Posted on 1 komentář

Minimální výbava do porodnice

Na přirozeném mateřství mě baví, že nepotřebuji tolik věcí. Hlavní jsou pleny, prsa, oblečení. Výbavu do porodnice jsem dávala dohromady s mou soukromou PA. Měla jsem dvě tašky.  Jedna menší taška k porodu, která se potom vloží do větší tašky, na oddělení šestinedělí.

Taška k porodu

Doklady

Hygiena

  • poporodní vložkykoupili jsme obyčejné, musela jsem kvůli podráždění přejít na ekologické, bez chemie
  • inkontinenční absorpční vložky – používali jsme i jako přebalovací podložku
  • obuv do sprchy
  • odvar z rozmarýnu ve spreji – na poporodní rány
  • síťované kalhotky – ekologická varianta pratelných, 2ks

Ostatní

  • energetické tyčinky
  • hroznový cukr
  • nádoba na placentu
  • aromaterapie – olejíčky
  • noční košile

Pro miminko

  • čepička, oblečení 50-56
  • plenyjednorázové, látkovali jsme až doma
  • vlhčené ubrousky  – my měli perlan a olejíček Medvídek, jako alternativní náhradu
  • 5 látkových čtverců – na zakrytí, utření a horký obklad na hráz

 

Bylo super s sebou mít vlastní PA, komunikovala s personálem a já mohla jen rodit a ne se zdržovat administrativou.

Vlastní oblečení na sebe a miminko jsem v porodnici nepoužila, dostávala jsem nemocniční. Je dobré se informovat o tom, co porodnice zajišťuje, nemusí se brát věci zbytečně.

Taška na oddělení

Taška na oddělení nemusí být v případě ambulantního porodu. My o něm uvažovali, nakonec jsme zůstali v porodnici.

Hygiena

Oblečení pro maminku

  • na cestu domů podle počasí – hlavně volné a kojící
  • župan
  • kojící podprsenka – stačí sportovní

Oblečení pro miminko

  • podle počasí, velikost 50-56
  • rukavičky
  • zavinovačka (do autosedačky) na cestu domů

Ostatní

  • mobil a nabíječka
  • bachovky krizovky – na uklidnění, pro kojící
  • záměrně nepíši žádné podpůrné prostředky pro kojení, nejsou potřeba, spíš je potřeba znát teorii o kojení a tu jsem zpracovala v článku O kojení od Vykojené

Robinka jsme si nepřáli umývat, tak jsme nepotřebovali osušku pro miminko a další potřeby na umývání. Vůbec jsme nekupovali dětskou kosmetiku, vystačili jsme si s kokosovým olejem.

Další věci do domácí výbavičky jsme vypsali do článku Výbava pro miminko.

Na závěr

Narození miminka pro nás byla vyčerpávající a silná událost, že jsme v porodnici neřešili zda jsme dokonalí eko rodiče. Takže jsme začali látkovat až doma. V šátku jsme také poprvé uvázali až doma. První dva týdny jsme hlavně proleželi.

Doporučujeme nakupovat další věci až na aktuální potřebu. Nehromadí se to potom doma.

Heslem šestinedělí je:

Přijímáme pouze návštěvy, které uklidí nebo donesou jídlo.

Nákup ekologické výbavy doporučujeme z e-shopu:

 

 

 

 




Follow my blog with Bloglovin


Posted on komentářů 5

Šátek nebo kočárek ? (užitečné rady a tipy pro nošení dětí)

Už když jsem Robinka měla v bříšku, věděla jsem, že chci být nosící máma. Pořídila jsem si šátek a kočárek pro jistotu. Předpokládala jsem, že stačí, když já chci nosit a miminko bude spokojené u mámy. Ještěže jsme pořídili kočárek, Robinek to totiž viděl jinak. Tento článek obsahuje spoustu užitečných informací a rad ohledně nošení dětí. Pokud váháš zda nosit či nenosit, tak se rovnou pusť do čtení.

Příprava na nošení

Na všechno jsem se připravila. Koupila nosící šátek (co jsme dál pořídili v článku: Výbava pro miminko), jelikož jsem byla poučená, že nosítka jsou až pro děti držící hlavičku. Taky jsem se šátku nebála, na kurzu jsem pochopila, že úvaz není nikterak složitý a zvládnu ho i já. O nošení jsem se zajímala, přečetla knihy, přidala se do nosících skupin.

Vůbec jsem se nošení nebála. Díky tomu, že mám zdravotní vzdělání tak vím, že co lékař, to názor. Lékaři jsou taky jen lidi, co mají spousty domněnek. Navíc děti nosí dvě třetiny světa a to pro mě byl nemalý argument.  Kočárek je relativně moderní záležitost, tak si vždy v takových případech říkám:

Opravdu něco matka příroda nezařídila? Musím si to koupit?

Narodil se pro nošení

Robinek se narodil a mé nosící já zajásalo. Chtěl totiž opravdu být jen u mě a u prsíčka. Chtěl cítit můj pach a slyšet mé srdíčko, aby se cítil v bezpečí. Kdykoli měl plačtivý záchvat, stačilo uvázat a spokojeně usnul. Cítili jsme se tak spokojeně my, jako rodiče i on, jako miminko.

Nosící krize

První 4 měsíce jsme na kočárek téměř nesáhli (jen když jsme šli k lékaři) a přišla první změna. Robča začal být velmi, ale velmi zvědavý. Na konci 4 měsíce se začal plazit a objevovat svět. My rodiče jsme ho přestali zajímat, více ho zajímal okolní svět. Byl už podzim a nošení navíc vyžadovalo upevnění ve více vrstvách než jen v šátku.

Robča začal protestovat. V šátku sebou házel a vřískal do té doby, než jsme ho z něj sundali. Zkoušeli jsme všechno, dát ho vyčůrat, vykakat, prsíčko, méně oblékat, změnit úvaz atd.

Prostě jsme si nechtěli připustit, že se cítí omezený, tak jsme hledali nějakou hypotetickou příčinu těch záchvatů. Na nic jsme nepřišli a s žalem přiznali, že asi skončilo nosící období.

Kočárek

Nastavili jsme polohovací sporťák a někdy po 5 měsících jsme to s ním zkusili. Robča byl nadšený, uklidněný a za chvíli v něm spokojeností usnul.

Na to jsem nebyla připravená.

Ale nic jsem s tím nemohla udělat. Prostě naše dítě nesnese omezení a v kočárku se cítí jako král, má prostor a výhled.

Několik měsíců jsme využívali sporťák, ale mému nosícímu já to nedalo a proto jsem se to snažila jednou za čas zkusit. Pokaždé byl v úvazu řev a kopání.

