Posted on komentáře 3

Děti a špína




Po dnešní zkušenosti jsem se zamyslel nad tématem, jak jsem na sebe pohlížel ve společnosti dříve a jak se vnímám jakožto otec a rodič zejména v oblasti čistoty. Jak jste na tom Vy ohledně dětí špíny?

Jak jsem to měl se špínou

Jakožto mladý pubescent jsem se postupně dostával do stavu, kdy jsem to, jak vypadám, začal vnímat maličko jinak. Ani nevím jestli to bylo postupné nebo tak zvaná zničehonic akce, ale špinavé tepláky, ve kterých jsem s bandou valil fotbálek za barákem a bylo nám jedno, jestli je teplo nebo prší, už nějakou dobu ležely ve skříni a pomalu jsem je začal měnit za věci, které nebylo úplně vhodné špinit.

Snad jen vandry jsem stále neřešil a jezdil na ně jako skutečný vandrák.

Rodič a špína

Pravda, jsou situace, kdy je nezbytně nutné být vhodně oblečený.

Ale pak jsou situace, kdy nemusíme lpět na tom, jak vypadáme, ale na tom co děláme. Takže jsem si uvědomil, že od doby, kdy se nám narodil Robinek, jsem špinavý. I když se budu denně převlékat, budu špinavý. Když budu ve skafandru, obalený ochrannou a neproniknutelnou atmosférou, budu špinavý.

Děti mají úžasnou schopnost ušpinit vás i  když sami jsou čistí.

Nikdo neví, kde tento fenomén vzniká, ale je to tak. A víte co? Mně je to jedno. Jsem totiž rodič a k tomu patří špína, jako k létu slunce. Teda pokud zrovna neprší.

Jak k tomu špinění vlastně dochází

Jídlo

Hlavní kontaminační látkou je jídlo.Děti jedí a mají jídlo rádi. To je pochopitelné a dokonce prospěšné k životu. Ale oni si s jídlem i hrají. Proto je jídlo nejčastější položkou na vašem dítku, na zemi, na kočkách, které čekají pod jídelní židličkou na potravinovou almužnu, která se nedostane na zem, na zdi a pak pochopitelně na vás.

Když je to doma, dá se to ještě snést. Ale v kavárně, v restauraci, venku na ulici, při nákupu v obchodním domě. Pak už je oranžový flek od rozpatlané vařené dýně po celé mikině vcelku ztrapňující podívanou. Teda jak pro koho.

„Jsem totiž rodič, víte to?“

Bláto, kamení, kaluže…

Další materiál na špínu je všude kolem nás venku. Bláto, tráva, kamení, prach u cesty, klacky, kaluže a mohl bych pokračovat ve velkém dále. Každý dobře ví, kde si jeho dítko může zapatlat ručičky, nožičky nebo zadek. Tohle všechno se okamžitě nevypratelně vsákne do nás, rodičů.

Otírání

Jako další jsou dětské projevy lásky, tím jak moc se o nás otírají. Nejčastěji je to pusou a to tehdy, když je plná kukuřičných křupek, které slepí oblečení jako malta.

Nejlepší na tom je, že tento projev dětské lásky je tak čistý a upřímný, že bych nejradši, aby mě zapatlal od hlavy k patě, jen ať mě takhle miluje.

Fleky jako důkaz pozornosti

Tohle jsou momenty, kdy nepotřebuji být čistý, ale kdy jsem za každý flíček rád, protože jsou od mého syna. Je to známka toho, že spolu děláme spoustu aktivit a k těm ušpinění prostě patří, jako když jsme byli malí a hráli každý den fotbálek za barákem.

Špína nám nevadí

Další výhodou toho, že je mi moje špína úplně ukradená je to, že mi to nevadí ani na Robinkovi. S Ivetkou nemáme materialistické uvažování, tak nám nevadí, že se dítě plazí po kavárně, kde chodí lidi. Že si chce sednout na hromadu hlíny. Nebo, že když papá, tak mu padá jídlo na kaťata. Ani to, že si kalhoty roztrhne nebo jinak zničí.

