Posted on komentářů 15

Ty se nevztekáš, že se vzteká?

„Nevzteká se nějak moc?“ nebo „Vždyť se nic nestalo“. Znáš tyhle fráze? Já je poslouchám často, když někdo vidí či slyší Robinka během vztekání se. Vzteká se od 4 měsíců a stále, už mu je 17 měsíců. Proč to neřeším? Protože je celý já. Citlivá lidská bytost.

Dítě má také emoce

Nikdy mě nenapadne myslet si, že se Robča rozčiluje schválně nebo zbytečně. Důvěřuji mu, že ví proč se vzteká nebo mu pomáhám ten vztek přijmout. Rozhodně mě nenapadá ho soudit a nebo mu vztek brát. Tady jsou důvody:

  • dítě má čistou mysl, pokud se vzteká má to přirozený důvod
  • dítě je lidská bytost, která má potřeby a může se vztekat, když nejsou naplněny
  • dítě potřebuje vnímat svobodu a vlastní volbu, jako každého ho rozčiluje omezení
  • dítě nepřemýšlí nad tím, jestli je vhodné se vztekat, dělá to instinktivně
  • když Tě něco rozčílí a někdo Ti řekne „Vždyť se nic nestalo“ nebo „nevztekej se“ uklidníš se? asi ne, dítě to taky neuklidní
  • dítě nerozumí tomu, jestli zlobí (vzteká se), bude si z toho brát jen to, jestli ho chápeš nebo nechápeš
  • dítě dospělý neoblafne, pokud mu budeš tvrdit, že není hezké se vztekat, zmateš ho, protože ruku na srdce, vztekáme se všichni a jako rodiče jsme od toho, abychom dítěti pomohli vztek vnímat a pracovat s ním, ne se mu bránit
  • pokud Tě vztekání vlastního dítěte irituje, uvědom si, že je to Tvůj úhel pohledu, který Ti může pomoci na sobě pracovat (třeba nesneseš vztek, protože Ti rodiče říkali, že se nesmíš vztekat atd, většinou jde o odraz Tvé dětské duše…), dítě jen prožívá emoci a nedělá to proto, aby Tě naštvalo, navíc předpokládá, že ho pochopíš
  • jako máma jsem pochopila, že dětské emoce nevychází z dospělácké, ale dětské logiky (Proč se vzteká? Někdo mu snědl poslední borůvku. A kdo to byl? On sám.)
  • děti nám někdy jen nerozumí, můžeme se naučit lépe komunikovat

Co dělám, když se Robča vzteká?

  • čekám a analyzuji důvod, někdy stačí jen tahle fáze
  • vezmu si ho do náruče a říkám mu „já vím“, „já to chápu“, „ty se zlobíš protože…“, „je to v pořádku, že to tak cítíš, plakej…“, „jsem tady s Tebou“
  • taky vysvětluji, proč se děje to, co se mu nelíbí (důvod je vždy postavený na realitě, nepoužíváme dětský filtr), chápu, že tomu třeba nerozumí, proč něco nemůže nebo proč se někdo takhle zachoval
  • Robinek většinou po větším záchvatu vyhledává prsa, ví, že je má k dispozici
  • pokud je to ve společnosti a hlasitost už viditelně ruší okolí, jdeme stranou (teda hlavně v ČR, v cizině si okolí dětské hlasitosti většinou nevšímá)
  • náš přístup k Robinkovi pramení z lásky, něhy a pochopení

Lze předcházet vzteku ?