Názory dítěte se mění

Kamarádky mě uklidňovaly, že se mu nálada na nošení může ještě vrátit. Já tomu ale nevěřila, protože už měl skoro rok.

Jednou jsem potřebovala někam na rychlý přesun a šupla Robču do nosítka. Nestačila jsem zírat. Byl úplně v klidu a nechal se nést bez protestů. Zkusila jsem další den a dokonce několikrát denně.

Zajásala jsem. Tak je to tady! Už chce být zase u maminky. Nabažil se světa a chce zpátky maminku.

Jsou to domněnky

Tohle byl náš nosící příběh.

O tom, že rodiče mají různá přesvědčení a dítě jim ukáže, že to byli domněnky.

Jako rodiče chceme to nejlepší pro své dítě a to nejde vyčíst z knížek. To Vám dítě řekne samo. Musíme někdy ustoupit ze svých přesvědčení a přijmout to jako realitu.

Máma ví, co je pro její dítě nejlepší

Mně to moc pomohlo ve vnímání ostatních maminek. Že je nemůžu soudit, protože ony jsou ty, které vědí, co je pro jejich děti nejlepší. Takže když koukám na maminky, nehledám, kde dělají chybu, koukám na to, jak celým srdcem milují své dítě.

Jak pro něj chtějí to nejlepší a dělají vše, jak nejlépe umí.

O nošení

Ještě pár zmínek o nošení. Nejčastější argumentem proti nošení bylo, že Robčovi zpomalím motorický vývoj. Výsledek? Do 4 měsíců byl plně nošený, za chvilku se plazil, od 7 měsíců stál a od 10 měsíců chodí. Nám se to tedy nepotvrdilo.

Potom, že si dítě zvykne na přítomnost mámy. Tak já si tedy úplně nemyslím, že je to zvyk, ale spíš potřeba. Ano, jsem máma, dítě mě bude potřebovat, s tím jsem počítala.

Pravidla nošení

A jako poslední jde o naše zdraví a zdraví našich miminek. Jsou pro nošení určitá ergonomická pravidla:

  • nosit v šátku určeném na nošení, nebo ergonomickém nosítku
  • elastické šátky používat jenom první tři měsíce
  • nosit dítě čelem k sobě
  • nenosit dítě v overalech, stahují a ohýbají prstíky na nožičkách, nebo obléct o několik čísel větší
  • zajistit správným úvazem kulatá zádíčka
  • uvázat tak, aby kolínka byla výš než zadeček, říká se „podsadit“
  • klasická nosítka používat od 4 měsíců (až miminko drží hlavičku), nebo si ověřit od prodejce či nosících skupin, že je nosítko vhodné od narození
  • vyvarovat se „visítkům“, děťátko nemá na pohled dostatek látek mezi nožičkami, prostě v něm visí, nožičky nevytváří na pohled ergonomické M
  • úvaz kolébka je nevhodný, protože miminko může být nesprávně uvázáno a hrozí stlačení hlavičky na hrudník (hůř se miminku dýchá)
  • ergonomické i pro maminku: znamená u šátků správný = pohodlný úvaz, u nosítka se hledá pohodlnost k Tvému typu postavy, každému sedí něco jiného, doporučuji zkoušet a je osvědčený široký bederní pás a široké popruhy přes ramena
  • nech si poradit ve skupinách o nošení na fb : nosíme děti, nebo jsou regionální např. nosíme děti-olomouc, takže se můžeš poradit s někým přímo z Tvého města a to ještě osobně
  • Tip: na tůry jsou ideální šátky a nosítka, nejsou potřeba těžké železné konstrukce

Taky se o nosící informovanost stará tým nosících poradkyň z webu www.z-bricha-na-bricho.cz, tady dám odkaz na stránku, která obsahuje studie a informace pro podporu nošení. Taky stojí za zmínku web V bavlnce.

Klasický úvaz

Láká Tě to ? Úvaz můžeš zkusit ještě dnes, tady je video s klasickým úvazem „Kříž s kapsou uvnitř“:

Typy nosítek

  • rostoucí (od 4 měsíců do 3 let) cca 3000,-
  • baby size (od 4 měsíců do roka) podle kvality od 1500,-
  • toddler (od roka)  cca 2000,-
  • mei tai  – šátkové nosítko
  • caboo – šátkový typ nosítka, pouze do 3 měsíců
  • bez bederního pásu – při těhotenství, nebo u větších na poponášení

Typy šátků

  • elastický – cca 800,-
  • podle velikosti : velikost do 38 – šátky délek kolem 4 metrů
    Velikost 40-42 – délka kolem 4,5m
    Velikost 44 a výš – délka 5m a více
  • podle složení: bavlna, konopí, merino, len, hedvábí a různé kombinace těchto materiálů. (rozdíl ve funkčnosti, péči o materiál)
  • podle místa výroby, jsou i z ČR (např. cenově dostupná Loktu She)
  • Ring Sling – krátký šátek, uvazuje se pomocí kroužků, nejčastěji na bok

Doplňky k nošení

  • nosící oblečení (bundy, mikiny…)
  • nosící kapsy
  • nosící vsadky
  • capáčky po kolena
  • návleky
  • funkční oblečení (kvůli pocení)
  • nákrčníky
  • onbag – lze nosit jako batoh, nebo tašku přes rameno

Tyhle všechny produkty můžeš najít na bazarech nosících skupin (i regionálních) v dobrém stavu za přijatelnější peníze, tady jsou odkazy:

Tip

Jen můj osobní tip. Manduca je obecně nejznámější. Za její cenu, ale seženeš nosítka mnohem pohodlnější. Třeba i od maminek co na mateřské rozjeli byznys v šití nosítek, jako třeba Veka nosítko.

Na závěr

Zásadní rozdíl mezi ergo a neergo nošením je zobrazen na obrázku.

autor obrázku Martina Ševčíková – salini@seznam.cz

Je vlastně jedno jestli kočárek nebo nošení, ani jedno není obecně správné.

Tou nejlepší volbou je to, co dělá rodinu šťastnou.



Posted on komentářů 15

Ty se nevztekáš, že se vzteká?

„Nevzteká se nějak moc?“ nebo „Vždyť se nic nestalo“. Znáš tyhle fráze? Já je poslouchám často, když někdo vidí či slyší Robinka během vztekání se. Vzteká se od 4 měsíců a stále, už mu je 17 měsíců. Proč to neřeším? Protože je celý já. Citlivá lidská bytost.