Zdraví a špína

My jsme toho názoru, že dítě v době „orálního“ období strká do pusy nejen proto způsob stimulace a zkoumání, ale taky proto, aby nasbíralo bakterie do střeva. Imunita se s tím popere a tím se podporuje. Přece kdyby dítěti, mělo braní si věci do úst škodit, tak to příroda nevymyslela, nebo ne ?

Teď nedávno jsem četla pár článků o tom, že nejlepší pro dítě je špína a výkaly zvířat. Takže kdo neuklízí, nechá dítě všechno ožužlat a ještě se v bytě vyskytují zvířata, tak má vyhráno? My to můžeme jen potvrdit. Robinek je už 17 měsíců zcela zdráv a splňujeme všechny „nečisté“ parametry.

Nechci zase říct, že nečistota je všechno. My věříme psychosomatice, takže se snažíme i o psychickou pohodu. Jde to, ale ruku v ruce. Přece kdybychom Robčovi neustále něco zakazovali a rvali z úst, věčně ho umývali a otírali, asi by to pohoda nebyla. Věřím, že by nás to uvedlo do velké nepohody. Takhle se spolu jen smějeme, užíváme si společných chvil a to bez omezení. S heslem „co nevadí Tobě, nevadí nám“

Jak vnímají děti špínu?

„Podívej se jak ty kalhoty vypadají, to nemůžeš jíst normálně?“ „Jasně mami, vždyť už je mi deset měsíců.“

„Zlato nehraj si na té klouzačce, podívej jak je špinavá.“ „Ano tatínku, budu tady hezky stát a koukat na ostatní.“

„Miláčku nemůžeš jít tady ven, máš nové kalhoty.“ „Pochopitelně rodičové, stály přeci 600,-Kč, tak si je nezničím a budu v nich sedět v kočárku pod dečkou, aby mi je nikdo nevykoukal.“

„Jejda, ty jsi si blinknul, honem převlíknout, ať to nikdo nevidí.“ „Máš pravdu, s těmi třemi kapkami na bodyčku se nedá vůbec hrát.“

Na závěr

Tohle všechno mě napadalo dnes, kdy jsme s přáteli seděli v restauraci a já jsem si hrál v dětském koutku s Robinkem a přitom jsem na sobě měl neprozřetelně vínovou košili. Byly na ní vidět skvrny od křupek, mapy slin, opatlance od okurky a kdoví co všechno.

A v kontrastu cestou domů, kdy maminka zavolala na dítě „zlato nechoď na hřiště, budeš špinavý“ jsem si uvědomil, jak to s tou špínou vlastně mám já sám.

Posted on Napsat komentář

Neurčujme hračky, buďme vzorem




Když jsme se dozvěděli, že čekáme miminko, pochopitelně jsme si kladli otázku, zda si nechat říct, jestli to bude chlapeček nebo holčička. Nakonec jsme se rozhodli, že ano. Přece, abychom věděli jaké máme pořídit barvy a hračky.

Takže při (vlastně jediném) screeningu, který jsme podstoupili, jsme požádali paní doktorku o určení pohlaví děťátka. Ani jeden jsme neměli konkrétní očekávání. I když já jsem si trochu představoval holčičku a Ivetka chlapečka, ale že bychom přímo doufali, to ne.

Bude to chlapeček

Výsledek screeningu nám nepřímo potvrdil chlapečka, protože se prý neustále schovával a tak jsme měli jistotu s potenciální odchylkou jednoho procenta.

Takže to bude chlapeček. A co teď vlastně budeme dělat? Musíme shánět samé chlapecké věci, hračky, oblečky. Vést ho k tomu, aby to byl chlapák jak má být. Tady jsme si položili otázky. Je toto všechno určující pravidlo toho, co z dítěte bude?

Je nutné podsouvat dítěti jeho genderovou společenskou pozici?

Hlavně mu být vzorem

Nic z toho jsme ve skutečnosti neřešili. Jsem rád, že mám přítelkyni a partnerku a ženu a družku a hlavně maminku našeho chlapečka takovou, jaká je. Nadupanou informacemi, které mi předkládala a na které jsem si postupem času udělal názor a se spoustou věcí se ztotožnil.

