Posted on 1 komentář

Nesoudím jiné mateřství, nic o něm nevím

Než jsem se začala babrat tak hluboko v sobě, měla jsem pocit, že je v pořádku soudit ostatní za to, že třeba „selhávají“ jako rodiče. Znáš to, neustále se vzděláváš, snažíš se na maximum být tou nejlepší mámou, k porodu si bereš PA a máš porodní plán. Prostě dokonalé mateřství. Potom potkáš maminku, jejíž porod končil fiaskem, dítě si odbylo čas v inkubátoru a maminka si ještě stojí za tím, že je ráda, že si odpočinula a nebude se na sílu nutit do kojení, když tu máme UM. Ona snad není taky dokonalá máma? Já myslím, že je.

Můj mateřský příběh

Upřímně se přiznám, že já se rozkojila až 10 den (viz. Šestinedělí bez cenzury) a vztah s Robinkem mi nenaskočil hned. Byla jsem do něj zamilovaná na první pohled, to jo, ale necítila jsem žádné pouto vůči němu. Prostě jsem se o něj starala, kojila, nosila, ale že jsem se zamilovala, mi došlo až tak ve 2 až 3 měsíci. Nicméně v obou případech jsem „nestresovala“, teda spíš neupadala do zoufalství. Nebojovala jsem s tím a trpělivě jsem čekala, až to všechno, co má, naskočí.

Věděla jsem, že takto to mám i ve vztahu, muž zamilovaný až po uši, já stále jednou nohou svobodná a až za chvíli mi dojde, že máme pouto. Tohle je prostě moje cesta lásky. Robinek mi ve vytváření pouta moc nepomáhal tím, že byl náročné (netrpělivé, hlasité, nespavé) miminko. Ženské hormony jsou fakt dobrá nálož lásky, že jsem to zvládala a až teď, když se s někým bavím o svém začátku s Robinkem, nevěřícně kroutí hlavou, jak tohle může máma prvorodička dát. Může, když je dítě celé ona a muž jí pomáhá. 🙂

Je mateřská láska přirozená?

Znáš psychologický experiment o mateřské péči?. Ve zkratce:

  • Jsou dvě rodiny myší.
  • Jedna rodí a stará se o mláďata s láskou. Jejich mláďata se potom starají s láskou o ty svoje a předává se to z generace na generaci.
  • Potom je druhá rodina, kde jsou myším ihned mláďata odebírána a když jim je vrátí, maminky o ně neprojevují zájem. Jejich mláďata potom rodí a i když jim nikdo mláďata nesebere, nemají o ně zájem. Tedy tato (ne)péče o mláďata se také dědí z generace na generaci.

Co to znamená?

Došlo mi, proč jsem to neměla jako ostatní kamarádky. Hned po porodu hormony lásky a hektolitry mlíka. Já totiž byla bez mámy a život jsem započala v inkubátoru. Chyběl mi v životě program máma, byla jsem v programu izolace. Nikdy jsem nepocítila ženskou hřejivou lásku, moje první setkání se světem byli jen stěny a zdrcená rodina s tátou, co nechtěl žít.  Moje tělo, buňky ani vědomí netušily co dělat v programu máma. Proto jsem se hned nerozkojila a trvalo mi navázat pouto s miminkem.

Nemáme právo soudit ostatní maminky

Je spousta způsobů lásky. Každá maminka doslova dělá to nejlepší, co umí. Nevíme, jak vypadal její začátek života a vztah s mámou. Taky nevíme, jakou cestu si vybrala její duše a jestli se třeba nesnaží něco dělat jinak. Jen jí to nejde, protože ji to nikdo nenaučil. Je jedno, jestli má jedna máma dudlík, další UM a některá nikdy nenosila. Hlavní je, že své děti milujeme.

Až s mateřstvím jsem došla k takové pokoře. Asi si stačí zamést před vlastním prahem. Jen tehdy zjistíme, kolik síly a odvahy stojí změny v našem životě. Taky není potřeba takových začátků litovat, mateřství je cesta. Mateřský stín léčí a ukazuje směr. Vše je jak má být. Stín je naše nevědomí, takže pokud už mateřství nedáváš, s nevědomím se dá pracovat na různých terapiích. Svou zkušenost s terapií popisuji zde: Do nitra poprvé – co přináší psychospirituální terapie.

