Posted on komentářů 15

Ty se nevztekáš, že se vzteká?

„Nevzteká se nějak moc?“ nebo „Vždyť se nic nestalo“. Znáš tyhle fráze? Já je poslouchám často, když někdo vidí či slyší Robinka během vztekání se. Vzteká se od 4 měsíců a stále, už mu je 17 měsíců. Proč to neřeším? Protože je celý já. Citlivá lidská bytost.

Dítě má také emoce

Nikdy mě nenapadne myslet si, že se Robča rozčiluje schválně nebo zbytečně. Důvěřuji mu, že ví proč se vzteká nebo mu pomáhám ten vztek přijmout. Rozhodně mě nenapadá ho soudit a nebo mu vztek brát. Tady jsou důvody:

  • dítě má čistou mysl, pokud se vzteká má to přirozený důvod
  • dítě je lidská bytost, která má potřeby a může se vztekat, když nejsou naplněny
  • dítě potřebuje vnímat svobodu a vlastní volbu, jako každého ho rozčiluje omezení
  • dítě nepřemýšlí nad tím, jestli je vhodné se vztekat, dělá to instinktivně
  • když Tě něco rozčílí a někdo Ti řekne „Vždyť se nic nestalo“ nebo „nevztekej se“ uklidníš se? asi ne, dítě to taky neuklidní
  • dítě nerozumí tomu, jestli zlobí (vzteká se), bude si z toho brát jen to, jestli ho chápeš nebo nechápeš
  • dítě dospělý neoblafne, pokud mu budeš tvrdit, že není hezké se vztekat, zmateš ho, protože ruku na srdce, vztekáme se všichni a jako rodiče jsme od toho, abychom dítěti pomohli vztek vnímat a pracovat s ním, ne se mu bránit
  • pokud Tě vztekání vlastního dítěte irituje, uvědom si, že je to Tvůj úhel pohledu, který Ti může pomoci na sobě pracovat (třeba nesneseš vztek, protože Ti rodiče říkali, že se nesmíš vztekat atd, většinou jde o odraz Tvé dětské duše…), dítě jen prožívá emoci a nedělá to proto, aby Tě naštvalo, navíc předpokládá, že ho pochopíš
  • jako máma jsem pochopila, že dětské emoce nevychází z dospělácké, ale dětské logiky (Proč se vzteká? Někdo mu snědl poslední borůvku. A kdo to byl? On sám.)
  • děti nám někdy jen nerozumí, můžeme se naučit lépe komunikovat

Co dělám, když se Robča vzteká?

  • čekám a analyzuji důvod, někdy stačí jen tahle fáze
  • vezmu si ho do náruče a říkám mu „já vím“, „já to chápu“, „ty se zlobíš protože…“, „je to v pořádku, že to tak cítíš, plakej…“, „jsem tady s Tebou“
  • taky vysvětluji, proč se děje to, co se mu nelíbí (důvod je vždy postavený na realitě, nepoužíváme dětský filtr), chápu, že tomu třeba nerozumí, proč něco nemůže nebo proč se někdo takhle zachoval
  • Robinek většinou po větším záchvatu vyhledává prsa, ví, že je má k dispozici
  • pokud je to ve společnosti a hlasitost už viditelně ruší okolí, jdeme stranou (teda hlavně v ČR, v cizině si okolí dětské hlasitosti většinou nevšímá)
  • náš přístup k Robinkovi pramení z lásky, něhy a pochopení

Lze předcházet vzteku ?

Samozřejmě že záleží na povaze na dítěte. U našeho emotivního Robči máme ověřené tyhle tipy:

  • zákazy a omezení vychází z hesla neubližujeme sobě a ostatním, neničíme cizí věci“ – párkrát jsme z nervozity omezovali víc než obvykle a vrátilo se nám to poctivými hysteráky
  • nedáváme emocím hodnoty jako „negativní“ a „pozitivní“
  • nedáváme vzteku energii, učíme se respektovat děti i dospělé ve svých emocích
  • když „nemám“ den, nebo Robča „nemá“ den, pokud možno zvolníme tempo dne a válíme se doma, v takových situacích se nevyplatí tlačit na pilu, jsme jen lidi a máme právo „nemít“ den
  • vědomě posouváme hranice trpělivosti, co Robča nechápe na „popáté“, ještě na to není připravený a smíříme se s tím
  • místo zákazů, se snažíme vědomě eliminovat nebezpečí nebo škodu
  • vycházíme z předpokladu, že dítě není sebevrah a kazisvět (ihned nezasahujeme a čekáme co se ze situace dál vyklube, mnohdy jsme překvapení čistým záměrem, nebo opravdovou opatrností)
  • ne vždy, lze zamezit vzteku, není to tedy naším cílem, protože emoce jsou součástí lidského života, jen teď jako rodič pomáhám Robinkovi s jejich zpracováním
  • na učení o emocích jsou skvělé knížky, kde si předvádíme emoce, nebo se učíme jak s nimi pracovat (bouchat do polštáře, řvát…), nebo skvělým pomocníkem jsou terapeutické pohádky, které třeba na zvířátkách ukazují svět emocí a pomáhají tím dětem se s emocemi lépe vyrovnat (např. Pohádkopsaní od Prosím spinkej)