Jednou z nich a snad i tou nejdůležitější, je přístup k výchově (Ty se nevztekáš, že se vzteká?, Máma není všechno). Jak už jsme psali jednou, nemáme pojem výchova zrovna za dogmatický. Spíše bychom řekli, že našeho chlapečka a další děti, které bychom chtěli mít, chceme v životě doprovázet.

Ovšem nezaměnit tento přístup za výchovu permisivní, nebo dá se říct „dítě bez stresu, stresované okolí“, kdy dítě může cokoliv, protože je dítě a rodič ho nevede k pocitu zodpovědnosti a přijímání hranic.

Doprovázet, tak jak se já domnívám, znamená Být dítěti dobrý vzor.

Výchova budoucího muže

Vrátím se k momentu, kdy jsme se rozhodovali, co všechno chlapeckého musíme pořídit. Ono přeci od narození je jasně dáno, čím dítě na základě pohlaví bude. Já mám pocit, že se dětem od narození podsouvá, čím vlastně budou.

Pravda, od nepaměti máme zakořeněné, že samec, později muž či manžel, je ten kdo tvrdě pracuje a živí rodinu a samice, později žena a manželka, bude stát u plotny, vařit, starat se o děti.

Pro mě jsou tyto přežitky už dávno překonané.

Ženy volí, řídí auta, pracují, stejně jako někteří muži mají možnost zůstat doma na rodičovské dovolené. Společnost se mění, ale některé návyky neopouští.

Když se narodí holčička

Proto když se nám má narodit holčička, okamžitě sháníme vše růžové, plné krajek a volánků. Za hračky vybíráme panenky a jejich domečky, korunky a princeznovské šatičky, růžové plyšáky a kočárky, dětské kuchyňky a další drobnosti, se kterými se holčičky seznamují, protože je v budoucnu jistojistě budou potřebovat.

Když se narodí chlapeček

Naopak chlapečkům zase všechno modré nebo ještě lépe maskáčové a z hraček jsou to auta, pistole a vůbec zbraně všeho druhu, stavebnice (protože jen muži jsou výborní stavaři), obleky spidermana a batmana a ironmana a další manů, domácí kutilskou minipididílničku a tak dále.

Co potom děti, až maličko povyrostou očekávají?

Že každá holčička je princezna, kterou si přijede vyzvednout spanilý rytíř a až se vezmou, ona se bude dokonale starat o jejich královstvíčko. Že holky prostě neumí řídit auta. Že z kluků budou vojáci a řidiči a že se budou starat o své princezny, které jim už v mládí ukazujeme.

S tím si nemůžeš hrát

Někdy mě pobaví, když se dívám v hernách nebo na hřištích, jak jsou děti vedené. Pochopitelně to nemám nikomu za zlé, přeci každý rodič se snaží pro své dítě být tím nejlepším rodičem. Jen se člověk třeba zamýšlí, proč, když holčička vezme v herně do ruky modré autíčko, maminka má pocit, že si nehraje, jako správná holčička a ukazuje jí krásnou panenku s dlouhými vlásky se slovy: „zlatíčko, nech to autíčko, s tím si holčičky nehrají“, a intenzivně se snaží přesvědčit dcerunku o správnosti svého počínání, tedy hrát si jako hodná holčička.

Nebo jsem viděl, když tatínek sebral asi rok a půl starému synkovi panenku, kterou chlapeček asi deset minut obdivně zkoumal a podal mu malý meč, aby si chlapec zašermoval. Chlapec meč po dvou mávnutí zahodil a snažil se dostat k panence.

Hraj si s čím chceš

A já si myslím, že hračky jsou od toho, aby je děti zkoumali, aby je brali do rukou a učili se motorice, aby i pochopili rozdíly mezi holkou a klukem, ale hlavně proto, aby je učili dělat si vlastní názor.