Dítě má také emoce

Nikdy mě nenapadne myslet si, že se Robča rozčiluje schválně nebo zbytečně. Důvěřuji mu, že ví proč se vzteká nebo mu pomáhám ten vztek přijmout. Rozhodně mě nenapadá ho soudit a nebo mu vztek brát. Tady jsou důvody:

  • dítě má čistou mysl, pokud se vzteká má to přirozený důvod
  • dítě je lidská bytost, která má potřeby a může se vztekat, když nejsou naplněny
  • dítě potřebuje vnímat svobodu a vlastní volbu, jako každého ho rozčiluje omezení
  • dítě nepřemýšlí nad tím, jestli je vhodné se vztekat, dělá to instinktivně
  • když Tě něco rozčílí a někdo Ti řekne „Vždyť se nic nestalo“ nebo „nevztekej se“ uklidníš se? asi ne, dítě to taky neuklidní
  • dítě nerozumí tomu, jestli zlobí (vzteká se), bude si z toho brát jen to, jestli ho chápeš nebo nechápeš
  • dítě dospělý neoblafne, pokud mu budeš tvrdit, že není hezké se vztekat, zmateš ho, protože ruku na srdce, vztekáme se všichni a jako rodiče jsme od toho, abychom dítěti pomohli vztek vnímat a pracovat s ním, ne se mu bránit
  • pokud Tě vztekání vlastního dítěte irituje, uvědom si, že je to Tvůj úhel pohledu, který Ti může pomoci na sobě pracovat (třeba nesneseš vztek, protože Ti rodiče říkali, že se nesmíš vztekat atd, většinou jde o odraz Tvé dětské duše…), dítě jen prožívá emoci a nedělá to proto, aby Tě naštvalo, navíc předpokládá, že ho pochopíš
  • jako máma jsem pochopila, že dětské emoce nevychází z dospělácké, ale dětské logiky (Proč se vzteká? Někdo mu snědl poslední borůvku. A kdo to byl? On sám.)
  • děti nám někdy jen nerozumí, můžeme se naučit lépe komunikovat

Co dělám, když se Robča vzteká?

  • čekám a analyzuji důvod, někdy stačí jen tahle fáze
  • vezmu si ho do náruče a říkám mu „já vím“, „já to chápu“, „ty se zlobíš protože…“, „je to v pořádku, že to tak cítíš, plakej…“, „jsem tady s Tebou“
  • taky vysvětluji, proč se děje to, co se mu nelíbí (důvod je vždy postavený na realitě, nepoužíváme dětský filtr), chápu, že tomu třeba nerozumí, proč něco nemůže nebo proč se někdo takhle zachoval
  • Robinek většinou po větším záchvatu vyhledává prsa, ví, že je má k dispozici
  • pokud je to ve společnosti a hlasitost už viditelně ruší okolí, jdeme stranou (teda hlavně v ČR, v cizině si okolí dětské hlasitosti většinou nevšímá)
  • náš přístup k Robinkovi pramení z lásky, něhy a pochopení

Lze předcházet vzteku ?

Samozřejmě že záleží na povaze na dítěte. U našeho emotivního Robči máme ověřené tyhle tipy:

  • zákazy a omezení vychází z hesla neubližujeme sobě a ostatním, neničíme cizí věci“ – párkrát jsme z nervozity omezovali víc než obvykle a vrátilo se nám to poctivými hysteráky
  • nedáváme emocím hodnoty jako „negativní“ a „pozitivní“
  • nedáváme vzteku energii, učíme se respektovat děti i dospělé ve svých emocích
  • když „nemám“ den, nebo Robča „nemá“ den, pokud možno zvolníme tempo dne a válíme se doma, v takových situacích se nevyplatí tlačit na pilu, jsme jen lidi a máme právo „nemít“ den
  • vědomě posouváme hranice trpělivosti, co Robča nechápe na „popáté“, ještě na to není připravený a smíříme se s tím
  • místo zákazů, se snažíme vědomě eliminovat nebezpečí nebo škodu
  • vycházíme z předpokladu, že dítě není sebevrah a kazisvět (ihned nezasahujeme a čekáme co se ze situace dál vyklube, mnohdy jsme překvapení čistým záměrem, nebo opravdovou opatrností)
  • ne vždy, lze zamezit vzteku, není to tedy naším cílem, protože emoce jsou součástí lidského života, jen teď jako rodič pomáhám Robinkovi s jejich zpracováním
  • na učení o emocích jsou skvělé knížky, kde si předvádíme emoce, nebo se učíme jak s nimi pracovat (bouchat do polštáře, řvát…), nebo skvělým pomocníkem jsou terapeutické pohádky, které třeba na zvířátkách ukazují svět emocí a pomáhají tím dětem se s emocemi lépe vyrovnat (např. Pohádkopsaní od Prosím spinkej)

Můžeme jen potvrdit, že Robinek se už v roce, kdy sám chodí a komunikuje, výrazně uklidnil. Díky tomu, že mu vytváříme bezpečný domov, kde cítí naši důvěru a komfort, protože ho respektujeme a milujeme takového, jaký je.

Co rodičovský vztek?

Jsme lidské bytosti, takže prožívat emoce je naprosto v pořádku. Lehko se to ale řekne, že ? Taky si pamatuji ty staré vzorce z výchovy o tom, jak není správné se vztekat, být hlasitý, být sobecký, být jiný.

Jde ale jen o vzorce, ne o pravidla života. Tenhle úhel pohledu na život byl nejen mně, ale spoustě Z vás, i Tobě, možná vkládán do života. Je potom pochopitelné, že ve výchově tápeš. Nemáš jistotu, jestli vůbec něco děláš správně. Protože intuice Ti možná radí dobře, ale Tvá dětská duše má strach, že něco děláš špatně. Přece jen, když budeš dělat něco jinak, než vyžadují rodiče, vycházíš tím ze svých komfortních zón.

Proto dokáže člověka výchova dostat až na samotné dno s nervy. Tedy nedělá to ta výchova, ale rozpolcenost. Chceš být ta nejlepší máma a máš na spoustu věcí jen domněnky a při dávce únavy, nevyspanosti a stresu jsi místo toho ta vzteklá máma. Nemusíš se za to stydět, naopak nech se vztekem vést. Jen on Tě dokáže dostat tam, kam potřebuješ. Jen on Ti připomene, jaké máš v sobě ještě strachy a staré vzorce chování.

To co chceme změnit na vlastních dětem, můžeme změnit pouze sami v sobě.