Můžeme jen potvrdit, že Robinek se už v roce, kdy sám chodí a komunikuje, výrazně uklidnil. Díky tomu, že mu vytváříme bezpečný domov, kde cítí naši důvěru a komfort, protože ho respektujeme a milujeme takového, jaký je.

Co rodičovský vztek?

Jsme lidské bytosti, takže prožívat emoce je naprosto v pořádku. Lehko se to ale řekne, že ? Taky si pamatuji ty staré vzorce z výchovy o tom, jak není správné se vztekat, být hlasitý, být sobecký, být jiný.

Jde ale jen o vzorce, ne o pravidla života. Tenhle úhel pohledu na život byl nejen mně, ale spoustě Z vás, i Tobě, možná vkládán do života. Je potom pochopitelné, že ve výchově tápeš. Nemáš jistotu, jestli vůbec něco děláš správně. Protože intuice Ti možná radí dobře, ale Tvá dětská duše má strach, že něco děláš špatně. Přece jen, když budeš dělat něco jinak, než vyžadují rodiče, vycházíš tím ze svých komfortních zón.

Proto dokáže člověka výchova dostat až na samotné dno s nervy. Tedy nedělá to ta výchova, ale rozpolcenost. Chceš být ta nejlepší máma a máš na spoustu věcí jen domněnky a při dávce únavy, nevyspanosti a stresu jsi místo toho ta vzteklá máma. Nemusíš se za to stydět, naopak nech se vztekem vést. Jen on Tě dokáže dostat tam, kam potřebuješ. Jen on Ti připomene, jaké máš v sobě ještě strachy a staré vzorce chování.

To co chceme změnit na vlastních dětem, můžeme změnit pouze sami v sobě.

Jak na sobě můžu jako rodič pracovat

V dnešní době se už dostaneš k informacím lehce. Já se taky ze dne na den nestala trpělivým, sebevědomým rodičem. Může Ti pomoci:

  • čtení knih o výchově, seznam najdeš zde
  • psychoterapie, homeopatie…- najdi terapie, které Ti budou vyhovovat, léčit dětskou duši je tím nejlepším krokem jak se stát sebevědomým rodičem
  • pracovat na komunikaci, poradí Ti tým z Nevýchovy, píšou jak články, tak pořádají i webináře
  • doporučuji i tým Dovychovat, inspirující je i jejich facebooková skupina zde
  • inspirující máma, která je na tři děti sama a přesto září pohodou a štěstím je Krkavčí matka
  • terapeutka, milující žena a máma Tereza Kramerová, pomáhá jako žena ženám i se stínem v rodičovství, jejími oblíbenými pomocníky jsou meditace a přítomnost
  • největšími učiteli jsou však naše děti, když se od nich necháme učit, dojdeme k lásce a pochopení
  • doporučuji líné rodičovství, Robinek jí až má hlad, spí až je unavený, naprosto chápu, že kdybych měla stanovené umělé cíle a nevycházeli by mi, rozčilovalo by mě to
  • zásadní studnou informací jsou pro mě muži Jaroslav Dušek – hlavně 4 dohody, ke zkouknutí zde
  • a kolega Jardy, psycholog Pjér la Šé’z, dvě besedy o výchově na youtube zde: Archetyp dítěte a Nevýchova dětí

Něco z psychologie

Děti se emocím učí, neumí je minimálně do 8 let ovládat. Dospělí si zase myslí, že je ovládají (rozuměj potlačují) a myslí si, že proto mají právo dětem říkat, které emoce jsou správné a které špatné.

Vůbec nerozumím, proč se to tak stalo.