Chceš si hrát s mečem Janičko? Dobrá, hraj si. Chceš tu velkou panenku Robinku? Klidně. Až vás děti napadne jít si hrát s domečkem pro panenky nebo s velkým autem, tak se sami rozhodněte.

V čem tedy spočívá hraní si dítěte?

Je to o tom, že mu musíme ukázat, jak si správně hrát? A chápou vlastně děti význam hraček, podle jejich společenského určení?

Já bych rád nechal (a vím, že i nechám) Robinka hrát si s čímkoli, co mu přijde zajímavé. Hračky jsou vyráběny, aby nám genderově rozdělily děti a podsunuli jim jejich roli ve společnosti.

Na závěr

Rodičům to vyhovuje, protože si myslí, že chlapec, který si bude hrát s panenkami, z toho se jistě stane ufňukánek a mamánek a kdoví, jestli náhodou nezmění orientaci a nebude se sám chtít stát tou princezničkou.

A holčičky? No pochopitelně by mohly být nedejbože zručné a z takových bývají feministky a bojovnice za rovnoprávnosti žen a tak dále. Styděli by se za ně pak rodiče?

A tady se vrátím k větě být dobrý vzor.

Myslím si, že z našich dětí nevyroste to, co bychom z nich chtěli mít proto, že je k tomu vedeme. Z našich dětí vyroste to, co si sami určí na základě toho, jak dobrým vzorem jsme jim byli.

Proto je důležité, aby otec byl dobrým vzorem synovi a matka dceři. Aby otec dceru podporoval a matka syna.

Protože to co z dětí vyroste, je jen a jen naše zrcadlo.

Posted on Napsat komentář

Šestinedělí z pohledu muže




Ze série šestinedělí. Naše první a bylo náročné, jako poctivé šestinedělí. I když člověk spí pět hodin denně, je logické, že bude unavený. Vůbec mu to nevadí. Je totiž unavený ŠTĚSTÍM.

Jsem táta!

Tak už je to skutečností. Opravdu jsem se stal tátou. Ale co teď mám dělat? Žena zůstala s Robinkem v porodnici a já za nimi jdu až zítra ráno?

Už vím. Sabka říkala, že Ivetka bude potřebovat sílu. Mé kroky tedy zamířily do obchodu. Koupit suroviny a kytku na zítra a honem domů. Několikrát jsem volal do porodnice. Všechno zatím oukej.

Doma

Doma jsem dal vařit vývar a trochu jsem odpočíval, řešil telefonáty a dal si panáka. Konečně mi pomalu začalo všechno docházet. Tak já už jsem opravdu táta. Ano, správně bych měl teď sezvat bandu a pořádně syna zapít. To se možná dělalo dřív, kdy maminka odrodila a dítě jí přivezli jednou za čas na kojení a jinak za tři dny na cestu domů. Dnes to vidím (aspoň já) trochu jinak.

Ivetka mě bude potřebovat už zítra a schopného.

Takže jsem doma jen hlídal polívku, ve volné chvíli zpracoval placentu, kterou jsem přinesl z nemocnice a relaxoval jsem po únavném dni. Celý večer jsem nedokázal myslet na nic jiného než na dnešní štěstí, které mě potkalo.

Druhý den

Druhý den jsem hned ráno pádil do porodnice a nesl s sebou silný vývar se zeleninou a masem a kytku. Ivetka se celou noc starala o Robinka a vypadala vyčerpaně. Byla plná emocí a tak nemohla spát.

Když jsem si bral syna do náruče, byl jsem tak dojatý.

Byl krásný a já jsem se ho nemohl nabažit. Nejradši bych tam zůstal napořád a nedal ho z ruky. Strávil jsem s rodinou několik hodin a k večeru se konečně sešel s pár přáteli z divadelní improvizace a trochu jsme popili.

Třetí den

Další den ráno jsem si šel pro rodinu. Kočárek nastartovaný, nervozita se mnou cloumala a natěšenost byla tak velká, že jsem se na celé kolo usmíval na okolí jako trouba a snad jsem si i štěstím zpíval. Vždyť si za chvilku povezu domů syna a jeho statečnou maminku.