Jak na sobě můžu jako rodič pracovat

V dnešní době se už dostaneš k informacím lehce. Já se taky ze dne na den nestala trpělivým, sebevědomým rodičem. Může Ti pomoci:

  • čtení knih o výchově, seznam najdeš zde
  • psychoterapie, homeopatie…- najdi terapie, které Ti budou vyhovovat, léčit dětskou duši je tím nejlepším krokem jak se stát sebevědomým rodičem
  • pracovat na komunikaci, poradí Ti tým z Nevýchovy, píšou jak články, tak pořádají i webináře
  • doporučuji i tým Dovychovat, inspirující je i jejich facebooková skupina zde
  • inspirující máma, která je na tři děti sama a přesto září pohodou a štěstím je Krkavčí matka
  • terapeutka, milující žena a máma Tereza Kramerová, pomáhá jako žena ženám i se stínem v rodičovství, jejími oblíbenými pomocníky jsou meditace a přítomnost
  • největšími učiteli jsou však naše děti, když se od nich necháme učit, dojdeme k lásce a pochopení
  • doporučuji líné rodičovství, Robinek jí až má hlad, spí až je unavený, naprosto chápu, že kdybych měla stanovené umělé cíle a nevycházeli by mi, rozčilovalo by mě to
  • zásadní studnou informací jsou pro mě muži Jaroslav Dušek – hlavně 4 dohody, ke zkouknutí zde
  • a kolega Jardy, psycholog Pjér la Šé’z, dvě besedy o výchově na youtube zde: Archetyp dítěte a Nevýchova dětí

Něco z psychologie

Děti se emocím učí, neumí je minimálně do 8 let ovládat. Dospělí si zase myslí, že je ovládají (rozuměj potlačují) a myslí si, že proto mají právo dětem říkat, které emoce jsou správné a které špatné.

Vůbec nerozumím, proč se to tak stalo.

První případ

Na ukázku první případ. Dítě má většinou reálný důvod svého pláče, ale mě jako rodiče to nezajímá, protože moc dobře vím, že hysterie je negativní a ruší okolí. Proto dítě správně usměrním, že to co dělá, není v pořádku. Kdo by taky měl rád hysterii. Jsi dítě, od mala se koukej naučit uklidnit.

Druhý případ

Druhý případ na filtr emocí v dospělosti. Muž pláče z dojemné scény u romantického filmu a mě to nezajímá, protože moc dobře vím, že hysterie je negativní a ruší okolí, proto Tě muži správně usměrním, to že pláčeš, není v pořádku. Kdo by taky měl rád pláč. Jsi dospělý, máš už ovládat emoce.

Je to tak ?

Emocím se člověk učí a pokud rodič dokáže dítěti pomoci pochopit je a ne potlačit je v něm, naučí se je dítě ovládat. To znamená, že dítě dozraje k racionálnímu odstupu od horlivých emocí (ne od všech, přirozeně). To je totiž ovládnutí emoce.

Emoce jsou naší součástí

Člověk, který ovládá emoce ví, že je v pořádku se přirozeně rozčílit nebo brečet, když to jinak nejde zpracovat, důležité je emoci nechat volný proud, přijmout ji jako naši součást, která k nám promlouvá, něco nám chce o nás ukázat.

Naopak potlačit emoci je stav sebedestrukce, kdy dělám, že existují jen pozitivní a šťastné věci a za výbuch vzteku se budu stydět.

Proč se chce po dětech aby se uklidnili, když zrovna potřebují něhu a útěchu, když potřebují slyšet, že to, co prožívají, je v pořádku, je mi záhadou.

Nervy ve fázi dospělosti

Pokud nebylo dětství plné něhy a nevznikly správné nervové spoje na pochopení emocí, nikdy není pozdě se tomu naučit a dodatečně propojit správné synapse. Já se to taky naučila až v dospělosti a můžu dar chápaní emocí předat synovi.

Tím jsem chtěla říct, že lidé se nedělí na děti a dospělé, protože si sami můžeme všimnout, že někdo má i v důchodu synapse stále nepropojené, chybí mu racionální odstup a proto se rozčiluje nebo pláče jako „malé dítě“.

Jsem sebevědomý rodič

Já se jako rodič cítím pevně a sebevědomě, protože věřím tomu, že neexistuje obecně dokonalý rodič. Rodiče jsou dokonalými jen pro své děti. Jejich duše si nás vybrali proto, jací jsme. Jejich duše budou šťastné, když budeme dělat jen ty věci, které nás dělají šťastnými a kterým věříme. Neuvěří nám „naučenou“ výchovu.

Výchova není o čistotě, dokonalých jídlech a dětech co poslouchají. Je to cesta mezi dítětem a rodičem.

Já nevím jak vychovat Tvoje děti, ale naprosto přesně vím jak vychovat svoje dítě. Ráda bych se jednou dožila doby, kdy se přestaneme jako rodiče porovnávat a hodnotit. Každý má svou cestu. Věřím tomu, že každý rodič chce pro své dítě to nejlepší a dělá to co umí. Nemůžeme k němu přijít a říct „děláš to špatně“. Můžeme se naučit respektovat ostatní a necítit se jako „lepší“ rodič.

Na závěr

Věř, že každá máma chce pro své dítě to nejlepší.

Ráda bych se dožila stavu, kdy se v ČR přizpůsobí okolí dítěti a ne dítě dospělým. Nám rodičům taky někdy už vadí hlasitost dětí, ale jsme dospělí a rozumní, takže víme, že to k dětem patří a nemůžeme je měnit, spíš se můžeme naučit je chápat, ne okřikovat.

Dítě se neumí ovládat a chová se instinktivně, chtít po něm, aby „nerušilo“ ostatní, je smutná domněnka, že svět se dělí na děti a dospělé. Děti jsou součástí světa a života, nemůžeme je „vypnout“ nebo dotlačit někam na okraj jen proto, aby se dospělí cítili dospělými.

Dokud dospělí nerespektují děti, nebudou děti respektovat dospělé. Je to naučené chování.

Inspirující citáty sbírám ze stránky Svoboda učení.

Děkujeme těm, kteří to dočetli až sem. Pokud Tě článek inspiroval, budeme rádi za komentáře, sdílení, lajky a vůbec zpětnou vazbu.

A taky Šťastné a veselé.

Jen se zmíním o autoritativní výchově, tady je odkaz na starší článek o tom co tato výchova dokáže, z pohledu dětské duše: Máma není všechno.


Posted on 1 komentář

Společné spaní

Spí s Vámi jo ? No měli by být určité hranice, ne? Jaký máš ty názor na společné spaní?

