Posted on komentáře 2

Vztah máma a dcera

zdroj: www.canva.com

První článek na tohle téma: Vztah máma a syn je velmi populární, tak jsem se rozhodla napsat pokračování ve vztahu máma a dcera. Mám zatím syna, tak tento vztah ještě nemám tak procítěný a odžitý, takže jsou to pro mě spíše intuitivní předpoklady. Zase vycházím z názorů konstelačních a psycho-spirituálních terapeutů a taky z mého oblíbeného nevědomí od C.G. Junga.

Proč dcera?

Nelze říct, že víme jaké bude pohlaví našich dětí. Lze však přemýšlet nad tím, proč se někomu rodí jen holky. V takovém případě totiž žena nemusí být připravena na otevření svého stínu a traumat spojených s mužskou energií, archetypálně se svým otcem. Nebo prostě potřebuje posílení ve formě ženské energie. Mít dceru je nabídka vyššího smyslu zapracovat na své ženskosti. Najít v sobě vnitřní ženu, protože žijeme v mužském světě, kde se ženství nepodporuje od dětství a brzy se i ztrácí.

Když čekáš dceru

To nejcennější, co můžeš podporovat při vztahu s dcerou, je vztah s vlastní mámou. Pokud není možné, aby došlo k funkčnímu vztahu, je dobré takový vztah přijmout a mámě odpustit. Tvá máma, ať je jakákoliv, při výchově Tebe dělala to nejlepší, co mohla, nemáš právo ji vyčítat, že mohla být lepší. Dala Ti život a díky ní jsi na světě a co se děje během Vašeho vztahu, má už počátky ve Vaší rodové linii, tedy pokud se Ti na Vašem vztahu něco nelíbí, pokus se to zvědomit a neopakovat totéž s vlastní dcerou. Taky v sobě nosíš otisk vlastní mámy, takže pokud ji nechceš přijmout, budeš mít asi problém i přijmout sama sebe.

Základní body ve vztahu máma a dcera

Tohle jsou základní pravidla v archetypu máma a dcera, máma a žena, dcera a otec. Každý vztah je však originálním, ale díky tomuhle základu, se můžeme lépe orientovat při hledání nefunkčního vztahu.

  • 🌺Už na těhotenství a porodu se projevuje ženin vztah k ženské energii (archetypálně k mámě).
  • 🌺Otec láskou a podporou dceři vytváří její budoucí ženské sebevědomí (nebo naopak jí sebevědomí nedodá, naopak matka chlapci vytváří mužské sebevědomí). Pokud otec uráží dceřin vzhled, dcera se později jako žena necítí krásná. (KAŽDÁ ŽENA/DCERA JE KRÁSNÁ!)
  • 🌺Otec dává dceři vzor budoucího muže.
  • 🌺Otec tím, jak se chová k matce své dcery a ostatními ženám, tak ji rovněž zadělává na budoucí ženské (ne)sebevědomí.
  • 🌺 Animus (vnitřní muž v ženě, víc o něm v článku: Nevyčítej muži, že je muž. Jsi Ty vůbec žena?), který přesahuje vnitřní ženu vzniká, když chybí ženě sebevědomí, sebeláska (chybějící ženský vzor, dominantní otec, nefunkční ženský vzor…) – projevuje se agresivitou, zaměřením na výkon a kariéru, workoholismem, mužskou povahou…).
  • 🌺 Dnešní generace žen je odrazem výrazného nefunkčního (nehřejivý, agresivní…) ženského principu, chybí ženské sebevědomí, hřejivost, vnitřní spiritualita, přijetí ženských principu – menstruace, intuice, tvořivost, jemnost, porody, mateřství…
  • 🌺Dcera může léčit mámin přístup k ženskému principu.
  • 🌺Pokud chceme, aby naše dcery vyrostly v ženy, sami je podporujme v ženství, setkávejme se se ženami, tlachejme, tvořme, zpívejme, tvořme rituály pro menarche (první menstruace)…
  • 🌺Nezapomínejme na to, že dceři můžeme říkat co chceme, ale stejně se nejvíce naučí vzorem. Takže v sobě nosí náš otisk a budou pravděpodobně takové mámy a ženy, jako jsme my (víc v  článku: Nesoudím jiné mateřství, nic o něm nevím).