Úplně jsem si to maloval. Robinek bude po nové zkušenosti odpočívat a my budeme s Ivetkou stát nad ním a těšit se z jeho přítomnosti. Pak se probudí, dostane prso, chvilku na nás bude koukat a říkat si „to je moje maminka a tatínek“ a pak zase usne.

S takovou myšlenkou jsem si přijel pro rodinu. Ivetka ale vypadala ještě unavenější.  Robinek v noci často plakal. Inu pláče, protože je to miminko. Nakonec prý vždy usnul. To dělal i u mě v náručí. Nicméně jsem rodinu vyzvedl a slunečným červencovým dnem si je vezl domů. Procházka nám udělala dobře.

Konečně doma

Doma jsme pak okusili realitu šestinedělí a rodičovství na plno. Robinek si jednoznačně uměl říct co potřebuje.

Jeho mohutné, výrazné uuáááááááááááááááááááá znělo po celém domě a to má ten dům osm pater.

Ten zvuk mi pokaždé drásal srdce. U jiných miminek jsem slyšel pláč tichý, dětský. Robinek byl ale očividně pořádné chlapisko. Problém byl, že plakal a ani prso ho moc neuklidnilo. Střídali jsme se s Ivetkou v chování, drželi ho na těle a byli mu nablízku, ale pláč neustával. Zprvu jsme si mysleli, že by to mohlo být náročností porodu, ale ten zase tak náročný nebyl a Robinek byl hned po porodu u maminky a hledal prso.

Zežloutl nám

O dva dny později nám začal chlapeček žloutnout a pomalu nám docházelo, že málo baští a proto nevyplavuje bilirubin. Dětská žloutenka, kterou jsme při odchodu neměli, se nám začala objevovat.

Po návštěvě pediatričky jsme dostali zdrcující ránu.

Robinek musí zpátky do nemocnice a bude muset pod světlo.

Příčinou toho všeho bylo to, že se Ivetce nerozjela dostatečně laktace a v kombinaci nemocničního prostředí (které nemáme ani jeden rád) a přístupu sestřiček, které „pomáhaly“ prvorodičce slovy „tohle děláte špatně“, „chyťte ho pořádně“, jsme prostě měli mléko, ale maličko.

Zpátky v porodnici

Ivetku s Robinkem uložili na Intermedial, což je oddělení, kde mají i jakási modrá světla, která pomáhají odbourávat darebný bilirubin.

Také se tam zastavila Sabka a potvrdila nám, že je to to nejlepší, co můžeme udělat a to nám zase trochu dodalo rodičovského sebevědomí. Zůstali jsme tam tři dny a Ivetce, která se dostala pod křídlo laktační poradkyně, se laktace maličko rozbíhala, ale pořád to nebylo ono.

Dostali jsme proto instrukce k příkrmům pomocí injekční stříkačky. Doma pak začal ten opravdový rituál, který jsme znali z filmů.

V noci vstát, jít ohřát mléko, nakrmit, pohoupat, dat brknout, uložit, lehnout si na dvě hodiny a vstát, jít ohřát mléko…

Někdy je kojení dřina

To vlastně bylo to, co jsme úplně nechtěli. Měli jsme v plánu kojit a kojit a kojit. Příkrm jedině až bude nutný. Pro rodiče je to velký zásah do plánu a zatlouká do hlavy nutkavé pocity od svých plánů odstoupit a držet se nových (zjednodušených) rituálů.

Ale ne, takhle to u nás fungovat nebude. Jednou jsme chtěli kojit a kojit a kojit a tak to taky bude. Nicméně žádný táta by neměl přijít o ten šestinedělní zážitek umožnit vyčerpané mamince odpočinek.

Mamince, která ještě odsává a sterilizuje nádoby a měl by pravidelně vstávat, se zalepenýma očima dojít do kuchyně, připravit správnou dávku příkrmu a pak zase spočinout a na pár (asi 74 minut) hodin usnout.