Chceš se mnou sdílet své náročné mateřské začátky, napiš mi. Ráda vyslechnu/poradím/pomůžu.

Posted on Napsat komentář

Miminko pláče, co s tím?

Možná jste měli stejnou představu jako já. To si tak odnosíte 9 měsíců miminko, krásně ho porodíte, miminko se přisaje a usne, ale za dva dny je z něj plačtivý uzlíček. Proč pořád pláče? Vždyť je pořád se mnou, chce zase prso? Proč kolem mě mají všichni tichá spavá miminka? Tak se pojďme podívat na pláč miminka i z jiného než vědeckého úhlu pohledu.

Proč může plakat?

  • nelíbil se porod
  • miminku chybí kontakt s rodiči (separace)
  • miminko je temperamentní
  • miminko je citlivé (prokázáno, že na prdíky trpí všechna miminka, jen ty co pláčou, jsou citlivější)
  • vstřebává nový svět

Jak poznáme příčinu

Příčinu ani nemusíme poznat. Můžeme se jen domnívat a přemýšlet nad tím, jestli porod byl pro miminko respektující nebo jestli mělo miminko z čeho mít reálnou hrůzu a strach. Většinou to je typ pláče, který po 3 měsících odezní a z hysterického uzlíčku je konečně vnímající se usmívající miminko.

Miminkům také způsobuje existenční traumata, když nejsou hned po porodu a první dny v náručí maminky nebo tatínka, protože potřebují cítit lásku a teplo lidského těla. Mě mrzí, že jsem nebyla natolik informovaná. Když měl Robinek žloutenku a byl na fototerapii, vozili mi ho z jipky jednou za 3 hodiny. Teď už vím, že dítě má právo na nepřetržitý kontakt s mámou a mohla jsem na jip být s ním, i když mi to nikdo nenabídl. (Nebo zažádat o alternativní řešení, třeba fototerapie v pokoji. Zákon to vidí jasně, takže se nikdy neboj zažádat o alternativu nebo řešení, které Ti bude nejvíce vyhovovat – více info ve fb skupině: Podpoříte mne v osvětě)

Potom se může stát, že ačkoliv jsi se celé těhotenství jen radovala a porod byl rychlý a vědomý, i tak si můžeš porodit náročné temperamentní či citlivé miminko. Prozradím Ti, že spavá klidná miminka taky jsou, ale není to pravidlem. Citlivá a temperamentní poznáš většinou neklidným spánkem, častým pláčem a že si z šestinedělí nic nepamatuješ, protože jen lítáš kolem toho drobečka, který Tě vyžaduje každou vteřinu. Jak já nenáviděla všechny kamarádky, co porodili klidné miminko a vypadali krásně. Já byla vyřízená a zpracovávala v sobě tolik změn, jen abych se s touhle náročnou rolí ztotožnila. Temperamentní citlivá miminka jsou plačtivější i po 3 měsíci nebo se ve 4 už rovnou vztekají.

Co dělat?

  • přijmi skutečnost, že miminko pláče a má svůj důvod, přistupuj k němu stále s něhou a láskou
  • pořiď si šátek nebo nosítko (Šátek nebo kočárek ? (užitečné rady a tipy pro nošení dětí) , aby se miminko cítilo v bezpečí jako v děloze, hlavičku má u Tvého srdíčka, které poslouchalo 9 měsíců, uklidní ho to
  • nech si pomoct a vykašli se na úklid nebo vaření, pokud Ti nemá kdo pomoci tady je fb skupina, kde si v šestinedělí vypomáhají ženy mezi sebou: pomáháme si v šestinedělí
  • spi, když miminko spí
  • zaktivizuj partnera (kdyby mi Ráďa v noci i přes den nepomáhal, zbláznila bych se), tátové stejně nepomáhají, jsou to rodiče, takže se starají jako Ty
  • pokud máš problém s kojením, možná Ti pomůže můj článek o kojení – O kojení od Vykojené,
  • rozhodně pláč nevyřeší umělé mléko, pokud miminko přibírá a prospívá, tak ho nepotřebuje, spíš po UM usne, protože je to velká metabolická nálož
  • mluv o tom, jak se cítíš, já vím, že mateřství jsme si představovali jinak než takhle, časem bude líp, věř mi, hlavně nic nedus v sobě
  • baby masáže, pomáhají miminku se uvolnit a navázat kontakt s rodiči
  • komunikuj s miminkem, klidně mu říkej, jak se cítíš, ono Ti bude rozumět, je to pro Vás oba nové a na každém vztahu se dá pracovat
  • pokud miminko pláče opravdu od rána do večera, už to není v pořádku a mohlo dojít k nějakému porodnímu zranění, určitě to prober s pediatrem
  • jestli Ti vyloženě vadí dětský pláč, dá se na tom pracovat – píšu o tom v článku Ty se nevztekáš, že se vzteká?

