Posted on komentáře 2

Dva a půl poutníka: 24 dní pěší poutě Camino del Norte, přes 800 km vzdálenost, cca 300 km v nohách, na zádech těžké batohy a 10 kg ročního dítěte, cesta přes pobřeží, přírodu, bez stanu a kočárku.

Cestovat jsme se rozhodli beze strachu už jen proto, že stát se člověku může kdykoli, cokoli a také kdekoli, takže kdybychom se měli držet zpět a raději žádná rizika nepodstupovat, asi bychom byli jen zavření doma.

Naše první a zatím poslední zranění na cestách bylo, když si Robinek spletl můj prst se sýrem a pokousal mě.

Je nám jedno, jestli věci řešíme doma nebo ve Španělsku. Člověk řeší pořád stejné věci, jen na různých místech.

Článek bude o naší pěší pouti do Santiago de Compostela. Obvykle se chodí s lehkým batohem a sportovní výbavou. My ji šli bez výbavy a jako rodina s ročním Robinkem.

Kdo jsme?

Jsme tří členná rodina (více O nás). Radim, Ivet a 15 měsíční Robinek. Já jsem na mateřské dovolené a Ráďa do nedávna pracoval ve strojírenské firmě jako školící pracovník. Měli jsme klasický rozvrh. Táta od rána do odpoledne v práci a víkendy volné. Často jsme si říkali, že to není lidské, mít takový životní rozvrh, ale nezkoušeli jsme to z komfortních důvodů měnit.

Robinek už měl skoro rok a Ráďovi jako tátovi přišlo, že je o syna moc ochuzen. Chybí u těch nejdůležitějších pokroků nebo nemá tolik času a energie s ním být. Chtěl by někdy zažít mateřský nonstop režim. Řešení jsme našli.


Po dlouhých rozvahách jsme došli k řešení, které nám spoustu lidí vymlouvalo, ale my zajásali srdcem. Cítíme, že je to naše cesta.

Rozhodli jsme se pustit nájem a práci, protože chceme poznávat svět. Nejsme první ani poslední rodiče, kteří to udělali. Nemáme ani ohromný majetek, abychom si mohli dovolit cestovat v luxusu, ale věříme, že pokud člověk jde za snem, všechny jeho sny se mu splní. Děkujeme za inspiraci nomádským rodičům. Doufáme, že také někoho inspirujeme.

Proč cestujeme s dítětem?

Když jsme pozorovali, jak naše dítě roste, jak se učí a jak spolu začínáme komunikovat, uvědomili jsme si , co vlastně naše dítko nejvíc zajímá. Přivedli jsme na svět chlapce, který je tak aktivní, že jsme rádi, když ho udržíme na jednom místě aspoň minutu. V náruči nevydrží, sedět ho nebaví.


Chodit začal v 10 měsíci a od té doby se nezastavil.

Díky jeho aktivitě jsme nemohli na návštěvu za rodinou (z Olomouce do severních Čech) jinak než vlakem. Autobus jsme zvládali akorát MHD a v autosedačce bývalo peklo hned za městem. Jeho nespoutanost odmítala jakákoli pouta.

Vlak, to bylo ale něco jiného. Robinek se vydával napříč vlakem a společně s drncáním vlaku procházel z kupé do kupé a se všemi se srdečně zdravil, lezl jim do kufrů a snažil se je odnášet. Tak jsme pochopili, že náš syn se nebojí cizích lidí, že je s každým hned kamarád a miluje cestování jako my.

Poletíme, ale kam ?

Už jsme se pomalu stěhovali k mému tátovi na vesnici, ale pořád jsme na jisto nevěděli, kam poletíme. Po několika náhodných setkání s lidmi co žijí ve Španělsku nebo šli Svatojakubskou pouť, jsme neváhali a koupili letenku do Bilbaa.

Původní plán, tedy jít klasickou francouzskou cestu ze Saint Jean Pied de Port ve Francii, jsme chvíli před odjezdem změnili na trasu pobřežní, tedy Camino Del Norte (Camino je název dané trasy. Například Camino France, Camino del Norte, Camino Portugal, Camino Primitivo atd). Odpadla nám tím zdlouhavá cesta z Bilbaa do Francie a navíc severní trasa vede přímo přes Bilbao.