Všichni toužíme po blízkosti

Nám vyhovuje společný spánek, jsme lidské bytosti toužící po blízkosti a tulení. Celý život se těším až najdu partnera, a můžu vedle něj v noci uléhávat, protože mě ochrání a mám se ke komu tulit.

Můj syn se po narození těšil na mě a mou blízkost. Kdo by ho chránil před novým světem ve vedlejší místnosti? Kdo by se k němu tulil, když se probudí a potřebuje ujištění že je s námi a my s ním?

Nám to tak vyhovuje

Zrovna k tématu spaní jsem si ani nemusela čist odborné knížky, stačilo se zeptat mého vnitřního já.

„Jako člověk toužím spát vedle milované osoby, nebo raději sama?“

Samozřejmě jsou i situace kdy dítě, už chápající potřeby rodičů i pochopí, že rodič potřebuje svůj prostor na spánek a na jedné hromádce se prostě nevyspí. Záleží vždy na potřebách rodiče a dítěte, nedá se říct, co je obecně správné, dá se jen říct, co rodině vzájemně vyhovuje.

O společném spaní

Pokud přeci jen chceš něco odbornějšího, najdeš něco o společném spánku v :

  • doporučené literatuře Inspirující knihy
  • v diskuzích kontaktních rodičů
  • Prosím spinkej web o společném spánku od spánkové antropoložky, problémy spánkem pomáhá řešit přes terapeutické pohádky, taky svým profesionálním zaměřením bojuje proti vyřvávacím metodám a podporuje rodiče s budováním důvěry u svého dítěte, jen dítě v bezpečí dokáže mít klidný a fyziologický spánek

Výhody společného spaní:

  • neodcházíš od kojení, usneš při něm
  • nepotřebuješ pořizovat monitor dechu, Ty jsi monitorem dechu
  • propojení vztahu maminka-dítě
  • chráníš dítě před negativní energií
  • víš o každém kroucení dítěte, má hned utišení
  • dítě má důvěru a pocit bezpečí

Nevýhody:

  • při požití návykových látek hrozí zalehnutí
  • čím větší rodina, tím větší postel
  • časem hrozí pád z postele

Na závěr

Jsme lidské bytosti, jak děti tak i dospělí. Jsme si rovni.

 



Posted on 1 komentář

Učící věž, ikea DIY

Tak už přišel ten čas. Robča má rok a nenechá nás vařit protože nevidí na linku. Je čas pořídit učící věž. Co pořídit, rovnou si ji můžeme udělat. Článek obsahuje učící věž ikea DIY.

Zázračná učící věž

Což je pochopitelné, my tam něčemu dáváme energii a on netuší čemu, musí přece vidět všechno. Nejjednodušší zázračné řešení je učící věž do které se dítě postaví a vidí na vše a s něčím může i pomoci.

Učící věž je lehce k mání u různých prodejců, ale vychází na nemalé peníze, tak jsme si ji vyrobili sami.

Tento článek obahuje návod, jak si takovou věž vyrobit v domácích podmínkách a ještě ušetřit.

Co nakoupit

Je potřeba v Ikey (sháněli jsme i v OBI, nebo Hornbachu a mají pouze plastové) nakoupit:

K tomu jsme potřebovali:

10 šroubů do dřeva a vrtačku

Postup

Složíme schůdky, u stoličky pouze nohy.

  Sedátko, které patří ke stoličce, přiděláme na opačnou stranu. 

 Přivrtáme k sobě. Stoličku se sedátkem dole, na schůdky. 

 A je to !

Tip: Při přivrtání stoličky ke schůdkům jsme museli odšroubovat vzpěry, vrtačka potřebovala větší prostor. A doporučujeme natřít dřevo, bude se třeba líp bránit proti borůvkám.

Posted on Napsat komentář

Naše pravidla na dětském hřišti

Milujeme dětská hřiště.

Je to místo, kde neplyne čas.

Místo bez pravidel

Místo, kde je plno malých kreativních duší.Celé hodiny si jen hrají a když se k nim člověk přidá, zapomene na veškeré starosti.

Nehraje se tady na nějaké papíry, takže titulovaný člověk může být i ten který právě jakoby ochutnává písek a děkuje malé paní kuchařce za výborný oběd.

Navíc se dají na hřištích pořídit písečné fousy (tip jak na ně: ochutnat písek a začít slintat).

Čas na hřišti užíváme protože…

Necháme Robču ať si sám hraje, bereme mu z rukou cizí věci pouze v případě, kdy dítě nebo rodiče si nepřejí půjčování.

Když vyžaduje naši pozornost, hrajeme si s ním. A fakt se nasmějeme.

Neznám lepší relax, než je dětský svět.

Neorganizujeme mu způsob hry(pokud nikoho ani sebe neohrožuje) ani přesuny na jiná místa, sám ví s čím a jak si chce hrát. Pokud si neví s něčím rady, ukáže nám to.

Pítí a jídlo mu nedáváme preventivně, čekáme až má žízeň nebo hlad, sám si o to říká.

Jeho radost na pískovišti úzce souvisí s radostí ze špíny, necháme ho se zašpinit jak sám uzná za vhodné, když to nevadí jemu,nám také ne. (článek o špíně:Děti a špína)

Nekomentujeme jeho emoce, ať už se rozčílí nebo pláče z pádu, chápeme že v jeho očích je to velká věc a proto má důvod takto reagovat, ví že v nás má podporu ať se cítí jakkoli. (článek o emocích:Ty se nevztekáš, že se vzteká)

Nestrašíme ho bubáky, když nechceme aby někam šel nebo vypíchnutím oka, když si vezme klacek.

Pokud něco nechceme aby dělal, vysvětlíme mu reálné důvody. Důvěřujeme mu.

Necháváme na něm půjčování jeho hraček a pokud si půjčuje on, učíme ho si to vykomunikovat s dětmi. Nesoudíme způsob komunikace.

Komunikace s rodiči

Nebojíme se ostatních dětí ani rodičů.

S heslem „my nejsme víc než oni, oni nejsou víc než my“.

Na závěr

Kdyby byl Robča na pirátské lodi, byl by to profesionální sběrač vajglů.



Posted on komentáře 2

Píšeme Ti k prvním narozeninám

Od porodu uběhl rok. Jak by vypadal dopis Robinkovi k prvním narozeninám?

Milý Robinku,

už je to rok co jsi s námi. V tenhle den se nám změnil život, poprvé jsme se setkali. Už jsme do Tebe rok zamilovaní. Děkujeme, že jsi si nás vybral jako rodiče, ty nás děláš šťastnými a doufáme, že děláme šťastného i Tebe.