Tak jsme se rozkojili

Tato pomůcka, jelikož byla šetrně aplikována miminku přes prso, takže Robinek sál a pomáhal s rozjetím laktace, způsobila, že Robinek prso, kde cévka byla, odmítal. Tak jsme ji přestali používat a čím více jsme to začali flákat, tím více se zvyšovala laktace.

Teda hektolitry toho nebyly, ale mléko teklo a to bylo dobře, protože jsme mohli vypustit příkrm. A mohli jsme schovat pár mililitrů mateřského mléka na ohřátí. Robinek pomalu začal nabírat a z původních 3380g, kdy pak klesl na 2990g, se zvedl zpátky nad 3200g a už jsme začínali být klidnější.

Procházky na sluníčku nás hezky odbarvovaly ze žluté a pravidelné kontroly ujišťovaly, že se nám vše vrací do původního plánu.

Jsem miminko, potřebuji plakat

Tak nám začal klasický koloběh poznávání rodičovství a vše co k tomu patří. „Mámo, táto, pláču, přijďte na to proč“. Jelikož jsme se vrhli do bezdudlíkovky a bezplenkovky (když jsme dali plenku, tak látkovou), bylo všechno to poznávání úchvatné.

Děti prostě komunikují jen pláčem a utlumit jejich potřebu dudlíkem je stejné, jako koledníkovi zavřít dveře před nosem.

Abychom nemuseli nic dávat, nebudeme to poslouchat.

Na závěr

Stejně jako každý rodič se soustředíte na poznávání potřeb miminka a máte strach, že uděláte něco špatně. To dilema, proč vlastně pláče. Chce prso nebo přebalit. Navíc ten pláč samotný. Snažíte se udělat vše proto, aby ustal. Pečlivě hlídáte váhu miminka, dáváte vitamíny, zkoušíte kapky na prdíky, aby jste přišli na to, že mu nepomáhají.

Jako táta jsem se snažil ze všech sil dát mamince čas na dočerpání energie a sám jsem spal za chůze.

Nemít našetřenou dovolenou, tak volna po porodu moc není a neumím si představit, jít do práce třeba po jediném týdnu volna. Díky za otcovskou dovolenou, kterou dnes můžou tátové vybrat a věnovat se rodině, která je intenzivně potřebuje. Jejich prvotní seznamování se je hned po porodu jedna z nejdůležitějších věcí.

Poznávat se hlavně s tím drobečkem, první veleopatrné manipulace v náručí, sledování jeho reakcí na poznávání světa, to všechno Vám vhání slzy do očí.

Posted on komentáře 2

Porod z pohledu muže




Navazuji na Ivetčin porodní příběh. Chtěl bych jí poděkovat. Za to, jak zvládala těhotenství na studeném bytě. Jak mě vedla devět měsíců k pochopení významu rodičovství. Za to, že jsme našli společnou cestu k přivedení Robinka na tento svět. Ale především za sílu, kterou v sobě má a kterou projevila právě při porodu našeho chlapečka. Děkuji.

Praskla voda, budu táta

Večer jsem uléhal s pohledem na Ivetky bříško a s myšlenkou, že ještě máme čas. Asi o deset minut později mě budí Ivetka. „Zlato, mně asi praskla voda.“ Pohledem na hodiny kontroluji čas. Je 4:45. Jsem nevyspalý, ale tohle nehraje vůbec žádnou roli.

Je to tady. My budeme mít miminko.

Čekání, které se mělo ještě protáhnout o dva týdny, je u konce. Miminko už chce za námi. Takže táto, čistou hlavu a začni se starat.

Ivetka zatím vypadala dobře a bolesti se nijak neprojevovali. Domluva zněla jasně – Jak to začne, tak máme volat. Takže, telefon do ruky a u Sabky (naší porodní asistentky Sabiny Trojkové) už to zvoní. Instrukce jsme dostali. Vyčkat a sledovat kontrakce.

Nezávidím kontrakce

Mezi sedmou a osmou to začalo. Bolesti, které i mně svíraly tělo. Vůbec si neumím představit tohle snášet. Několik hodin. My chlapi jsme hrdinové. Ale jsou věci, které bych určitě v životě rád oželel.