Naše trasa.

O svatojakubské cestě

Svatojakubská cesta patří mezi nejznámější křesťanské pouti. Původní trasa vede ze Saint Jean Pied de Port na hranicích Francie a Španělska, měří asi 790km a říká se ji Camino France. V současné době má několik tras různých délek. Někteří dokonce chodí do Santiaga z místa bydliště, což by měla být skutečná poutní cesta.

Co se historie týká, cesta vás přivede k ostatkům svatého Jakuba, který byl popraven jako první z apoštolů. Jelikož se údajně krátce před cestou do Jeruzaléma, odkud se už nevrátil, věnoval misijní činnosti v Hispánii, byly jeho ostatky po nějaké době dopraveny právě sem (více info o pouti na adrese:https://www.ultreia.cz.).

Naše Camino


Detail naší trasy. Vzdálenost přes 800 km. Ušli jsme něco přes 300 km. Průměrně 10-15 km denně. Rekord 28 km během 1 dne. 24 dní putování.

Šli jsme docela do neznáma. O tom, co nás čeká, jsme měli jen střípky informací, protože každý má vlastní jedinečnou zkušenost. Věděli jsme, že rodiče často chodí pěší pouť s kočárkem a vybírají si většinou tu nejkratší trasu z Porta do Santiaga. Nás to přesto táhlo na tu pobřežní. Zřejmě se tam s dětmi moc nesetkávali, protože Robinek tam často dostával titul „Nejmenší poutník“.

Plánovali jsme vzít tenhle kočárek, nakonec jsme vzali nosítko.

Robinek je však kontaktní a veselé dítě, takže do cesty všech poutníků přinesl lásku a radost. Nikomu nevadilo, že s sebou máme dítě, naopak. Nikomu nevadilo, že občas v noci pláče, nebylo to nic proti zvukům, které v noci vydávají poutníci.

Často si nás fotili nebo se s námi dali do řeči, protože chtěli pogratulovat k nejkrásnějšímu rozhodnutí v životě a to mít odvahu cestovat s dítětem a být stále spolu jako rodina.

Výbava

Zásadou pro poutníky je pořídit si co nejlehčí batoh a kvalitní sportovní výbavu. My jsme do výbavy investovali pouze za můj batoh a nosící pláštěnku. Jinak jsme měli boty za pár stovek a oblečení, co jsme našli doma. Ráďa nesl 30 kg batoh, já 10kg a k tomu jsme se střídali s 10 kg Robinkem. Teda pokud zrovna nepobíhal.

Naše výbava je vcelku minimalistická, akorát Ráďa v jednom batohu tahal věci pro dva a stativ a já v druhém batohu věci pro dítě (jen oblečení, věci na přebalení a dvě knížečky), zrcadlovku a laptop.


Nejlepší bylo, když jsme už ubytovaní šli na procházku jen s foťákem.

Párkrát se nám kůže odřela a Ráďa měl pár dní náběh na puchýře. Nic bolestivého. Spíš nás občas bolela ramena, tak jsme se obětovali a dělali pravidelné zastávky v kavárnách či restauracích.

Spánek, jídlo, hygiena

O pouti jsou různé domněnky. Pravda je taková, že se nejde jen přírodou a jediný koho potkáte je dobytek. Pouť vede i přes velkoměsta. Téměř každý den jsme měli kde nakoupit jídlo nebo pleny, když byli potřeba.


Přebalovat se dá všude.

Na spaní jsme plánovali i stanování, ale nakonec jsme stan pro váhu nechali hned na první ubytovně. Tak kde jsme vlastně přespávali? Napsali jsme o tom článek:Dva a půl poutníka: Kde spíme?. Tak jen stručně.

Jako poutník u sebe máte kredenciál (slouží jako důkaz k vyhotovení certifikátu Compostela), což je taková karta, na kterou se dávají razítka a vy máte nárok spát v poutnické ubytovně. Cena je podle toho, jakou ubytovnu navštívíte. Někdy je to donativo, kde se přispívá dobrovolným příspěvkem, potom jsou městské (tzv. municipal), ty jsou cenově mezi 5 a 15 eury a potom soukromé, které můžou stát kolem 20 euro i více.