První případ

Na ukázku první případ. Dítě má většinou reálný důvod svého pláče, ale mě jako rodiče to nezajímá, protože moc dobře vím, že hysterie je negativní a ruší okolí. Proto dítě správně usměrním, že to co dělá, není v pořádku. Kdo by taky měl rád hysterii. Jsi dítě, od mala se koukej naučit uklidnit.

Druhý případ

Druhý případ na filtr emocí v dospělosti. Muž pláče z dojemné scény u romantického filmu a mě to nezajímá, protože moc dobře vím, že hysterie je negativní a ruší okolí, proto Tě muži správně usměrním, to že pláčeš, není v pořádku. Kdo by taky měl rád pláč. Jsi dospělý, máš už ovládat emoce.

Je to tak ?

Emocím se člověk učí a pokud rodič dokáže dítěti pomoci pochopit je a ne potlačit je v něm, naučí se je dítě ovládat. To znamená, že dítě dozraje k racionálnímu odstupu od horlivých emocí (ne od všech, přirozeně). To je totiž ovládnutí emoce.

Emoce jsou naší součástí

Člověk, který ovládá emoce ví, že je v pořádku se přirozeně rozčílit nebo brečet, když to jinak nejde zpracovat, důležité je emoci nechat volný proud, přijmout ji jako naši součást, která k nám promlouvá, něco nám chce o nás ukázat.

Naopak potlačit emoci je stav sebedestrukce, kdy dělám, že existují jen pozitivní a šťastné věci a za výbuch vzteku se budu stydět.

Proč se chce po dětech aby se uklidnili, když zrovna potřebují něhu a útěchu, když potřebují slyšet, že to, co prožívají, je v pořádku, je mi záhadou.

Nervy ve fázi dospělosti

Pokud nebylo dětství plné něhy a nevznikly správné nervové spoje na pochopení emocí, nikdy není pozdě se tomu naučit a dodatečně propojit správné synapse. Já se to taky naučila až v dospělosti a můžu dar chápaní emocí předat synovi.

Tím jsem chtěla říct, že lidé se nedělí na děti a dospělé, protože si sami můžeme všimnout, že někdo má i v důchodu synapse stále nepropojené, chybí mu racionální odstup a proto se rozčiluje nebo pláče jako „malé dítě“.

Jsem sebevědomý rodič

Já se jako rodič cítím pevně a sebevědomě, protože věřím tomu, že neexistuje obecně dokonalý rodič. Rodiče jsou dokonalými jen pro své děti. Jejich duše si nás vybrali proto, jací jsme. Jejich duše budou šťastné, když budeme dělat jen ty věci, které nás dělají šťastnými a kterým věříme. Neuvěří nám „naučenou“ výchovu.

Výchova není o čistotě, dokonalých jídlech a dětech co poslouchají. Je to cesta mezi dítětem a rodičem.

Já nevím jak vychovat Tvoje děti, ale naprosto přesně vím jak vychovat svoje dítě. Ráda bych se jednou dožila doby, kdy se přestaneme jako rodiče porovnávat a hodnotit. Každý má svou cestu. Věřím tomu, že každý rodič chce pro své dítě to nejlepší a dělá to co umí. Nemůžeme k němu přijít a říct „děláš to špatně“. Můžeme se naučit respektovat ostatní a necítit se jako „lepší“ rodič.

Na závěr

Věř, že každá máma chce pro své dítě to nejlepší.

Ráda bych se dožila stavu, kdy se v ČR přizpůsobí okolí dítěti a ne dítě dospělým. Nám rodičům taky někdy už vadí hlasitost dětí, ale jsme dospělí a rozumní, takže víme, že to k dětem patří a nemůžeme je měnit, spíš se můžeme naučit je chápat, ne okřikovat.

Dítě se neumí ovládat a chová se instinktivně, chtít po něm, aby „nerušilo“ ostatní, je smutná domněnka, že svět se dělí na děti a dospělé. Děti jsou součástí světa a života, nemůžeme je „vypnout“ nebo dotlačit někam na okraj jen proto, aby se dospělí cítili dospělými.

Dokud dospělí nerespektují děti, nebudou děti respektovat dospělé. Je to naučené chování.

Inspirující citáty sbírám ze stránky Svoboda učení.

Děkujeme těm, kteří to dočetli až sem. Pokud Tě článek inspiroval, budeme rádi za komentáře, sdílení, lajky a vůbec zpětnou vazbu.

A taky Šťastné a veselé.

Jen se zmíním o autoritativní výchově, tady je odkaz na starší článek o tom co tato výchova dokáže, z pohledu dětské duše: Máma není všechno.


Posted on Napsat komentář

Znáš své vnitřní dítě ?

