda.
Po pubertě do jejich pokoje nesmíte.
Nesnažte se míchat do jejich přátelství a lásek – leda by vás k tomu vyzvaly.
Nic si nedělejte z toho, že nikdy neposlouchají co říkáte, ale zamyslete se nad tím, že vás neustále pozorují.
Učte se od nich – mají toho hodně, co vás můžou naučit.