V městských ubytovnách nám jako rodině nabízeli prostor pro invalidy. Někdy jsme si o něj řekli sami, ale ne vždy nám vyhověli. Ta možnost tu ale je.


V téhle ubytovně Robča pečlivě schoval poutníkovi z Polska mobil a čtečku pod matraci. Všichni to brali s humorem. Taky jedna z mála ubytoven, kde byla k dispozici kuchyň.

S jídlem je to také individuální. Někde se na ubytovnách vaří, většinou však kuchyň chyběla, tak jsme nemálo peněz dali za jídlo v restauracích (naštěstí se tu z jednoho menu může najíst skoro celá rodina) nebo za jídlo na ohřátí.

A co se hygieny týká, všude jsou sprchy a to proto, že každý poutník, po těch hodinách ve vedru, jediné po čem touží, je pořádná sprcha a klid. Na ubytovnách jsou také většinou pračky a sušicky (za eura) nebo možnost si prádlo vyprat v umyvadle a dát na venkovní sušáky.

Začátek cesty

Na začátku jsme byli nervozní, jak to všechno půjde. Pro jistotu jsme toho nabalili víc, tak jsme hned v Bilbau nechali několik kilogramů. Kromě stanu jsme nechali i nějaké obleční. No jo, začátečnická poutnická chyba.

Ve Španělsku se člověk brzy začne cítit jako doma. Lidé a poutníci jsou většinou přátelští a otevření (víc o Španělsku: Dva a půl poutníka: Co nás překvapilo na Španělsku?). Děti se tady mají jak v ráji, protože se tady po nich nekřičí, naopak s nimi chce být každý kamarád. Robinek si užíval písku, pláží a dětských hřišť a taky toho, že měl každý den nové kamarády. První týden jsme šli poctivě pěšky. Nemohli jsme se vynadívat na tu nádhernou přírodu a moře.


Robču nezajímalo, že je moře studené.

Přišli první krize. Třeba jsme si nedokázali představit, že do další ubytovny máme ujít necelých 30 km. To s našimi batohy a Robinkem není žádná legrace. Tak jsme se dohodli že nebudeme tlačit na sílu, ale zkrátíme si cestu autobusem.


Někdy jsme museli využít i přepravu lodí.

Průběh cesty

Takové tempo nám vyhovovalo a nikdo nám to ani neměl za zlé. Naopak nám to i doporučovali. Takže když jsme zjistili že další ubytovna je daleko, vyhledávali jsme autobusové nebo vlakové spojení. Později jsme došli i do bodu, kdy nám vadilo že jsou v okolí jenom drahé ubytovny (to je jen na severní trase, francouzská má celou cestu na výběr levné i drahé ubytovny), což by jednomu poutníkovi nevadilo, my jsme ale museli platit za dva (Robinek měl zdarma). Takže jsme šli pěšky, když jsme měli sílu a blízko levnou ubytovnu.


Čekání na vlak s dalšími poutníky. Jackie z Německa a Karin z Holandska.

Jízda vlakem či autobusem nás o nic neochudila. Spíš naopak. Brali jsme to jako okružní jízdy a obdivovali tuhle nádhernou zemi. Vlaky jezdí opravdu přes přírodu, takže ty stály za ta panoramata.

Jen doporučujeme si dopředu zjistit spoje. Neděláme si srandu, ale někde vlaky a autobusy jezdí jen dvakrát denně a v neděli jednou. Často nám to zkomplikovalo průběh dne a třeba jsme půl dne strávili na hřišti.

Někdy jsme šli sami, jindy se k nám někdo přidal a povídali jsme si o nás, o naších domovinách. Někdy jsme šli ve skupince a vzájemně se podporovali. Když jsme ke konci změnili trasu z del Norte a dojeli na konec trasy Primitivo (vede přes hory) zbývalo do Santiaga 100 km. Aby poutník dostal certifikát o pěší pouti musel těch 100 km ujít pěšky.


Naše medvídě si cestu náležitě užívalo.