Na závěr

Zase píši o základních bodech, ve kterých se můžeme orientovat. Vztahy jsou mnohdy složitější a všechno není černobílé. Taky záleží na pořadí holčičky. Pokud je prvorozená, má v sobě více yangu, může být tedy temperamentní jako chlapeček (do pořadí se počítají i potraty a čistota pořadí – první rodina muže).

Holčičky si nemusí hrát s panenkami a nosit růžovou barvu, náušničky, abychom v nich našli ženskou krásu, ta se skrývá v jiných věcech. Je těžké v dnešní době být ženou a vychovávat dceru. Mám však pocit, že to feminismus akorát kazí, protože to za ženy promlouvá Animus. Pokud chceme zachránit ženství, přijměme cykly, evoluční slabost a vnitřní spiritualismus. Když najdeme vnitřní ženu, Animus nemá šanci ženu přerůst.

P.S. Mám pocit že výchova dětí je hlavně o ženě a jejím mateřství. Sice muži jsou nositeli genu X/Y, ale to z nich volitele pohlaví nedělá. Věřím tomu, že mateřství je hlavně o ženě, která nevědomě určuje které pohlaví přijme, reálně tedy vajíčko rozhodne zda přijme spermii s energií X/Y. 

 



Posted on komentářů 7

Máma není všechno – příběh malé Ivetky




Už dlouho mám potřebu napsat jeden z důvodů, proč se o výchovu zajímám. Je prostý. Neměla jsem dětství na které bych s láskou vzpomínala.

Proč?

Vlastně od začátku mého narození není asi nic na co bych s láskou vzpomínala. Možná to, že moje máma prý naposled vydechla, když zjistila, že jsem přežila. A to, že mě zplodili s tátou z lásky a s láskou mě 7 měsíců v břiše nosila.

To bude asi jeden z důvodu mého vnitřního přesvědčení, že základ v mých buňkách je naplněn mateřskou láskou. A asi proto jsem ustála svou nejednoduchou cestu životem.

To si ale nepamatuji. To co si pamatuji, se týká až 3 leté Ivetky.

Kdo je Ivetka?

Ivetka byla přecitlivělé a zvídavé dítě. Byla jiná. Věčně pokládala podivné filosofické otázky. Byla vychrtlá. Posetá bradavicemi. Měla křivé žluté zuby, které ji rostli přes sebe. Spálenou ruku a půlku hrudi (nyní hrdě nosím spálenou část těla, a spáleným prsem úspěšně kojím).

Narodila se do vesnické rodiny. Hlavním přesvědčením rodiny bylo, zda chováním dítě neobtěžuje dospělé, než-li to, zda dítě nepotřebuje pochopení. Bylo to pro ni těžké, protože byla přecitlivělá a potřebovala pochopení. Pro rodinu to bylo taky těžké, protože doteď byli zvyklí na „normální“ komunikaci a poslušnost.

Zlobivé dítě

Ivetka poslušnosti nerozuměla. Tak moc jí zajímal okolní svět, že vůbec neuvažovala, zda co dělá, je správně či špatné. Prostě všechno musela zkoušet. To se rodině nelíbilo, protože od toho děti přece nejsou. Tak dostávala Ivetka omezení.

Jenže omezením nerozuměla a tak se často vztekala až sebe destruktivně a agresivně.

Nikdo jí neporadil, co má dělat. Jen ji vysvětlovali že : „Jestli se budeš ještě víc zlobit, dostaneš pár na holou“. Nebo „Okamžitě se uklidni“. Nechápala, cítila, že ji asi milují nebo něco takového, ale proč ji neustále něco vyčítají, když ona sama neví, proč se to s ní děje.

Proč z činností, které se staly omylem nebo u dospělého by byly přehlíženy, ona byla fyzicky bita. Psychicky byla vyčerpaná, noci proplakala a pořád nechápala, jak má zastavit čas vždy v momentu, kdy zjistí, že se děje něco, za co bude trestána.