Samozřejmě že záleží na povaze na dítěte. U našeho emotivního Robči máme ověřené tyhle tipy:

  • zákazy a omezení vychází z hesla neubližujeme sobě a ostatním, neničíme cizí věci“ – párkrát jsme z nervozity omezovali víc než obvykle a vrátilo se nám to poctivými hysteráky
  • nedáváme emocím hodnoty jako „negativní“ a „pozitivní“
  • nedáváme vzteku energii, učíme se respektovat děti i dospělé ve svých emocích
  • když „nemám“ den, nebo Robča „nemá“ den, pokud možno zvolníme tempo dne a válíme se doma, v takových situacích se nevyplatí tlačit na pilu, jsme jen lidi a máme právo „nemít“ den
  • vědomě posouváme hranice trpělivosti, co Robča nechápe na „popáté“, ještě na to není připravený a smíříme se s tím
  • místo zákazů, se snažíme vědomě eliminovat nebezpečí nebo škodu
  • vycházíme z předpokladu, že dítě není sebevrah a kazisvět (ihned nezasahujeme a čekáme co se ze situace dál vyklube, mnohdy jsme překvapení čistým záměrem, nebo opravdovou opatrností)
  • ne vždy, lze zamezit vzteku, není to tedy naším cílem, protože emoce jsou součástí lidského života, jen teď jako rodič pomáhám Robinkovi s jejich zpracováním
  • na učení o emocích jsou skvělé knížky, kde si předvádíme emoce, nebo se učíme jak s nimi pracovat (bouchat do polštáře, řvát…), nebo skvělým pomocníkem jsou terapeutické pohádky, které třeba na zvířátkách ukazují svět emocí a pomáhají tím dětem se s emocemi lépe vyrovnat (např. Pohádkopsaní od Prosím spinkej)

Můžeme jen potvrdit, že Robinek se už v roce, kdy sám chodí a komunikuje, výrazně uklidnil. Díky tomu, že mu vytváříme bezpečný domov, kde cítí naši důvěru a komfort, protože ho respektujeme a milujeme takového, jaký je.

Co rodičovský vztek?

Jsme lidské bytosti, takže prožívat emoce je naprosto v pořádku. Lehko se to ale řekne, že ? Taky si pamatuji ty staré vzorce z výchovy o tom, jak není správné se vztekat, být hlasitý, být sobecký, být jiný.

Jde ale jen o vzorce, ne o pravidla života. Tenhle úhel pohledu na život byl nejen mně, ale spoustě Z vás, i Tobě, možná vkládán do života. Je potom pochopitelné, že ve výchově tápeš. Nemáš jistotu, jestli vůbec něco děláš správně. Protože intuice Ti možná radí dobře, ale Tvá dětská duše má strach, že něco děláš špatně. Přece jen, když budeš dělat něco jinak, než vyžadují rodiče, vycházíš tím ze svých komfortních zón.

Proto dokáže člověka výchova dostat až na samotné dno s nervy. Tedy nedělá to ta výchova, ale rozpolcenost. Chceš být ta nejlepší máma a máš na spoustu věcí jen domněnky a při dávce únavy, nevyspanosti a stresu jsi místo toho ta vzteklá máma. Nemusíš se za to stydět, naopak nech se vztekem vést. Jen on Tě dokáže dostat tam, kam potřebuješ. Jen on Ti připomene, jaké máš v sobě ještě strachy a staré vzorce chování.

To co chceme změnit na vlastních dětem, můžeme změnit pouze sami v sobě.

Jak na sobě můžu jako rodič pracovat

V dnešní době se už dostaneš k informacím lehce. Já se taky ze dne na den nestala trpělivým, sebevědomým rodičem. Může Ti pomoci:

  • čtení knih o výchově, seznam najdeš zde
  • psychoterapie, homeopatie…- najdi terapie, které Ti budou vyhovovat, léčit dětskou duši je tím nejlepším krokem jak se stát sebevědomým rodičem
  • pracovat na komunikaci, poradí Ti tým z Nevýchovy, píšou jak články, tak pořádají i webináře
  • doporučuji i tým Dovychovat, inspirující je i jejich facebooková skupina zde
  • inspirující máma, která je na tři děti sama a přesto září pohodou a štěstím je Krkavčí matka
  • terapeutka, milující žena a máma Tereza Kramerová, pomáhá jako žena ženám i se stínem v rodičovství, jejími oblíbenými pomocníky jsou meditace a přítomnost
  • největšími učiteli jsou však naše děti, když se od nich necháme učit, dojdeme k lásce a pochopení
  • doporučuji líné rodičovství, Robinek jí až má hlad, spí až je unavený, naprosto chápu, že kdybych měla stanovené umělé cíle a nevycházeli by mi, rozčilovalo by mě to
  • zásadní studnou informací jsou pro mě muži Jaroslav Dušek – hlavně 4 dohody, ke zkouknutí zde
  • a kolega Jardy, psycholog Pjér la Šé’z, dvě besedy o výchově na youtube zde: Archetyp dítěte a Nevýchova dětí