Pravé Camino tím skončilo. Začala být cítit komerce. Na každém kroku krámy pro poutníky, 30 poutníků před Vámi, 30 za Vámi, a Španělé na nás už nekoukali jako na lidi, ale měli nás za chodící peníze.V jeden den jsme dokonce ušli 28 kilometrů, jen abychom to měli co nejdříve za sebou. Taky nám doprovod dělala jedna krásná Češka Helenka. Bez ní bychom to asi neušli. A dál jsme hnali do Santiaga rychlostí v průměru 20 km denně.


S Helenkou jsme zvládli nejnáročnější den, ušli jsme 28 km.

Závěr cesty

Tak nám zbývalo posledních 20 km do Santiaga. Ten den jsme byli rozhodnutí dojít do ubytovny 5 km od Santiaga, tam přespat a ráno do Santiaga vyrazit. Z kavárny, kde jsme měli snídani, jsme vyrazili s jedním batohem (druhý byl za pár euro nachystán na převoz do další ubytovny).

Cestou jsme potkali poutníky, kteří šli proti nám a říkali že bude pršet, zda nechceme do Santiaga hodit autem. Ráďa si uvědomil, že nechal pláštěnky v tom batohu, který zůstal v kavárně. Bylo rozhodnuto. Za pár minut jsme byli v Santiagu.


Katedrála sv. Jakuba.

Celé Camino nás provázelo Slunce, Santiago nás poeticky přivítalo deštěm. S Ráďou jsme byli dojatí, když se před námi začala rýsovat katedrála. Její krása stojí za vidění. Všude před katedrálou jsou poutníci s rukama nahoře nebo jen tak posedávají a nebo se objímají dojetím nad společnou cestou.

Potkáváte tam lidi, které jste potkali na začátku cesty a kteří vám gratulují ke zdárnému konci. Atmosféra před katedrálou je čistá a upřímná.

Co nám cesta dala

Cesta nám dala zahřátí na duši. Třeba jsme měli v plánu prodávat naše energetické náramky, ty jsme ale poutníkům nebo lidem kteří nám pomohli, rozdali. Dala nám spoustu nových přátelství.


Náramky nám putují do Ameriky, Itálie a Německa.

Cesta nám ukázala naše komfortní zóny a taky zametla pod stůl argumenty, že cestovat s dítětem je náročné a nestojí to za to. Nám to za to stálo a stojí. Tímto článkem chceme podpořit rodiče pro cestování s dětmi. Náš Robinek poznal v roce kus světa a naučil se zvuky zvířátek, protože je každý den viděl.

Slyšeli jsme opravdové příběhy opravdových lidí, bez mediální manipulace. Dostali pozvání do spousty zemí, včetně Ameriky.


Mušle udávala směr.

Je potřeba znát angličtinu a španělštinu?

Já třeba umím jen trochu anglicky, Ráďa plynule. Camino mi dalo první živé setkání s anglickou komunikací. Je to ta nejlepší přirozená nenásilná škola angličtiny. Ráďa se naopak přiučil trochu španělštiny.

Pro mě je tento jazyk stále nesrozumitelný a na Caminu ho člověk nepotřebuje. Většinou se najde někdo, kdo umí  španělsky a anglicky zároveň a v případě potřeby toho člověk využije. Nebo se domlouváme rukama nohama .


Robča začal říkat „Hola“.

Španělsky nám na záčátek stačilo pár základních slov:

Buenos días / Hola [ola] – Dobrý den / Ahoj

Buenas noches /tardes – Dobrou noc /večer

Adiós – nashledanou

Buen Camino! – pozdrav poutníkům, znamená: „Šťastnou cestu!“

Gracias – děkuji

Aqua porfavour – vodu prosím

Niño peregrino – chlapec poutník

Na kolik nás cesta vyšla

Camino je nákladné podle toho jakým způsobem člověk cestuje. Zda si bere stan, zda mu je jedno co jí, nebo jestli chce komfort a každý den teplé jídlo a taky záleží kolik lidí cestuje. My jsme byli 2 a půl, bez stanu, každý den jsme měli kávu a teplé jídlo (kvůli Robinkovi), a vyhledávali jsme ty nejlevnější ubytovny.

Měsíční cestování nás vyšlo asi na 18 000 Kč . Což jsou průměrné náklady na živobytí v Olomouci. My jsme nájem v ČR pustili, takže jsme v podstatě ušetřili, protože poutník si rozmýšlí co kupuje, jelikož všechno tahá s sebou.