O náročných miminkách

Rodičovství je cesta, takže neexistuje obecný doporučený návod, jak se dělají a rodí klidná a spavá miminka. Věřím tomu, že duše našich dětí si nás vybraly. Vědí, co všechno zvládneme, nikdy nám nenaloží víc. U těch náročných se navíc budeš po roce cítit jako mistr zen-budhismu a Tvá trpělivost doroste do nebeských výšin.

Maminky klidných dětí, prosím jestli si čtete tenhle článek, prosím nekomentujte naše temperamentní děti slovy:

  • moje děti se tak nevztekají
  • moje děti teda spí
  • „klid mámo“
  • moje děti jsou šťastné a hodné, to tvoje nevím
  • to by moje dítě neudělalo
  • nepláče nějak moc?
  • nevzteká se nějak moc?
  • nespí nějak málo?

Kdo nezažil, nepochopí. Byla bych ráda, kdyby se na naše náročné děti koukalo jako na stejně šťastné lidské bytosti, jako jsou i klidné a spavé děti. Pláč a vztek je komunikací, ne projevem neposlušnosti. Chceš li se dozvědět o temperamentních dětech více, doporučím projekt Teorie typu, může Ti to pomoci více pochopit své náročné dítě.

Na závěr

Doufám, že Tě tento článek potěšil, protože už si můžeš být jistá, že v tom nejsi sama. Pokud se nepovedl porod nebo jsi nezabránila separaci, už se stalo. Nevyčítej si to, na všem se dá pracovat. Pokud se tak stalo, dělala jsi stejně to nejlepší, co jsi mohla. Věř, že jsi tou nejlepší mámou pro své dítě a ono Tě miluje takovou, jaká jsi i se svými chybami.

Mateřství je cesta. Zkus vymazat z hlavy vzorce, že šťastné miminko je spavé a klidné. Šťastné je i to, které je nespavé a plačtivé. Stejně jako spavé a klidné nemusí být šťastné. Neexistuje dokonalá máma, každá máma je dokonalou pro své dítě. Neznáme příčinu, proč si nás vybraly duše náročných dětí, ale můžeme si být jisti, že nám věřily, že to s nimi zvládneme.

Informace mám z vlastní zkušenosti a z knih – Inspirující knihy. Pokud Tě teprve čeká šestinedělí, přečti si Dopis od miminka.



 

 

Posted on 1 komentář

Minimální výbava do porodnice

Na přirozeném mateřství mě baví, že nepotřebuji tolik věcí. Hlavní jsou pleny, prsa, oblečení. Výbavu do porodnice jsem dávala dohromady s mou soukromou PA. Měla jsem dvě tašky.  Jedna menší taška k porodu, která se potom vloží do větší tašky, na oddělení šestinedělí.

Taška k porodu

Doklady

Hygiena

  • poporodní vložkykoupili jsme obyčejné, musela jsem kvůli podráždění přejít na ekologické, bez chemie
  • inkontinenční absorpční vložky – používali jsme i jako přebalovací podložku
  • obuv do sprchy
  • odvar z rozmarýnu ve spreji – na poporodní rány
  • síťované kalhotky – ekologická varianta pratelných, 2ks

Ostatní

  • energetické tyčinky
  • hroznový cukr
  • nádoba na placentu
  • aromaterapie – olejíčky
  • noční košile

Pro miminko

  • čepička, oblečení 50-56
  • plenyjednorázové, látkovali jsme až doma
  • vlhčené ubrousky  – my měli perlan a olejíček Medvídek, jako alternativní náhradu
  • 5 látkových čtverců – na zakrytí, utření a horký obklad na hráz

 

Bylo super s sebou mít vlastní PA, komunikovala s personálem a já mohla jen rodit a ne se zdržovat administrativou.