Už nás rok učíš, my Ti nasloucháme a pracujeme na sobě, ne abychom byli dokonalý, ale abychom dokázali žít tak jak nám všem dohromady vyhovuje. Děkujeme za to, co jsi nás zatím naučil a to je:

Vnímání času

Naučil jsi nás, že čas není třeba měřit na dobu vstávání do práce a příchod z práce, že čas není nutné dělit na minulost, přítomnost a budoucnost, ale že čas strávený s rodinou je největší štěstí v kterou kolik denní dobu, že každá chvilka po tvém boku nás naplňuje láskou a čistotou a že díky tomu nemůžeme nikdy říct, že jsme promarnili nějaký čas, protože od chvíle, co jsi se narodil, je každá vteřina s Tebou, ta nejlepší.

Komunikace

Naučil jsi nás znovu řeč, kterou jsme už zapomněli, že i když nerozumíme tvé řeči, naučili jsme se ti naslouchat, protože jsi si vždy uměl říct o všechno, co jsi potřeboval. Naučili jsme se k tobě promlouvat, aby jsi i ty pochopil naše potřeby. Jsme vděční za vzájemnou komunikaci.

Respektovat emoce

Naučil jsi nás nedělit emoce na pozitivní a negativní, ale přijímat je takové, jaké jsou. Není totiž důležité emoce v sobě ani v nikom jiném měnit, ale respektovat je.

Nesoudit

Naučil jsi nás nesoudit okolí a zejména ostatní rodiče, protože nikdy nevíme, co se odehrává v životě jiných, koukáme na to jen ze svého úhlu pohledu a tvoříme si domněnky. Díky tobě víme, že každý rodič a každý člověk dělá přesně to nejlepší, co v dané situaci může.

Vnímání čistoty

Naučil jsi nás, že i když jsi miminko, není nutné tě udržovat ve sterilním prostředí, protože ty jsi špinavý šťastný a zdravý. Že je pro nás důležitější hrát si s tebou, než mít uklizený byt.

Vnímání strachu a důvěry

Naučil jsi nás, že jsi dostatečně vybavený a připravený na poznávání světa kolem sebe a že nepotřebuješ naší ochrannou ruku při každé činnosti. Že každá zkušenost, kterou si projdeš je důležitá pro vnímání života. Samostatně se učíš vstát po pádu, slézt z postele, lézt po schodech nahoru i dolů a dodáváš nám tím sebevědomí a odbouráváš pocity strachu.

Jinak vnímat reakce okolí

Naučil jsi nás, že pro nás není důležité, co si o nás okolí mysli, ale že je důležité naše rozhodování. Že tvůj pláč v autobuse není důvod pro vystoupení, abychom nerušili spolucestující, kteří kroutí hlavami. Že tě budeme nosit v nosítku nebo v šátku i přes komentáře babiček na ulici. Že dostaneš prso pokaždé když je to potřeba a třeba i v tramvaji, na ulici nebo v restauraci. Protože jsou pro nás důležitější Tvoje potřeby, než názory ostatních.

Naučil jsi nás rovnosti

Že my nejsme víc než ty, stejně jako ty nejsi víc než my. Že štěstí nejsou peníze, ale pevné rodinné a přátelské vztahy.

Děkujeme za to, že jsi nám otevřel srdce Robinku.

S láskou Tvoji rodiče.



Posted on 1 komentář

Mami, nehodnoť mě prosím

Tak přišel čas a já Ti prozradím něco o hodnocení dětí. Hodnocení používáme odjakživa a patří to ke každodenní komunikaci. Já to po porodu vidím jinak. Já vím, že to vypadá nevinně, tak si prosím přečti tento článek.

I slova mají energii

Začala jsem chápat, že význam toho „kdo jsem“ plyne ze dvou věcí a to:

 podle toho co říkám (ať už sobě, nebo ostatním) a co dělám.

Jako dítě si pamatuji, jak jsem se učila chápat význam slov. Některá mi přišla milá a na některá jsem si musela zvykat. Třeba jsem doslova nesnesla slovo „prachy“ znělo mi to tak neuctivě, jako by to měl říkat bohatství chtivý pirát a ne můj táta, který se jen bavil o nákupu.

Čas plynul a já zařadila slovo „prachy“ do slovníku, aniž bych si toho všimla. Přestala jsem vnímat smysl toho co říkám. Teď mi je 25 let a mám dítě. Dítě, které se za chvíli bude učit slova a já se znovu vracím k tomu „co a jak“ říkám.

Co říkám, tím jsem

To, že jsme vypustili ze slovníku sprostá, neuctivá či urážející slova, nebylo kvůli dítěti, ale protože jsme se uvědomili, že:

„Jak já mluvím a uvažuji o ostatních, takový sám jsem“.

Takže říct někdy o někom v jakékoli situaci že je „debil“, můžeme si být jisti že se někdy sami ocitneme v jeho situaci a budeme tím „debilem“.

My jsme pochopili, že v životě je tolik faktorů proč se někdo v určité situaci chová nějak, takže toho „debila“  buď ignorujeme, nebo místo hodnocení podáme třeba pomocnou ruku či vyzařujeme klid.

Praktikujeme to téměř rok a opravdu jsme se sami přestali cítit jako „debilové“ ale jako lidi.

Je to šikulka

Tím to pro nás nekončí. Naše dítě je totiž velký motorický rychlík. Naše pediatrička nás vždy důrazně upozorňovala, že Robinka do ničeho nemáme tlačit, že má na to co už dělá, ještě čas. My ji vždy s úsměvem upozornili, že je to jeho cesta, my ho netlačíme ani nepodporujeme, prostě ho necháváme dělat cokoliv jak sám uzná za vhodné.

Avšak okolí na to vždy reaguje slovy „no to je šikulka“. Já se moc omlouvám, ale mě vždy projede nepříjemný mráz po zádech, protože se učím zpracovat to, že je to myšleno dobře. „Není to zlý úmysl, jen automatická zažitá reakce“to si stále opakuji.

Nemusíme hodnotit

Teď si člověk říká, co to mám za ezo nesmysly co ? Je to prosté. Když dítěti člověk řekne „no ty jsi šikulka“ protože chodí a ještě nemá rok, co se říká dětem co ještě nechodí nebo chodí až po roce? To už nejsou šikulky?

Když se dítě narodí a v noci „zlobí“, rodičům se to nelíbí, a až bude v noci „hodný“ tak ho rodiče začnou mít rádi? My našeho syna zahrnujeme bezpodmínečnou láskou ať je jakýkoliv. A to je to co si z toho dítě vezme. Že je milovaný, takový jaký je. Nemusí se přetvářet do podoby ve které bude chválený.