Využili jsme i ubytování v hostelu a soukromém pokoji. Hledáme možnosti bydlení přes:

  • booking
  • airbnb (pro první pobyt daruji kredit ve výši 725 kč)

Cena za dopravu

Cesta z Olomouce do Bilbaa nás vyšla na 3 400,- pro nás všechny. Z Olomouce jsme jeli busem do Vídně za 400,-. Z Vídně jsme letěli do Bilbaa za 3000,-. Doporučujeme si vyhledávat lety přes https://www.skyscanner.cz . Ideálně s předstihem.

Potkali jsme taky poutníky, kteří ušetřili tím, že se do španělska dostali stopem. To jsme si netroufli. Já se navíc těšila na první let.

Na závěr

Děkujeme těm, kteří to dočetli až sem. Článek jsme napsali jako ukázku toho, jak se dá jít pěší pouť a hlavně, že se dá jít s dítětem. Rádi bychom byli inspirací i pro další rodiče. Nám se zalíbila možnost ukázat Robinkovi jinou přírodu a kulturu osobně, než ji popisovat z televize a knížek.


Robinek s kamarádem z Francie.

Pokud Tě článek zaujal, budeme rádi za sdílení. Děkujeme.

Ohledně pěší poutí jsme napsali ještě dva již zmíněné články. První o ubytovnách: Dva a půl poutníka: Kde spíme? a druhý o zajímavostech Španělska: Dva a půl poutníka: Co nás překvapilo na Španělsku?.

Taky jsme natočili video, kde jsme povídali o tom co nestíháme psát do článků. Máme ještě další video v plánu a tady je odkaz na to původní: Dva a půl poutníka.

Do článku se nevleze tolik fotek, kolik bychom chtěli, tak kdo si chce přivodit atmosféru Camina del Norte, máme fotoalbum na adrese: https://raroit.rajce.idnes.cz/Dva_a_pul_poutnika/.

Také nás můžete sledovat na facebooku a instagramu.

Koho naše vyprávění zaujalo, rádi přijmeme pozvání a  naši cestu představíme osobně. K tomu přidáme další fotky a autenticky převyprávíme i chybějící zážitky a příběhy, které se nám sem nevešli.

Zdravíme z Azorských ostrovů. Krásný den.


Posted on 1 komentář

Dva a půl poutníka: Co nás překvapilo na Španělsku?

Jsme už třetí týden na cestách. Máme tisíce dojmů a zážitků o které se chceme podělit. Moc to ale nestíháme zpracovávat, zatím jsme stihli napsat článek: Dva a půl poutníka: Kde spíme? a natočit video: Dva a půl poutníka.

Jednak se jedná o převážně pěší, pouť tak dáváme přednost odpočinku a jídlu a taky ne vždy máme wifi. Spíš téměř nemáme.


Tady Robča jí a odpočívá zároveň.

O čem bude článek?

Víc toho dokážeme říct až do videa (pokud nám někdy Robinek dovolí uskutečnit) a nechceme Vás uspat dlouhým článkem. Tak napíšeme takovou oddechovou rychlovku. Za tu dobu co procházíme severní Španělsko podél pobřeží, někdy procházíme vesnicemi, někdy velkými městy, tak jsme narazili na spoustu nevídaných věcí či situací. Nechceme je hodnotit, zda jsou správně či špatně. Jen vypíchneme seznam věcí, které nás tu překvapili.

Je to tady nejvíc baby-friendly

Až je to dojemné. Děti se tu opravdu ctí. Pro děti je tady ráj. Pokud je dítě hlasité (náš Robča velmi), nikdo si toho nevšímá, protože to považuje za normální. Proto pokud dítě začne křičet, každý Španěl začne hledat v kapsách či kabelce, co by mohl dítěti nabídnout. Většinou se jedná o jídlo nebo hračku. Takže se tady jako rodič hlasitého dítěte  nikdy nedostanete do stresu, naopak se seznámíte.

Navíc je tu spousta dětských hřišť a to hlavně na místech, kde se to opravdu hodí (například kolem zastávek a nádraží a dalších míst, kde se na něco čeká, ale i v parcích a kolem sídlišť, jako to známe u nás). Taky je tu dost nosících maminek. Radost pohledět. Jediné co nám chybí jsou herny, nebo dětské koutky. Ty tu nenajdete, naopak je v každé restauraci a kavárně herní automat na peníze.