Vlastní oblečení na sebe a miminko jsem v porodnici nepoužila, dostávala jsem nemocniční. Je dobré se informovat o tom, co porodnice zajišťuje, nemusí se brát věci zbytečně.

Taška na oddělení

Taška na oddělení nemusí být v případě ambulantního porodu. My o něm uvažovali, nakonec jsme zůstali v porodnici.

Hygiena

Oblečení pro maminku

  • na cestu domů podle počasí – hlavně volné a kojící
  • župan
  • kojící podprsenka – stačí sportovní

Oblečení pro miminko

  • podle počasí, velikost 50-56
  • rukavičky
  • zavinovačka (do autosedačky) na cestu domů

Ostatní

  • mobil a nabíječka
  • bachovky krizovky – na uklidnění, pro kojící
  • záměrně nepíši žádné podpůrné prostředky pro kojení, nejsou potřeba, spíš je potřeba znát teorii o kojení a tu jsem zpracovala v článku O kojení od Vykojené

Robinka jsme si nepřáli umývat, tak jsme nepotřebovali osušku pro miminko a další potřeby na umývání. Vůbec jsme nekupovali dětskou kosmetiku, vystačili jsme si s kokosovým olejem.

Další věci do domácí výbavičky jsme vypsali do článku Výbava pro miminko.

Na závěr

Narození miminka pro nás byla vyčerpávající a silná událost, že jsme v porodnici neřešili zda jsme dokonalí eko rodiče. Takže jsme začali látkovat až doma. V šátku jsme také poprvé uvázali až doma. První dva týdny jsme hlavně proleželi.

Doporučujeme nakupovat další věci až na aktuální potřebu. Nehromadí se to potom doma.

Heslem šestinedělí je:

Přijímáme pouze návštěvy, které uklidí nebo donesou jídlo.

Nákup ekologické výbavy doporučujeme z e-shopu:

 

 

 

 




Follow my blog with Bloglovin


Posted on Napsat komentář

Šestinedělí z pohledu muže




Ze série šestinedělí. Naše první a bylo náročné, jako poctivé šestinedělí. I když člověk spí pět hodin denně, je logické, že bude unavený. Vůbec mu to nevadí. Je totiž unavený ŠTĚSTÍM.

Jsem táta!

Tak už je to skutečností. Opravdu jsem se stal tátou. Ale co teď mám dělat? Žena zůstala s Robinkem v porodnici a já za nimi jdu až zítra ráno?

Už vím. Sabka říkala, že Ivetka bude potřebovat sílu. Mé kroky tedy zamířily do obchodu. Koupit suroviny a kytku na zítra a honem domů. Několikrát jsem volal do porodnice. Všechno zatím oukej.

Doma

Doma jsem dal vařit vývar a trochu jsem odpočíval, řešil telefonáty a dal si panáka. Konečně mi pomalu začalo všechno docházet. Tak já už jsem opravdu táta. Ano, správně bych měl teď sezvat bandu a pořádně syna zapít. To se možná dělalo dřív, kdy maminka odrodila a dítě jí přivezli jednou za čas na kojení a jinak za tři dny na cestu domů. Dnes to vidím (aspoň já) trochu jinak.

Ivetka mě bude potřebovat už zítra a schopného.

Takže jsem doma jen hlídal polívku, ve volné chvíli zpracoval placentu, kterou jsem přinesl z nemocnice a relaxoval jsem po únavném dni. Celý večer jsem nedokázal myslet na nic jiného než na dnešní štěstí, které mě potkalo.

Druhý den

Druhý den jsem hned ráno pádil do porodnice a nesl s sebou silný vývar se zeleninou a masem a kytku. Ivetka se celou noc starala o Robinka a vypadala vyčerpaně. Byla plná emocí a tak nemohla spát.

Když jsem si bral syna do náruče, byl jsem tak dojatý.

Byl krásný a já jsem se ho nemohl nabažit. Nejradši bych tam zůstal napořád a nedal ho z ruky. Strávil jsem s rodinou několik hodin a k večeru se konečně sešel s pár přáteli z divadelní improvizace a trochu jsme popili.