ZLOBENÍ NEEXISTUJE

Já si třeba na dětství pamatuji dost. A vždy, když mi řekli „Ty dnes zase zlobíš!“, vůbec jsem nechápala jak to dělám, já prostě jen JSEM, „to se Vám nelíbí, že taková jsem?“ říkala jsem si.

Potom třeba jednou za měsíc následovala věta „no ty jsi dnes hodná“ a já zase nechápala jak to dělám, vždyť prostě jenom JSEM. Kdy už to rodina pochopí, že mé chování je součástí, a pokud se na zlobí ,že „zlobím“ , akorát se zlobí na mou existenci a to přece jako dítě nechci, já chci aby mě rodiče milovali a cítím smutek z toho, že nemám existovat (článek o tom jak vzniká smutek dětské duše: Máma není všechno). Měla jsem v tom zmatek.

Je dokonalý takový, jaký je

Takže proto naše dítě v noci „spí“ nebo „nespí“, není „hodné“ nebo „zlobivé“. Naše dítě není „šikulka“ ani „vyjímečné“ je jako každé jiné dítě, které se jednou naučí plazit nebo chodit, protože to je součást jeho vývoje.

Není důležité, že „už“, ale že se to děje a my s ním prožíváme radost z toho, co se naučil. Nedáváme mu nálepky protože, pokud by byl teď „šikovný“, mohl by v našich očích být jednou „NEšikovný a to nechceme.

Dopad hodnocení

Z pohledu dospělého člověka to slovíčkaření vypadá jako nesmysl. Zato já si to z pohledu dítěte pamatuji jako velkou věc, která měla vliv na mou osobnost.

Kdyby mě tenkrát nehodnotily, nemusela bych se odnaučovat strachu z lidí, z nových situací, možná bych uměla spolupracovat. A možná taky ne. Je to můj názor. A já to tak cítím. A taky cítím jak jsem se přestala hodnotit, přestala jsem být nervozní z toho „jak vypadám“, „jak působím“, jestli to co dělám, dělám „správně“ a tak.

Hodnocení považuji za negativní přístup, který rozhodně nepomáhá důvěře mezi dítětem a dospělým a dítěte se sebou samotným.

Hodnocení je manipulace

Taky už se ví, že „cukr a bič“ nebo „pochvala a trest“ není výchovou, nýbrž nástrojem k manipulaci. My jsme se rozhodli, že s nikým nechceme manipulovat a hlavně ne s naším dítětem. Samozřejmě jsme lidi, můžeme dělat chyby, ostatní s Robinkem můžou manipulovat a my tomu nezabráníme.

Od té doby co má Robinek rok, tak ho už před manipulací nechráníme a necháváme to na něm. Zatím pozorujeme, že když my jako rodiče nechválíme, Robinek tomu nedává energii, když ho někdo chválí. Proto důvěřujeme tomu, že my vytváříme jeho hlavní základy uvažování a zbytek je na něm. Jak se s tím popere. My jsme mu hlavní podporou, ale už ne hlavní ochránci.

Na závěr

Nám stačí mít záměr a motivaci se sebou něco dělat. Bereme život jako cestu a školu. Pokud se v životě necítíš úplně šťastný/á, začít vnímat energii slov a intonace je dobrý začátek. Můžeme jen doporučit se zamýšlet nad tím, co vlastně říkáme. Děti jsou přirozeně velmi citlivé, tak pokud si nevíš rady jak s touhle změnou ve slovníku začít, určitě Ti pomůžou. Děti jsou Ti největší učitelé.

Zamýšlejme se nad tím co říkáme, jestli to vychází z hlavy, nebo od srdce.



Posted on komentáře 3

Děti a špína




Po dnešní zkušenosti jsem se zamyslel nad tématem, jak jsem na sebe pohlížel ve společnosti dříve a jak se vnímám jakožto otec a rodič zejména v oblasti čistoty. Jak jste na tom Vy ohledně dětí špíny?

Jak jsem to měl se špínou

Jakožto mladý pubescent jsem se postupně dostával do stavu, kdy jsem to, jak vypadám, začal vnímat maličko jinak. Ani nevím jestli to bylo postupné nebo tak zvaná zničehonic akce, ale špinavé tepláky, ve kterých jsem s bandou valil fotbálek za barákem a bylo nám jedno, jestli je teplo nebo prší, už nějakou dobu ležely ve skříni a pomalu jsem je začal měnit za věci, které nebylo úplně vhodné špinit.

Snad jen vandry jsem stále neřešil a jezdil na ně jako skutečný vandrák.

Rodič a špína

Pravda, jsou situace, kdy je nezbytně nutné být vhodně oblečený.

Ale pak jsou situace, kdy nemusíme lpět na tom, jak vypadáme, ale na tom co děláme. Takže jsem si uvědomil, že od doby, kdy se nám narodil Robinek, jsem špinavý. I když se budu denně převlékat, budu špinavý. Když budu ve skafandru, obalený ochrannou a neproniknutelnou atmosférou, budu špinavý.

Děti mají úžasnou schopnost ušpinit vás i  když sami jsou čistí.

Nikdo neví, kde tento fenomén vzniká, ale je to tak. A víte co? Mně je to jedno. Jsem totiž rodič a k tomu patří špína, jako k létu slunce. Teda pokud zrovna neprší.

Jak k tomu špinění vlastně dochází

Jídlo

Hlavní kontaminační látkou je jídlo.Děti jedí a mají jídlo rádi. To je pochopitelné a dokonce prospěšné k životu. Ale oni si s jídlem i hrají. Proto je jídlo nejčastější položkou na vašem dítku, na zemi, na kočkách, které čekají pod jídelní židličkou na potravinovou almužnu, která se nedostane na zem, na zdi a pak pochopitelně na vás.

Když je to doma, dá se to ještě snést. Ale v kavárně, v restauraci, venku na ulici, při nákupu v obchodním domě. Pak už je oranžový flek od rozpatlané vařené dýně po celé mikině vcelku ztrapňující podívanou. Teda jak pro koho.

„Jsem totiž rodič, víte to?“

Bláto, kamení, kaluže…

Další materiál na špínu je všude kolem nás venku. Bláto, tráva, kamení, prach u cesty, klacky, kaluže a mohl bych pokračovat ve velkém dále. Každý dobře ví, kde si jeho dítko může zapatlat ručičky, nožičky nebo zadek. Tohle všechno se okamžitě nevypratelně vsákne do nás, rodičů.