Jsem rodičem. Je to poslání? Nebo povinnost? Podle mě je to cesta. Cesta plná potu, vyčerpání, bolesti a hlavně radosti a lásky. Když zažíváš hlavně pot, bolest a vyčerpání asi něco není dobře, v dítěti to ale nebude. Je to v Tvém vnitřním dítěti. Neslyšela jsi o něm ? Tak si přečti článek.

Jsi rodič, máš zodpovědnost

Já téhle frázi nerozumím. Zodpovědnost za své činy mám od narození, a buď odraz své zodpovědnosti vidím, nebo nevidím. Pořád tu je. Takže mé dítě mě určitě zodpovědnosti neučí, už ji dávno vnímám, vím že každý můj čin nebo každé mé slovo doprovází jev „akce a reakce“, a zda očerňuji duši nebo pověst je nepodstatné.

Je důležité uvědomit si, že nejsme oběti, jsme tvůrci ve svém životě. Oběť jsi jen v případě, že ignoruješ své vnitřní dítě, které stále dokola vyhledává staré vzorce z Tvého dětství, to znamená, že se dokola motáš ve stejných zoufalých situacích. Zodpovědností tedy není být rodič, ale být člověkem. Pokud si v sobě udělám pořádek, nemusí za mě trpět mé dítě.

Dítě je dokonalé zrcadlo

To co si nechceme přiznat a už jsme asi dávno zapomněli, že je naší součásti, tak přesně „to“ dokáže najít naše vlastní dítě a předhazuje nám to. Chce nám pomoci to zpracovat. Dá se říct, že rodičovství a vůbec partnerství je ta nejlepší ego terapie. Vše negativní, co v nás vyvolává vztek je jen odrazem našeho vnitřního dítěte.

Můžu jako rodič jít na cestu učení a nechat si radit od svých malých učitelů (dětí) a budu si tím léčit duši a vnitřní dítě. Budu slevovat ze svých názorů a vzorců jen proto abych byl jako rodič, partner, člověk šťastný.

Nebo můžu pokračovat v cestě rodiče, který má umělé cíle o čistotě, chování dětí a kdykoliv mi děti naznačí, že se jim tahle cesta nelíbí, tak je usměrním slovy „já tak taky byla vychovaná“ a dál se budu se utápět ve vzteku (článek o vzteku) a zoufalství, přesto ze svých nároků neustoupím.

Dětství jako cesta

Já se třeba rozhodla být šťastná, upřímně, ne jen povrchově a zjistila jsem, že je to tak jednoduché, až je to těžké.

Jako mámě mi to jde snadněji, protože mám velkého učitele.

Hlavním klíčem ke štěstí je naše dětství. Je jedno jestli bylo pozitivní nebo negativní, obojí si naše duše určila jako cestu.

I trnitá cesta ke štěstí je pořád cesta.

Naše vnitřní dítě ukrývá podstatu toho kdo jsme, názorně ukážu:

Jako malá jsem:

…byla hodně empatická, ale ostatním vadilo, že se snažím zachraňovat svět, svět je totiž přece zlý a já jsem akorát hloupá a bez zkušeností, tak jsem se naučila nepomáhat, protože nejsem přece naivní.

…byla přecitlivělá, proto jsem těžko ovládala své emoce, cítila jsem v sobě vztek a smutek ostatních i svůj, ale pro rodiče to bylo zlobení, tak jsem se naučila být agresivní introvert.

cítila tisíce emocí, rodiče mi hned vysvětlily, že je cítit nemám, že je to špatně, tak jsem naučila odmítat samu sebe.

žila tady a teď, rodičům to vadilo protože „normální“ člověk, plánuje, kalkuluje a drží se plánů, tak jsem začala být rozumná místo spontánní.

nechtěla lhát, ale viděla jsem jak rodiče lžou sami sobě a nám, tak jsem se naučila lhát sama sobě a ostatním.

…se nebála dělat chyby, rodičům vadilo, že dělám chyby protože dospělý chyby nedělají, začala jsem mít stres z chyb.

…si nevážila věcí, protože nebyli živé, rodiče mě nutili si jich vážit a obklopovat se nimi, dostávala jsem výprasky za zničení nebo ztracení a nechápala jsem to, navzájem si sebe neváží, rozbijí si vztahy, to jim nevadí, ale jak jde o věc,  je to zlé, doteď k věcem vztah nemám.

…se řídila intuicí, rodičům vadilo že nemám reálný důvod mých činů, za intuici jsem se začala stydět.