Třetí den

Další den ráno jsem si šel pro rodinu. Kočárek nastartovaný, nervozita se mnou cloumala a natěšenost byla tak velká, že jsem se na celé kolo usmíval na okolí jako trouba a snad jsem si i štěstím zpíval. Vždyť si za chvilku povezu domů syna a jeho statečnou maminku.

Úplně jsem si to maloval. Robinek bude po nové zkušenosti odpočívat a my budeme s Ivetkou stát nad ním a těšit se z jeho přítomnosti. Pak se probudí, dostane prso, chvilku na nás bude koukat a říkat si „to je moje maminka a tatínek“ a pak zase usne.

S takovou myšlenkou jsem si přijel pro rodinu. Ivetka ale vypadala ještě unavenější.  Robinek v noci často plakal. Inu pláče, protože je to miminko. Nakonec prý vždy usnul. To dělal i u mě v náručí. Nicméně jsem rodinu vyzvedl a slunečným červencovým dnem si je vezl domů. Procházka nám udělala dobře.

Konečně doma

Doma jsme pak okusili realitu šestinedělí a rodičovství na plno. Robinek si jednoznačně uměl říct co potřebuje.

Jeho mohutné, výrazné uuáááááááááááááááááááá znělo po celém domě a to má ten dům osm pater.

Ten zvuk mi pokaždé drásal srdce. U jiných miminek jsem slyšel pláč tichý, dětský. Robinek byl ale očividně pořádné chlapisko. Problém byl, že plakal a ani prso ho moc neuklidnilo. Střídali jsme se s Ivetkou v chování, drželi ho na těle a byli mu nablízku, ale pláč neustával. Zprvu jsme si mysleli, že by to mohlo být náročností porodu, ale ten zase tak náročný nebyl a Robinek byl hned po porodu u maminky a hledal prso.

Zežloutl nám

O dva dny později nám začal chlapeček žloutnout a pomalu nám docházelo, že málo baští a proto nevyplavuje bilirubin. Dětská žloutenka, kterou jsme při odchodu neměli, se nám začala objevovat.

Po návštěvě pediatričky jsme dostali zdrcující ránu.

Robinek musí zpátky do nemocnice a bude muset pod světlo.

Příčinou toho všeho bylo to, že se Ivetce nerozjela dostatečně laktace a v kombinaci nemocničního prostředí (které nemáme ani jeden rád) a přístupu sestřiček, které „pomáhaly“ prvorodičce slovy „tohle děláte špatně“, „chyťte ho pořádně“, jsme prostě měli mléko, ale maličko.

Zpátky v porodnici

Ivetku s Robinkem uložili na Intermedial, což je oddělení, kde mají i jakási modrá světla, která pomáhají odbourávat darebný bilirubin.

Také se tam zastavila Sabka a potvrdila nám, že je to to nejlepší, co můžeme udělat a to nám zase trochu dodalo rodičovského sebevědomí. Zůstali jsme tam tři dny a Ivetce, která se dostala pod křídlo laktační poradkyně, se laktace maličko rozbíhala, ale pořád to nebylo ono.

Dostali jsme proto instrukce k příkrmům pomocí injekční stříkačky. Doma pak začal ten opravdový rituál, který jsme znali z filmů.

V noci vstát, jít ohřát mléko, nakrmit, pohoupat, dat brknout, uložit, lehnout si na dvě hodiny a vstát, jít ohřát mléko…

Někdy je kojení dřina

To vlastně bylo to, co jsme úplně nechtěli. Měli jsme v plánu kojit a kojit a kojit. Příkrm jedině až bude nutný. Pro rodiče je to velký zásah do plánu a zatlouká do hlavy nutkavé pocity od svých plánů odstoupit a držet se nových (zjednodušených) rituálů.

Ale ne, takhle to u nás fungovat nebude. Jednou jsme chtěli kojit a kojit a kojit a tak to taky bude. Nicméně žádný táta by neměl přijít o ten šestinedělní zážitek umožnit vyčerpané mamince odpočinek.

Mamince, která ještě odsává a sterilizuje nádoby a měl by pravidelně vstávat, se zalepenýma očima dojít do kuchyně, připravit správnou dávku příkrmu a pak zase spočinout a na pár (asi 74 minut) hodin usnout.