Něco z psychologie

Děti se emocím učí, neumí je minimálně do 8 let ovládat. Dospělí si zase myslí, že je ovládají (rozuměj potlačují) a myslí si, že proto mají právo dětem říkat, které emoce jsou správné a které špatné.

Vůbec nerozumím, proč se to tak stalo.

První případ

Na ukázku první případ. Dítě má většinou reálný důvod svého pláče, ale mě jako rodiče to nezajímá, protože moc dobře vím, že hysterie je negativní a ruší okolí. Proto dítě správně usměrním, že to co dělá, není v pořádku. Kdo by taky měl rád hysterii. Jsi dítě, od mala se koukej naučit uklidnit.

Druhý případ

Druhý případ na filtr emocí v dospělosti. Muž pláče z dojemné scény u romantického filmu a mě to nezajímá, protože moc dobře vím, že hysterie je negativní a ruší okolí, proto Tě muži správně usměrním, to že pláčeš, není v pořádku. Kdo by taky měl rád pláč. Jsi dospělý, máš už ovládat emoce.

Je to tak ?

Emocím se člověk učí a pokud rodič dokáže dítěti pomoci pochopit je a ne potlačit je v něm, naučí se je dítě ovládat. To znamená, že dítě dozraje k racionálnímu odstupu od horlivých emocí (ne od všech, přirozeně). To je totiž ovládnutí emoce.

Emoce jsou naší součástí

Člověk, který ovládá emoce ví, že je v pořádku se přirozeně rozčílit nebo brečet, když to jinak nejde zpracovat, důležité je emoci nechat volný proud, přijmout ji jako naši součást, která k nám promlouvá, něco nám chce o nás ukázat.

Naopak potlačit emoci je stav sebedestrukce, kdy dělám, že existují jen pozitivní a šťastné věci a za výbuch vzteku se budu stydět.

Proč se chce po dětech aby se uklidnili, když zrovna potřebují něhu a útěchu, když potřebují slyšet, že to, co prožívají, je v pořádku, je mi záhadou.

Nervy ve fázi dospělosti

Pokud nebylo dětství plné něhy a nevznikly správné nervové spoje na pochopení emocí, nikdy není pozdě se tomu naučit a dodatečně propojit správné synapse. Já se to taky naučila až v dospělosti a můžu dar chápaní emocí předat synovi.

Tím jsem chtěla říct, že lidé se nedělí na děti a dospělé, protože si sami můžeme všimnout, že někdo má i v důchodu synapse stále nepropojené, chybí mu racionální odstup a proto se rozčiluje nebo pláče jako „malé dítě“.

Jsem sebevědomý rodič

Já se jako rodič cítím pevně a sebevědomě, protože věřím tomu, že neexistuje obecně dokonalý rodič. Rodiče jsou dokonalými jen pro své děti. Jejich duše si nás vybrali proto, jací jsme. Jejich duše budou šťastné, když budeme dělat jen ty věci, které nás dělají šťastnými a kterým věříme. Neuvěří nám „naučenou“ výchovu.

Výchova není o čistotě, dokonalých jídlech a dětech co poslouchají. Je to cesta mezi dítětem a rodičem.

Já nevím jak vychovat Tvoje děti, ale naprosto přesně vím jak vychovat svoje dítě. Ráda bych se jednou dožila doby, kdy se přestaneme jako rodiče porovnávat a hodnotit. Každý má svou cestu. Věřím tomu, že každý rodič chce pro své dítě to nejlepší a dělá to co umí. Nemůžeme k němu přijít a říct „děláš to špatně“. Můžeme se naučit respektovat ostatní a necítit se jako „lepší“ rodič.