…se nikdy neučila do školy a odmítala jsem dělat domácí úkoly, rodičům to vadilo, protože takhle se poslušné dítě nechová, stejně jsem dál  trvala na svém a dětství trávila v trestech a zákazech, ani na maturitu jsem se neučila, zato co mě baví, nad tím trávím hodiny a jsem schopna to studovat celé dny, po pubertě místo poslušnosti přišla deprese (o tom článek: Máma není všechno)

…si myslela, že rodina znamená bezpečí, rodiče mě strašili a já se naučila bát a být na všechno sama.

nechtěla jíst maso, obědy pro mě byli facky a peklo, jako dospělá stále maso moc nejím.

…si myslela, že láska je víc než peníze, rodiče si vážili hlavně peněz a majetku, než projevům lásky, já stále věřím že láska jsou víc než peníze.

…věřila tomu, že i negativní události se dějí, protože mají vyšší smysl, rodiče vždy na někoho sváděli vinu, já jsem se naučila hledat viníky.

…si myslela, že každý má svou pravdu, rodiče se hádali o to, kdo má větší pravdu, naučila jsem se hádat za svou pravdu.

…chtěla rodičům vysvětlit co je láska, a oni mi řekli že plácám nesmysly, protože lásku si musíme zasloužit.

chtěla mít maminku, která mě bude milovat, rodiče řekli, že si ji nezasloužím, tak jsem jim to uvěřila.

brala sestru jako konkurenci, protože nás rodiče neustále srovnávali. Dnes už vím, že jsme každá jiná, jedinečná.

nedodržovala pravidla, protože mi nedávala smysl, navíc jsem viděla, jak je rodiče sami nedodržují, toto rebelantství mě stálo spousta zákazů a facek, přesto stále dělám jen to co mi dává smysl.

věřila, že jsem dokonalá. Rodiče mi říkali, že jsem omyl co patří do polepšovny, tak jsem se naučila prosit boha ať mě vezme zpátky do nebe, tam budu zase dokonalá.

Co tvé vnitřní dítě?

Tady vidíš, kdo jsem byla před výchovou a kdo jsem po výchově. Chybělo mi pochopení, něha a láska. Proto nemám nároky na své dítě a nevěřím ve výchovu. Věřím v lidskou bytost, která je čistá a učí se mým vzorem.

Občas jsem v sobě, měla otázky „může se mé dítě vztekat?, může tohle žužlat?…“ a to mě jen nahlodávalo mé vnitřní dítě, někdy totiž mělo pochyby nad tím, proč mé dítě může to, co já nemohla. Nebo se taky někdy vzteknu na muže a to je pořád vzkazem od mého vnitřního dítěte.

Díky Robinkovi si lečím duši a zároveň vnitřní dítě. Pomáhá mi zastavit se a naslouchat vlastnímu vzteku.“ (víc v článku Ty se nevztekáš, že se vzteká?)

Věřím tomu, že dítě, když se narodí je hotová lidská bytost a má svůj cíl.

Dítě je dar

Vychovávat není zodpovědnost, mít dítě je dar a být mu dobrým vzorem je nejšťastnější volba pro každého rodiče. Já se nad děti nepovyšuji, já je ctím. Nevěřím na nálepky dobrých a špatných rodičů (jako u dětí, viz článek: Mami, nehodnoť mě prosím), každý rodič je dokonalým pro své dítě.

Věř tomu, že i se svými chybami jsi ten nejlepší rodič pro své dítě.Jako rodič se snažím pro své dítě dělat to nejlepší a dělám to jak nejlíp umím. Mám právo mít chyby a učit se. Rodičovství je cesta.

Děti mu budou těmi nejlepšími rádci.

P.S. Od narození nemám mámu, těmi rodiči myslím tátu a babičku s dědou.

Na závěr R. Fulghum:

Děti nejsou pejsek na hraní.
Život, který prožívají a život, který vy si myslíte, že prožívají, není totéž.
Neberte si, co vaše děti dělají, moc osobně.
Neveďte si o ničem žádné dlouhé záznamy – nejlepší je krátká paměť.
Ze špíny a nepořádku vyrůstá pohoda.
Po pubertě do jejich pokoje nesmíte.
Nesnažte se míchat do jejich přátelství a lásek – leda by vás k tomu vyzvaly.
Nic si nedělejte z toho, že nikdy neposlouchají co říkáte, ale zamyslete se nad tím, že vás neustále pozorují.
Učte se od nich – mají toho hodně, co vás můžou naučit.