Tak jsme se rozkojili

Tato pomůcka, jelikož byla šetrně aplikována miminku přes prso, takže Robinek sál a pomáhal s rozjetím laktace, způsobila, že Robinek prso, kde cévka byla, odmítal. Tak jsme ji přestali používat a čím více jsme to začali flákat, tím více se zvyšovala laktace.

Teda hektolitry toho nebyly, ale mléko teklo a to bylo dobře, protože jsme mohli vypustit příkrm. A mohli jsme schovat pár mililitrů mateřského mléka na ohřátí. Robinek pomalu začal nabírat a z původních 3380g, kdy pak klesl na 2990g, se zvedl zpátky nad 3200g a už jsme začínali být klidnější.

Procházky na sluníčku nás hezky odbarvovaly ze žluté a pravidelné kontroly ujišťovaly, že se nám vše vrací do původního plánu.

Jsem miminko, potřebuji plakat

Tak nám začal klasický koloběh poznávání rodičovství a vše co k tomu patří. „Mámo, táto, pláču, přijďte na to proč“. Jelikož jsme se vrhli do bezdudlíkovky a bezplenkovky (když jsme dali plenku, tak látkovou), bylo všechno to poznávání úchvatné.

Děti prostě komunikují jen pláčem a utlumit jejich potřebu dudlíkem je stejné, jako koledníkovi zavřít dveře před nosem.

Abychom nemuseli nic dávat, nebudeme to poslouchat.

Na závěr

Stejně jako každý rodič se soustředíte na poznávání potřeb miminka a máte strach, že uděláte něco špatně. To dilema, proč vlastně pláče. Chce prso nebo přebalit. Navíc ten pláč samotný. Snažíte se udělat vše proto, aby ustal. Pečlivě hlídáte váhu miminka, dáváte vitamíny, zkoušíte kapky na prdíky, aby jste přišli na to, že mu nepomáhají.

Jako táta jsem se snažil ze všech sil dát mamince čas na dočerpání energie a sám jsem spal za chůze.

Nemít našetřenou dovolenou, tak volna po porodu moc není a neumím si představit, jít do práce třeba po jediném týdnu volna. Díky za otcovskou dovolenou, kterou dnes můžou tátové vybrat a věnovat se rodině, která je intenzivně potřebuje. Jejich prvotní seznamování se je hned po porodu jedna z nejdůležitějších věcí.

Poznávat se hlavně s tím drobečkem, první veleopatrné manipulace v náručí, sledování jeho reakcí na poznávání světa, to všechno Vám vhání slzy do očí.

Posted on komentáře 4

Šestinedělí bez cenzury

Po porodu je krásně. Cítila jsem se hrdě. Nespala jsem, přesto jsem měla spoustu energie. Jako bych se vykoupala v hormonech. Cítila jsem se neohroženě, dokud nepřišly první náročné chvíle. Vítej šestinedělí.

Takže, miminko nespí v noci? Nevadí.  Miminko přeřve dalších 10 miminek? Nevadí. Miminko pláče a pláče a já nevím proč? Nevadí.

Teď si zpětně uvědomuji, že jsem na ně nekoukala jako na extra náročné. Byli pro mě nové a ty hormony opravdu fungovaly, jako bych vypila lahev bachovek na ex.

Dodržení porodního plánu na novorozeneckém

V našem porodním plánu byli i zmínky o tom, že si nepřejeme prokapávání očiček z důvodu nedůvěry ke slovu prevence.

Nevěřím tomu, že naše dítě ihned po porodu dostane infekci, streptokok byl negativní a veškeré infekce se první budu snažit léčit mateřským mlékem. Přestože mám zdravotní vzdělání, odmítám se k životu stavět jako ke generátoru náhodných nemocí a zranění, kdy je potřeba preventivně počítat se vším negativním. Protože mi přece pořád něco hrozí. Naše přání respektovali, ač se lékař musel jít až osobně zeptat, z jakého důvodu si to nepřejeme, že se s tím ještě nesetkal.

Dále jsme si nepřáli miminko koupat, aby se mázek mohl vstřebávat. Tak jak to přirozeně chodí. Reakce personálu byla opět plná respektu, jen na manipulaci s novorozeňátkem používali rukavice. Legrační pohled.