Po dalším telefonátu zpráva, že Sabka brzo přijede.

Ivetka hledala polohy a já jsem se snažil jí jakkoli pomoct. Vůbec nevím, jestli jsem jí byl něco platný. Pro jistotu jsem zkontroloval všechny věci, které jsme měli mít do porodnice. Z balkonu jsem natrhal čerstvý rozmarýn a dal vařit. Sabka používá rozmarýn na hojení po porodu. Sama ho má v sušené verzi hromadu a nabízela i nám. My jsme měli na balkoně zahrádku s bylinkami a tak jsem nám posloužil čerstvou květinou.

Kolem půl desáté jsme dostali zprávu, že Sabka už jede. Však to taky má k nám pěkných 100 kiláků. Ivetka trpěla a já jsem hledal jak pomáhat.

Dorazila PA

Deset minut před jedenáctou tu byla naše úžasná Porodní Asistentka. Nesla s sebou svou ohromnou zdravotní tašku. Ivetka ležela na gauči. Sabka bez jakéhokoli zdržování vyšetřila a sdělila nám uklidňující zprávu.

„Jsme tak na prst, máme to všechno před sebou, není nutné panikařit“.

To se snadno řekne. Instrukce na další etapu byly taky jasné. Nahřívat ručníky, zahřívat jimi záda a v přesných intervalech dávat homeopatika.

Na to jsem dohlížel, neboť Ivetky pojem o čase byl v tu chvíli naprosto neřízený. Sabka se rozhodla, že nás nechá v této chvíli osamotě a vydala se za kamarádkou, která bydlí kousek od nás. Prý kdyby něco, volejte a já jsem tu za deset minut.

To byl fofr

Po dvou hodinách pobíhání s nahřátými ručníky, ládování homeopatik do mé vyčerpané drahé a neustálých kontrolách času kontrakcí, mi Ivetka řekla, že „už má vážně hodně divné tlaky“.

Zavolal jsem tedy Sabce a předal informace. Za 9 minut a 46 vteřin byla u nás. Provedla další vyšetření a s ledovým klidem řekla:

„Tak děcka a já teď budu trochu rychlejší. Teď se hezky sbalíme a půjdeme do auta. Do Vyškova už nejedeme, právě jsem nahmatala hlavičku.“

Co tím jako chce říct? Já jsem byl až do teď vyrovnaný. Hotová oáza klidu.

Společně jsme pomohli Ivetce do oblečení. Pak jsem vzal všechny tašky a vyrazili jsme k autu. Cestou jsme naštěstí nikoho nepotkali a tak jsme za deset minut byli v porodnici, kterou máme pár set metrů od baráku. Sabka doprovodila Ivetku na příjem a já jsem zatím parkoval.

V porodnici

Když jsem přišel do budovy porodnice, Ivetka už měla nemocniční košili a chystali jsme se na finále. Přišel nemocniční personál. Vyšetřili a po krátkých doplňujících informacích a předání našeho porodního plánu jsme zůstali v místnosti jen čtyři. Naše porodní asistentka, nemocniční porodní asistentka, Ivetka a já.

Musím uznat, že jsme chtěli sice rodit ve Vyškově, i když jsme porodnici měli tak blízko a to zejména na základě recenzí. Ale když jsem viděl spolupráci porodních asistentek, byl jsem rád, že jsme tam. Obě si navzájem vycházeli vstříc. Poslouchaly ozvy, pomáhaly vybrat polohu, tolerovaly se a byly prostě báječné.

Ivetka to zatím zvládala

Proto jsem se plně odevzdal každé chvilce být tam s Ivetkou. Byla ohromně statečná a já jsem dobře věděl, jak moc zkouší. Je maličko citlivější na bolest a tak jsem čekal, jak se s tím bude potýkat. Má můj největší obdiv.

Stál jsem u ní a držel ji za ruce. Ivetka už byla na pokraji sil a měla nakročeno k žádosti o cokoli na bolest.