Na závěr

Věř, že každá máma chce pro své dítě to nejlepší.

Ráda bych se dožila stavu, kdy se v ČR přizpůsobí okolí dítěti a ne dítě dospělým. Nám rodičům taky někdy už vadí hlasitost dětí, ale jsme dospělí a rozumní, takže víme, že to k dětem patří a nemůžeme je měnit, spíš se můžeme naučit je chápat, ne okřikovat.

Dítě se neumí ovládat a chová se instinktivně, chtít po něm, aby „nerušilo“ ostatní, je smutná domněnka, že svět se dělí na děti a dospělé. Děti jsou součástí světa a života, nemůžeme je „vypnout“ nebo dotlačit někam na okraj jen proto, aby se dospělí cítili dospělými.

Dokud dospělí nerespektují děti, nebudou děti respektovat dospělé. Je to naučené chování.

Inspirující citáty sbírám ze stránky Svoboda učení.

Děkujeme těm, kteří to dočetli až sem. Pokud Tě článek inspiroval, budeme rádi za komentáře, sdílení, lajky a vůbec zpětnou vazbu.

A taky Šťastné a veselé.

Jen se zmíním o autoritativní výchově, tady je odkaz na starší článek o tom co tato výchova dokáže, z pohledu dětské duše: Máma není všechno.


Posted on komentářů 7

Máma není všechno – příběh malé Ivetky




Už dlouho mám potřebu napsat jeden z důvodů, proč se o výchovu zajímám. Je prostý. Neměla jsem dětství na které bych s láskou vzpomínala.

Proč?

Vlastně od začátku mého narození není asi nic na co bych s láskou vzpomínala. Možná to, že moje máma prý naposled vydechla, když zjistila, že jsem přežila. A to, že mě zplodili s tátou z lásky a s láskou mě 7 měsíců v břiše nosila.

To bude asi jeden z důvodu mého vnitřního přesvědčení, že základ v mých buňkách je naplněn mateřskou láskou. A asi proto jsem ustála svou nejednoduchou cestu životem.

To si ale nepamatuji. To co si pamatuji, se týká až 3 leté Ivetky.

Kdo je Ivetka?

Ivetka byla přecitlivělé a zvídavé dítě. Byla jiná. Věčně pokládala podivné filosofické otázky. Byla vychrtlá. Posetá bradavicemi. Měla křivé žluté zuby, které ji rostli přes sebe. Spálenou ruku a půlku hrudi (nyní hrdě nosím spálenou část těla, a spáleným prsem úspěšně kojím).

Narodila se do vesnické rodiny. Hlavním přesvědčením rodiny bylo, zda chováním dítě neobtěžuje dospělé, než-li to, zda dítě nepotřebuje pochopení. Bylo to pro ni těžké, protože byla přecitlivělá a potřebovala pochopení. Pro rodinu to bylo taky těžké, protože doteď byli zvyklí na „normální“ komunikaci a poslušnost.

Zlobivé dítě

Ivetka poslušnosti nerozuměla. Tak moc jí zajímal okolní svět, že vůbec neuvažovala, zda co dělá, je správně či špatné. Prostě všechno musela zkoušet. To se rodině nelíbilo, protože od toho děti přece nejsou. Tak dostávala Ivetka omezení.

Jenže omezením nerozuměla a tak se často vztekala až sebe destruktivně a agresivně.

Nikdo jí neporadil, co má dělat. Jen ji vysvětlovali že : „Jestli se budeš ještě víc zlobit, dostaneš pár na holou“. Nebo „Okamžitě se uklidni“. Nechápala, cítila, že ji asi milují nebo něco takového, ale proč ji neustále něco vyčítají, když ona sama neví, proč se to s ní děje.

Proč z činností, které se staly omylem nebo u dospělého by byly přehlíženy, ona byla fyzicky bita. Psychicky byla vyčerpaná, noci proplakala a pořád nechápala, jak má zastavit čas vždy v momentu, kdy zjistí, že se děje něco, za co bude trestána.