 

Všude cukry!

S tím podávání jídla souvisí druhá věc. Skoro vždy to obsahuje sůl nebo cukr. Ještě jsme tu nenarazili na kukuřičné křupky bez soli nebo cukru. Dost často na nás koukají s nechápavým výrazem, že sladkost odmítáme. Tady je to totiž všechno slazené, obilná mlíka, dětské pokrmy, všechno na co se podíváš je s cukrem. Abychom se nepředávkovali tak si hlavně kupujeme zeleninu a ovoce a produkty kde je napsáno Sin Azucares tedy bez cukru.

Denní menu

Místo poledního menu je tu Denní menu a místo polévky a hlavního jídla jsou dvě hlavní jídla. Jako dezert tu podávají nanuk, koláč nebo jogurt (pokud je jogurt bílý, automaticky jej přinesou s balíčkem cukru). Co se samotného menu týká, ke všemu se tu podává bageta a na pití si můžete vybrat vodu nebo láhev vína.


Kupodivu paella není z brambor.

A taky se většinou nedá objednat capuccino nebo latté, pijí hlavně cafe s mlíkem. Na zdravé talíři plné zeleniny zapomeňte, všechno se tu smaží a zelenina většinou chybí. Nejčastějším kořením je překvapivě červená paprika, což zřejmě souvisí s věčným Chorrizem, které se tu dává do všeho, jako u nás slanina.

Pekárny

To, co doma nazýváme pekárnou, není nic proti tomu, jak tady vypadají noblesně pekárny. Hlavně sladké pečivo tu frčí nejvíc a zpoza zlatých výloh na nás koukají osvětlené obrovské croissanty potřené něčím sladkým, aby se blýskali a ještě víc vynikli. V pekárně Vám většinou prodávají vše s takovým úsměvem, že opravdu pekárnám nedokážu odolat.

Hygiena

Španělé jsou tak šťastní i z těch důvodů, že se zrovna nedřou na čistotě. Jsou pro ně důležitější věci, než čistota restaurace. S tím souvisí i to, že děti klidně můžou lézt po zemi nebo se pokydat a rodiče se tomu jen zasmějí. Je to inspirující. Tím nechci říct, že by vypadali ušmudlaně, to vůbec ne. Naopak, Španělky jsou velmi šmrncovní ženy a pro děti je tu na každém rohu kamenný obchod se stylovým oblečením.

Žádná obchodní centra

Je to kupodivu tak. Neprošli jsme celé Španělsko, ale zatím jsme nenarazili na žádné obchodní centrum. Je tu velký počet kamenných krámů a tu a tam vietnamská prodejna s názvem hiper orient nebo jednoduše bazar, kde člověk sežene úplně všechno. Vypadá to, že pro řemeslo a švadleny tu je rozený ráj.

Ekologie

Jsme z Olomouce zvyklí na 20 bio eko obchodů v okruhu 2 km. Tady i v okruhu 100 km většinou seženeme jeden. Naštěstí se nám podařilo najít neparfemované pleny v obyčejném obchodě a jak jinak vypadají jako šmrncovní modní doplněk. Ještě nás překvapuje jak se tady ve velkém kupují polotovary, takže se tady spotřebuje dost plastu a chemie.

Přestože tu není moc bioekoobchodů, v každé lékárně jsou k vidění ve výlohách menstruační kalíšky, což mně těší.

Nádherná příroda

Můžeme jen doporučit pěší poutní cestu Camino del Norte. Je tady tak nádherná příroda, až nám z toho občas padá pusa. Nejde jen o moře, jsou tady nádherné kopce, trasy přírodou, na vesnicích je všude v ohradách dobytek (Robča je z nich nadšený) a ty útesy a lesy. Ach!. I projet se vlakem je obrovským zážitkem, i když vlaky jezdí jen dvakrát denně.