Otírání

Jako další jsou dětské projevy lásky, tím jak moc se o nás otírají. Nejčastěji je to pusou a to tehdy, když je plná kukuřičných křupek, které slepí oblečení jako malta.

Nejlepší na tom je, že tento projev dětské lásky je tak čistý a upřímný, že bych nejradši, aby mě zapatlal od hlavy k patě, jen ať mě takhle miluje.

Fleky jako důkaz pozornosti

Tohle jsou momenty, kdy nepotřebuji být čistý, ale kdy jsem za každý flíček rád, protože jsou od mého syna. Je to známka toho, že spolu děláme spoustu aktivit a k těm ušpinění prostě patří, jako když jsme byli malí a hráli každý den fotbálek za barákem.

Špína nám nevadí

Další výhodou toho, že je mi moje špína úplně ukradená je to, že mi to nevadí ani na Robinkovi. S Ivetkou nemáme materialistické uvažování, tak nám nevadí, že se dítě plazí po kavárně, kde chodí lidi. Že si chce sednout na hromadu hlíny. Nebo, že když papá, tak mu padá jídlo na kaťata. Ani to, že si kalhoty roztrhne nebo jinak zničí.

Zdraví a špína

My jsme toho názoru, že dítě v době „orálního“ období strká do pusy nejen proto způsob stimulace a zkoumání, ale taky proto, aby nasbíralo bakterie do střeva. Imunita se s tím popere a tím se podporuje. Přece kdyby dítěti, mělo braní si věci do úst škodit, tak to příroda nevymyslela, nebo ne ?

Teď nedávno jsem četla pár článků o tom, že nejlepší pro dítě je špína a výkaly zvířat. Takže kdo neuklízí, nechá dítě všechno ožužlat a ještě se v bytě vyskytují zvířata, tak má vyhráno? My to můžeme jen potvrdit. Robinek je už 17 měsíců zcela zdráv a splňujeme všechny „nečisté“ parametry.

Nechci zase říct, že nečistota je všechno. My věříme psychosomatice, takže se snažíme i o psychickou pohodu. Jde to, ale ruku v ruce. Přece kdybychom Robčovi neustále něco zakazovali a rvali z úst, věčně ho umývali a otírali, asi by to pohoda nebyla. Věřím, že by nás to uvedlo do velké nepohody. Takhle se spolu jen smějeme, užíváme si společných chvil a to bez omezení. S heslem „co nevadí Tobě, nevadí nám“

Jak vnímají děti špínu?

„Podívej se jak ty kalhoty vypadají, to nemůžeš jíst normálně?“ „Jasně mami, vždyť už je mi deset měsíců.“

„Zlato nehraj si na té klouzačce, podívej jak je špinavá.“ „Ano tatínku, budu tady hezky stát a koukat na ostatní.“

„Miláčku nemůžeš jít tady ven, máš nové kalhoty.“ „Pochopitelně rodičové, stály přeci 600,-Kč, tak si je nezničím a budu v nich sedět v kočárku pod dečkou, aby mi je nikdo nevykoukal.“

„Jejda, ty jsi si blinknul, honem převlíknout, ať to nikdo nevidí.“ „Máš pravdu, s těmi třemi kapkami na bodyčku se nedá vůbec hrát.“

Na závěr

Tohle všechno mě napadalo dnes, kdy jsme s přáteli seděli v restauraci a já jsem si hrál v dětském koutku s Robinkem a přitom jsem na sobě měl neprozřetelně vínovou košili. Byly na ní vidět skvrny od křupek, mapy slin, opatlance od okurky a kdoví co všechno.

A v kontrastu cestou domů, kdy maminka zavolala na dítě „zlato nechoď na hřiště, budeš špinavý“ jsem si uvědomil, jak to s tou špínou vlastně mám já sám.

Posted on komentářů 5

Dopis z nebe

Kdyby nám syn před porodem poslal dopis, vypadal by asi takto:

Ahoj rodiče,

chci Vám něco říct.

Ještě nedávno jsem byl v nebi. Neexistoval tam čas a prostor. Rozhodl jsem se, že se na svět znovu podívám. Vybral jsem si Vás jako rodiče. I se svými chybami jste pro mě dokonalými. Proto Vás chci takové, jací jste. Přijdu za Vámi a budeme se společně učit a cestovat životem.

9 měsíců v Tobě maminko, budu růst. Vybral jsem si život plný lásky a vědomí, proto nás v těhotenství žádné problémy nečekají. Porod bude pro nás oba vysilující, přesto to spolu zvládneme. Je to naše cesta.

9 měsíců jsem, maminko poslouchal zvuky tvého těla. Tvůj hlas a tlukot Tvého srdce mě uklidňuje. Po porodu Tě budu potřebovat. Cítit Tvou vůni, slyšet Tě , a prostě s Tebou být, jako do teď. Bude mě Tvá přítomnost uklidňovat. Bez Tebe se budu cítit bezmocný a sám.

Mám krátký seznam pro naše první měsíce.

Píšu ho, kdybyste náhodou přeslechli svůj instinkt. Má láska k Vám a moje radost k životu Vás v tom co děláte, ujistí, že je vše tak jak má být.

Rodiče, žádám Vás

• Prosím buďte se mnou neustále tělo na tělo. Já Vás potřebuji cítit a slyšet, abych se ujistil, že jste tu se mnou a pro mě.

• Maminko, prosím dávej mi svá prsa kdykoliv si budu žádat. Nejsou jen potravou, jsou i pokračováním našeho spojení a ujištěním, že v chaosu tohoto světa je tu vždy máma se mnou.

• Prosím spěte se mnou. Já se sám bojím, vidím věci, kterým nerozumím. Budu klidnější s Vámi a Vaší ochranou.

• Prosím nedávejte mi dudlík. Já Vám toho chci tolik říct. Jen neumím mluvit. Zatím. Věřte tomu, že i slzy a pláč jsou má komunikace s Vámi.

• Prosím naslouchejte mi. Nemusíte mi nic říkat. Jen mě poslouchat a být tu se mnou.

• Prosím důvěřujte mi. Já vím, že je pro Vás vše nové stejně jako pro mě. Proto prosím věřte mému chování i vylučování. My miminka jsme různá a na všechno máme svou vlastní cestu i čas. Nelze nás zobecňovat. Věřte mi, že jsem dokonalý.

• Nejlépe se budu cítit uvázaný v šátku na hrudi. Jako bych byl v děloze.

• Prosím, naplňujte můj život láskou a respektem.

• Tatínku, Tebe prosím miluj mou maminku a starej se o ni.

Moc se těším na naše první setkání. 

Miluji Vás.

Váš syn Robinek.