Těšila se na dospělost

Moc se těšila na to, až bude dospělá, protože ji konečně někdo bude brát vážně. Třeba jako parťáka. Nebude ji nic vyčítat. Ona si nebude vyčítat, že její existence je tu zbytečná, protože všem jen kazí náladu a život. To totiž slýchávala pokaždé, když zrovna nebyla síla na fyzický výprask.

Dospělí hrající si na Bohy

Taky nechápala co vede dospělého k fyzickému násilí. Tahle destruktivní energie se jí nelíbila. Navíc kde rodina brala moc ji říkat co má a jak dělat. Ona to věděla. Jenže tu byla spousta nelogických věcí.

Když nechtěla jíst, že ji nechutná, musela stejně jíst. Dospělý mohl odmítnout. Když lhala, aby nedostala výprask, stejně jí čekal výprask. Dospělý mohl lhát a užívat věty je to tak, protože jsem to řekl“. Když nechtěla nic dělat, vyčetli ji, že je líná.  Dospělí mohl odpočívat, kdy chtěl.  Když chtěla dělat co jí baví, mohla až po povinnostech. Dospělý mohl hned.

A spoustu dalších příkladů. Dospělým vůbec nerozuměla. Podle ní to byla banda divných lidí, kteří si myslí, že mají větší pravdu než ona. A to nemají. Sama na nich viděla chyby a nesměla je říct. Teda mohla, ale dostala pár facek.

Kdežto oni mohli všechno. Vyčítat, poukazovat na chyby, organizovat ji čas, přikazovat ji, co smí a nesmí.

Deprese

Někdy, tak po 12 roku života, postupně začala život nenávidět. Ve 14 se začala řezat. V 17 utápěla deprese v alkoholu a neměla k sobě úctu. V 18 se jednoho dne neukázala na rodinné svatbě a potom ji necelý rok nikdo neviděl.

Začala totiž čerpat sílu. Ta rodinná destruktivní energie ji dusila. Už nemohla dýchat. Rodina to nechápala. Vždyť doteď dělali všechno stejně a správně. Výchova se nezměnila. Ona nemá úctu k rodině. Špatně ji vychovali. Tím to je.

Šťastný konec

Ivetka dlouho neměla úctu ani sama k sobě. Má to ale šťastný konec. S rodinou už vychází.

Protože už je dospělá a nikdo ji neomezuje. Kdyby omezil, může se sbalit a jít. Tatínek to ví, proto ji respektuje. Jednoho dne se jí omluvil za dětství. Ivetka mu dětství nemá za zlé, protože ví, že to nedělal schválně. Byla to jejich společná cesta. On byl takhle vychovaný a ona nespoutaná.

Bál se, že ji nevychová. Netušil, že ji zlomí. 

Potom o dceru na pár měsíců přišel. Pro otce, který je bez ženy a zbyli mu jen dvě dcery, to byla tvrdá rána.

Proč vychováváme jinak

Mám živě při vědomí veškerá traumata, která byla nevědomě napáchána mou rodinou. Jde to jinak. Když člověk kouká na plačícího otce, který lituje toho, co své milované dceři způsobil. Když sám cítí, co autoritářská a nerespektující výchova napáchá za psychická traumata, která se nedají utopit v alkoholu.

Potom se člověk vzpomínající na dětskou duši  rozhodne své dítě vychovat jinak. Už ví, že není důležitá máma.

Její nepřítomnost mě bolela, ale nezlomila. Zlomila mě komunikace. Bez respektu. Něhy. Empatie.

To nesmyslné rozdělení na svět dominantních dospělých a poslušných dětí. Mamince jsem často záviděla, že je v nebi. Tam, kde je mír a láska.

Na závěr

Z tatínka je pyšný děda, který vnukovi chce dát to, co nestihl dát dceři. Krásné respektující dětství.

Článek o respektující výchově: Ty se nevztekáš, že se vzteká?

Rodiny jsou různé. V naší se objevila láska.

Nikdy není pozdě.

Tenhle článek je věnovaný mému tátovi, kterého miluji z celého ♥.