Oddělení šestinedělí

Po přijetí na pokoj, jsem byla informována o tom, že na stole mám určité dokumenty, do kterých v intervalech nejvíce po 3 hodinách budu dopisovat kojení a čárky na čůrání, kakání a měření teploty. Když prodloužím interval budou mě budit. To mi vadilo, přece miminko přirozeně po porodu spí vyčerpáním mnohem víc hodin, ale tady se musí budit.

Další instrukce, že si nepřejí, z důvodu prevence, abych spala s miminkem. To musí spát ve vozíčku na podložce s monitorem dechu a co hlavně, neměla bych se pohybovat s miminkem v náručí, to je taky nebezpečné.

Začala jsem se cítit omezeně. Ráďa odešel spát domů. A mě bylo smutno.

Takhle začala rodina. Já na lůžku, Robinek ve vozíku, Ráďa doma.

Druhý den

Druhý den nás čekali různé kontroly, návštěvy. Během dne mě stresovala komunikace sester. Jejich rutinou často zapomínají, že mluví na křehké čerstvé maminky, plné hormonů přecitlivělosti. Takže mi říkat „takhle se miminko nedrží, takhle se miminko nekojí, tohle se tak nedělá“ tak si říkáte, že jste asi špatná máma, když nic neděláte dobře.

Mám ráda klid, tedy svůj klid a potřebuju si na nové situace zvykat po svém, ne tak, že mě někdo neustále hodnotí a to ještě negativně.

Věřím, že se dá všemu naučit, ale každý potřebuje svoji cestu učení.

Ta nemocniční moje rozhodně nebyla. S Ráďou jsme se rozhodli, že zažádáme o revers, já bez poranění,  Robinek zdravý. Není důvod zůstávat. Potřebovala jsem si jít lehnout domu s Robinkem a být v klidu, bez omezení, připomínek, sterilního prostředí a tak.

Po propuštění

Robinek se přes noc tak rozeřval, že nespal asi nikdo ani na oddělení. Pláč pokračoval i doma, Robinek se začal odtahovat od prsa. Začala jsem chápat, že pláče hlavně u prsa. To mě uvádělo do smutku.

Nad vodou mě drželo vědomí toho, že Sabka (naše PA) se s námi uvidí a poradí co a jak. Přece jde všechno řešit. Někdy pomaleji, jako v našem případě.

Robinek zežloutnul

Robinek nám bohužel zežloutnul a dle pediatričky jsme museli zpátky do porodnice kvůli fototerapii a ještě nám nasadila příkrmy, protože prý nemám mléko. To pro mě byla porážka, a hektolitry slz. Sabka mě po telefonu uklidňovala a doporučovala homeopatika.

Než jsme byli hospitalizovaní začala mi i téct prsa.

Po hospitalizaci a vysvětlování, že si nepřeji koupat, odsávat a další netypická přání, jsem se opět začala cítit omezeně, s pocitem hrozné matky.

Laktace se mi blokla.

Byla jsem nešťastná z přítomnosti rázných sester a z toho, že mé vlastní dítě mi utrpením pláče u prsa, protože pro něj nemám mléko.

Ráďa mi byl oporou, i když zrovna nebyl přítomen. Obdivuji na něm ten stoický klid, kterým vyrovnává mou přecitlivělost.

Druhý den hospitalizace

Ujmula se mě laktační poradkyně, první sympatické a milé stvoření, které se mnou jednalo empaticky. Doporučila mi vzhledem k tomu, že mi je Robinek přivážen pouze jednou za tři hodiny, ať začnu odsávat. Tvrdohlavě jsem to odmítala.

Začala jsem si uvědomovat, jestli není zbytečné být proti, kvůli vlastnímu přesvědčení.

Navíc Robinek bude dostávat moje mléko místo příkrmu.

A začala jsem odsávat.

Propuštění

Po dvou dnech fototerapie a odsávání jsem byla propuštěna s mnohem větším mámovským sebevědomím. Tu a tam se stalo, že se Robinek přisál a návalem mléčka spokojeností usnul.

To byl pocit mámovského blaha.

Stále jsem chodila na kontroly do laktační poradny, kde se kontrolovala technika kojení a vážilo kolik ml Robinek vypil.

Tak jsme se rozkojili

Přesně za týden jsem byla propuštěna z poradny a odsávání. Hurá. Sama jsem cítila, že se rozkojím až doma a tak se taky stalo. S nahatým miminkem, které bylo věčně u prsa.