Druhá porodní doba nám trvala přes dvě hodiny a tak jsem už měl nakročeno, že se nabídnu a půjdu z místnosti. Třeba se víc uvolní. Ještě že jsem to neudělal. Stejně jsem po porodu dostal informaci, že kdybych odešel, bylo by to ještě horší. Porodní asistentky pořád pokyvovaly hlavami a já byl čím dál napjatější.

Viděl jsem vlásky

Po dvou hodinách jsem poprvé zahlédl vlásky. Bylo jich tolik. Pak jsem měl chvilku zamlženo od slz, které se mi nahrnuly do očí. Povzbudil jsem Ivetku a řekl jí, že už jsem ho viděl, že za chvilku tu bude. Nemohl jsem se ho dočkat.

Začalo mi docházet, že každým okamžikem se nám narodí náš chlapeček. Mé nohy, do té doby pevné jako skála, se pomalu začínali chvět. Srdce mi bušilo stále silněji a do očí se mi hrnuly slzy, které nešly zastavit.

Zaslechl jsem klapnutí dveří ve kterých se objevil doktor a sestřičky s hromadou věcí. Ale nedokázal jsem se plně odpoutat od tváří porodních asistentek, kterým se stále více rozšiřoval úsměv na tvářích. Napětí ve mně sílilo a netušil jsem jestli mačkám ruce Ivetce já silněji nedočkavostí nebo ona mě bolestí.

Narodil se

V poslední chvíli jsem zahlédl její vyčerpání a výkřik silnější než dřív. Zdál se být delší než ty předtím. Pak jsem viděl, jak do celé situace vstupuje lékař, pomáhá holkám a všichni se usmívají.

Najednou je zvláštní vteřina ticha, která se zdá nekonečná.

Tak už je venku. Ukažte mi ho. Podejte ho mamince, po které touží. Musím ho vidět. Ale jak, když se mi po tvářích koulí slzy.

Plakal jsem dojetím

Přes vodopády jsem se díval jak si ho Ivetka bere na hrudník. Je nesmírně vyčerpaná, ale jiskry štěstí v očích jí září na celý sál.

Robinek jen tiše zakníkal, aby dal najevo, že je tu s námi a pak jen ležel, hledal prso a koukal se po nás.

Byl tak nádherný.

Stříhání pupeční šňůry

Když se dostala ven placenta, dostal jsem instrukce k přestřihnutí pupeční šňůry. S klidem a pevnou rukou jsem úkon provedl a pak se jen věnoval rodině.

Po nějaké době se Ivetka musela jít umýt. Dostal jsem šanci na kontakt s mým synem. Rychle jsem sundal triko a toho malého drobečka si přitiskl na tělo.

Já ho tak miluju

Ten pocit je nepopsatelný. Tak maličký a křehký, že by jste se báli ho dotknout, Vám leží na těle a kouká Vám do očí.

Určitě si myslel „tak jsem tady táto, nedej mě“. Nedám, neboj. Nic na světě už nemůže přetrhnout to pouto, které jsme spolu v ten okamžik navázali.

Nejradši bych ho už nikomu nevracel, snad jen mé Ivetce. Je 16:49. Vítej Robinku. Jsem tvůj tatínek.

Poděkování

Toto je poděkování Sabině Trojkové. Báječné porodní asistentce, která nás provedla těhotenstvím a porodem. Která nás učila užít si každou chvilku těhotenství, nebát se porodu a především jeho přirozenosti.

Dále bych rád poděkoval zdravotnickému personálu, který zde bez jejich vědomí nebudu jmenovat. Nicméně jejich skvělý přístup a kooperace porodní asistentky nemocniční se Sabkou byla dokonalá ukázka toho, že to může fungovat a každá maminka si může prožít porod takový, jaký si přeje. Bez patáků, se zvolenou polohou, bez poranění a tudíž bez šití a to i přes to, že druhá doba porodní byla dvouhodinová. Za porod bez kleští a bez řezů. Všichni tam byli úžasní a každý nemalou měrou přispěl k narození našeho krásného, silného a zdravého chlapečka.