Těšila se na dospělost

Moc se těšila na to, až bude dospělá, protože ji konečně někdo bude brát vážně. Třeba jako parťáka. Nebude ji nic vyčítat. Ona si nebude vyčítat, že její existence je tu zbytečná, protože všem jen kazí náladu a život. To totiž slýchávala pokaždé, když zrovna nebyla síla na fyzický výprask.

Dospělí hrající si na Bohy

Taky nechápala co vede dospělého k fyzickému násilí. Tahle destruktivní energie se jí nelíbila. Navíc kde rodina brala moc ji říkat co má a jak dělat. Ona to věděla. Jenže tu byla spousta nelogických věcí.

Když nechtěla jíst, že ji nechutná, musela stejně jíst. Dospělý mohl odmítnout. Když lhala, aby nedostala výprask, stejně jí čekal výprask. Dospělý mohl lhát a užívat věty je to tak, protože jsem to řekl“. Když nechtěla nic dělat, vyčetli ji, že je líná.  Dospělí mohl odpočívat, kdy chtěl.  Když chtěla dělat co jí baví, mohla až po povinnostech. Dospělý mohl hned.

A spoustu dalších příkladů. Dospělým vůbec nerozuměla. Podle ní to byla banda divných lidí, kteří si myslí, že mají větší pravdu než ona. A to nemají. Sama na nich viděla chyby a nesměla je říct. Teda mohla, ale dostala pár facek.

Kdežto oni mohli všechno. Vyčítat, poukazovat na chyby, organizovat ji čas, přikazovat ji, co smí a nesmí.

Deprese

Někdy, tak po 12 roku života, postupně začala život nenávidět. Ve 14 se začala řezat. V 17 utápěla deprese v alkoholu a neměla k sobě úctu. V 18 se jednoho dne neukázala na rodinné svatbě a potom ji necelý rok nikdo neviděl.

Začala totiž čerpat sílu. Ta rodinná destruktivní energie ji dusila. Už nemohla dýchat. Rodina to nechápala. Vždyť doteď dělali všechno stejně a správně. Výchova se nezměnila. Ona nemá úctu k rodině. Špatně ji vychovali. Tím to je.

Šťastný konec

Ivetka dlouho neměla úctu ani sama k sobě. Má to ale šťastný konec. S rodinou už vychází.

Protože už je dospělá a nikdo ji neomezuje. Kdyby omezil, může se sbalit a jít. Tatínek to ví, proto ji respektuje. Jednoho dne se jí omluvil za dětství. Ivetka mu dětství nemá za zlé, protože ví, že to nedělal schválně. Byla to jejich společná cesta. On byl takhle vychovaný a ona nespoutaná.

Bál se, že ji nevychová. Netušil, že ji zlomí. 

Potom o dceru na pár měsíců přišel. Pro otce, který je bez ženy a zbyli mu jen dvě dcery, to byla tvrdá rána.

Proč vychováváme jinak

Mám živě při vědomí veškerá traumata, která byla nevědomě napáchána mou rodinou. Jde to jinak. Když člověk kouká na plačícího otce, který lituje toho, co své milované dceři způsobil. Když sám cítí, co autoritářská a nerespektující výchova napáchá za psychická traumata, která se nedají utopit v alkoholu.

Potom se člověk vzpomínající na dětskou duši  rozhodne své dítě vychovat jinak. Už ví, že není důležitá máma.

Její nepřítomnost mě bolela, ale nezlomila. Zlomila mě komunikace. Bez respektu. Něhy. Empatie.

To nesmyslné rozdělení na svět dominantních dospělých a poslušných dětí. Mamince jsem často záviděla, že je v nebi. Tam, kde je mír a láska.

Na závěr

Z tatínka je pyšný děda, který vnukovi chce dát to, co nestihl dát dceři. Krásné respektující dětství.

Článek o respektující výchově: Ty se nevztekáš, že se vzteká?

Rodiny jsou různé. V naší se objevila láska.

Nikdy není pozdě.

Tenhle článek je věnovaný mému tátovi, kterého miluji z celého ♥.