Obdiv Ráďovi, že celý týden chystal příkrmy každé tři hodiny včetně nocí, vařil a se vším pomáhal jen abych mohla být s miminkem.

Kojení jsme teda zvládli.

Nové věci na zpracování

Pak přišli nové úkoly na zpracování. Třeba pláč na veřejnosti. Já vím, že miminka pláčou, ale to, co vycházelo Robinkovi z úst, žádné miminko nevydávalo.

Někdy jsem i na chvíli ohluchla.

Co teprve cestující, kteří si chtějí užít klidnou cestu v MHD. Pozitiva byla, že rodiče si vždy oddechli, že takto nepláče jejich dítě. Taky jsem nikdy nepoužila větu „tak takhle ještě neplakal.“ Vždy jsme se stali středem pozornosti. Já, která jsem nejraději nenápadná, jsem zažívala nový pocit.

Kdykoliv Robinek spustil, mě polil horký pot na zádech a panická nervozita. Každý na nás koukal, kdy už mu dáme ten dudlík. No, my ho ale nemáme. Ani neplánujeme viz Dopis od miminka. O to víc jsme budili pozornosti. „Tak hlučné emotivní dítě a ještě bez dudlíku“ asi procházelo hlavám lidí, co na nás nemile koukali.

To nebylo všechno.

Chudák dítě v šátku

Robinek začal odmítat kočárek, tak jsme ho začali nosit v šátku, ergonomicky. Přesto, když začal plakat, všichni koukali „no jo, chudák v šátku.“Jako by miminka v kočárku neplakala“, říkala jsem si.

O pláči

Miminka vetšinou mají přechody. Když máma nějakou potřebu hned neuspokojí, pláč se stupňuje. Tak přesně tohle Robinek neměl. Když pláč, tak na plno a hned, a pořád a teď budu plakat jen protože pláču.

Když usnul a byla chvíle klidu a já náhodou nespala s ním, a byla jsem třeba ve vedlejší místnosti, tak mě překvapil ten zvuk, jako by tu plakalo miminko. „a jo, já jsem jeho máma“. Tenhle stav jsem měla tak do 3 měsíců.

Co teprve koliky. Nakoupili jsme tolik věcí, abych se potom stejně dočetla, že děti nepláčou z kolik. Ale protože jsou buďto citlivé, což chlapečci bývají nebo se jim nelíbil porod, tak vyplakávají trauma. Porod byl krásný, takže se rýsovala Robinkova přecitlivělá povaha. Prostě celej po mámě.

Jak se ovládají svěrače?

Další spíše už humornou věci bylo zjištění, že neovládáme pinďu. Měli jsme počůrané zdi, než jsme se ho naučili ovládat. My totiž praktikovali bezplenkovou metodu a pinďa dokázal všemožné kousky.

Když ne pinďa, tak jsme se mohli přesvědčit o tom, že na jeden výstřel dokáže novorozeně pokakat podložku, stůl, mámu, tašku a zem.

Slzy štěstí

Občas mi taky ukápla slza z dojetí, že už je tady s námi a těmahle nožička mě kopal a jak může být tak nádhernej. Tak hlasitej i vlasatej. Tak dokonalej.

Tohle bylo naše šestinedělí. Plné emocí a překonaných situací. Teď to vidím jinak a už bych to asi s takovým klidem nezvládla, přesto první šestinedělí je krásná nezapomenutelná zkušenost.

Na závěr

Člověk se seznamuje s bytosti, která jenom papá, čůrá, kaká (to se ještě nechala v klidu přebalit) a přesto nás učí. Učí, že někdy je lepší jít přes vlastní přesvědčení. Učí, že čas neexistuje, existují potřeby. Učí zpracovávat ego, které se potřebuje cítit jako dokonalá matka. Učí být sebevědomou mámou, která dělá chyby a proto je dokonalou pro své dítě.

Ráďa také napsal o šestinedělí: Šestinedělí z pohledu muže.

Napsala jsem také článek o kojení, najdeš tam doporučení co mi pomohla se rozkojit: O kojení od Vykojené.

Učí, že rodina je team a podle toho, jak se otec stará o matku, tak matka zvládá péči o dítě.