Španělská povaha

Mezi poutníky jsou vtipy na rozdělení času. Jeden je normální a druhý španělský. To znamená, že se nikam nespěchá a je pouze orientační. Není tady nic problém, častěji se smějí než mračí. Jsou velmi ochotní a vstřícní. Mají tady siestu takže mezí 14 a 17 hodinou odpočívají, jsou zavřené obchody. A v době dopoledne moc lidí nepotkáte. Zato večer všichni vycházejí ven. V neděli jsou zavřené téměř všechny obchody.

Na trasách podél pobřeží dost často potkáváme starší obyvatele, jak si s hůlkou a úsměvem vyšli na procházku. Napadá mě, že si tady opravdu umí užívat života. Máme se čím inspirovat. Všechno je o lidech.

Na závěr

Do Santiaga nám zbývá přes 200 km. Občas si cestu krátíme vlaky, busy. Posledních 100 km chceme ujít jen pěšky.

Naši cestu můžete sledovat na facebooku, youtube a průběžně přidávám fotky na: https://raroit.rajce.idnes.cz/Dva_a_pul_poutnika/.

Děkujeme za podporu. Buen Camino!


 

 

 

 

Posted on komentáře 2

Dva a půl poutníka: Kde spíme?

Tak už jsme týden na cestách. Nestíháme psát a když už máme sílu na psaní, tak nemáme wifi. Stihli jsme po třech dnech akorát nahrát video: https://www.youtube.com/watch?v=A4kRLH2oWgI.

Poutní cesta je sama o sobě velmi zajímavá, když ji jde poutník sám, s lehkým batohem a sportovní výbavou. Je ještě zajímavější, když ji poutníci podstupují bez sportovní výbavy a s těžkým batohem. A vůbec nejzajímavější je jít ji s dítětem.

Jak spíme

Určitě máte spoustu otázek, na které se pokusíme odpovědět osobně, ve videích nebo článcích. Teď se zaměříme na jednu z nejčastějších otázek. Kde vlastně s ročním dítětem spíme? Tak my si vzali stan (inu začátečníci chybují). Ten jsme první den nechali v Bilbau protože těch nesnesitelných 5 kilo navíc nám ničilo záda a cestu.

Ubytovny pro poutníky

Tak co dál? Jako poutníci jsme si zakoupili poutnickou kartu credencial, díky které máme nárok na to spát v poutních ubytovnách. Každá ubytovna je jiná. Některé stojí jen dobrovolný příspěvek, jiné jsou třeba za 20 euro. Někde se vaří nebo je kuchyň k dispozici, jinde není nic než jen místo na přespání. My se snažíme hledat si takové ubytovny, aby nebyli za 20 euro, a mohli jsme si v nich uvařit.

Nezapomenutelná ubytovna

Na ukázku dáme příklad jedné z ubytoven, která nám dlouho zůstane v srdci. Božská paní majitelka miluje poutníky a hospodaření.  Přespává se u ní klasicky na patrových postelích, které jsou i ve většině ostatních ubytoven. Interier je netypicky barevný a krásný.

U paní domácí je i zahrádka se zvířaty. Což je pro našeho aktivního Robču dokonalé.

Kapacita je cca pro 30 lidí. Bylo nás tam spoustu a Robča z toho byl přešťastný protože miluje velkou společnost. Poutní cesta je nádherná v tom, že nezáleží na věku, rase či profesi, všichni jste si rovni. I s dítětem jsou si všichni rovni a považují ho za přítele.

Kamarádi z Nového Zélandu a Anglie.

Na fotce je naše společná večeře, kterou nám nachystala paní domácí. Bylo to ještě lepší než na fotkách, skládala se z typických španělských pokrmů. Kozí sýr, tuňák a bramborový koláč.


Paní domácí a poutnice z Německa.

Po večeři mohla být ještě hudební párty, byl zde k dispozici klavír a spousta dalších hudebních nástrojů.Popíjela se slivovice a bavilo se hlavně německy a španělsky tak jsme šli brzy spát.

Na závěr

Tohle místo si budeme navždy pamatovat díky bájové majitelce se srdcem na pravém místě. Kde se lidé potkávají a přejí si štěstí, kde se můžeme cítit jako doma. Tak takhle to může na poutní cestě vypadat.

Dítě není překážkou, právě naopak. 

Na ukázku video z ochutnávky slivovice.

 

Kdo chce více informaci o naší cestě, sledujte nás na facebooku a youtube.

Buen Camino!