Archiv rubriky: ŠESTINEDĚLNÍ příběhy

Po porodu je krásně. Cítila jsem se hrdě. Nespala jsem, přesto jsem měla spoustu energie. Jako bych se vykoupala v hormonech. Cítila jsem se neohroženě, dokud nepřišly první náročné chvíle. Vítej šestinedělí.

Takže, miminko nespí v noci? Nevadí.  Miminko přeřve dalších 10 miminek? Nevadí. Miminko pláče a pláče a já nevím proč? Nevadí.

Teď si zpětně uvědomuji, že jsem na ně nekoukala jako na extra náročné. Byli pro mě nové a ty hormony opravdu fungovaly, jako bych vypila lahev bachovek na ex.

Dodržení porodního plánu na novorozeneckém

V našem porodním plánu byli i zmínky o tom, že si nepřejeme prokapávání očiček z důvodu nedůvěry ke slovu prevence.

Nevěřím tomu, že naše dítě ihned po porodu dostane infekci, streptokok byl negativní a veškeré infekce se první budu snažit léčit mateřským mlékem. Přestože mám zdravotní vzdělání, odmítám se k životu stavět jako ke generátoru náhodných nemocí a zranění, kdy je potřeba preventivně počítat se vším negativním. Protože mi přece pořád něco hrozí. Naše přání respektovali, ač se lékař musel jít až osobně zeptat, z jakého důvodu si to nepřejeme, že se s tím ještě nesetkal.

Dále jsme si nepřáli miminko koupat, aby se mázek mohl vstřebávat. Tak jak to přirozeně chodí. Reakce personálu byla opět plná respektu, jen na manipulaci s novorozeňátkem používali rukavice. Legrační pohled.

Oddělení šestinedělí

Po přijetí na pokoj, jsem byla informována o tom, že na stole mám určité dokumenty, do kterých v intervalech nejvíce po 3 hodinách budu dopisovat kojení a čárky na čůrání, kakání a měření teploty. Když prodloužím interval budou mě budit. To mi vadilo, přece miminko přirozeně po porodu spí vyčerpáním mnohem víc hodin, ale tady se musí budit.

Další instrukce, že si nepřejí, z důvodu prevence, abych spala s miminkem. To musí spát ve vozíčku na podložce s monitorem dechu a co hlavně, neměla bych se pohybovat s miminkem v náručí, to je taky nebezpečné.

Začala jsem se cítit omezeně. Ráďa odešel spát domů. A mě bylo smutno.

Takhle začala rodina. Já na lůžku, Robinek ve vozíku, Ráďa doma.

Druhý den

Druhý den nás čekali různé kontroly, návštěvy. Během dne mě stresovala komunikace sester. Jejich rutinou často zapomínají, že mluví na křehké čerstvé maminky, plné hormonů přecitlivělosti. Takže mi říkat „takhle se miminko nedrží, takhle se miminko nekojí, tohle se tak nedělá“ tak si říkáte, že jste asi špatná máma, když nic neděláte dobře.

Mám ráda klid, tedy svůj klid a potřebuju si na nové situace zvykat po svém, ne tak, že mě někdo neustále hodnotí a to ještě negativně.

Věřím, že se dá všemu naučit, ale každý potřebuje svoji cestu učení.

Ta nemocniční moje rozhodně nebyla. S Ráďou jsme se rozhodli, že zažádáme o revers, já bez poranění,  Robinek zdravý. Není důvod zůstávat. Potřebovala jsem si jít lehnout domu s Robinkem a být v klidu, bez omezení, připomínek, sterilního prostředí a tak.

Po propuštění

Robinek se přes noc tak rozeřval, že nespal asi nikdo ani na oddělení. Pláč pokračoval i doma, Robinek se začal odtahovat od prsa. Začala jsem chápat, že pláče hlavně u prsa. To mě uvádělo do smutku.

Nad vodou mě drželo vědomí toho, že Sabka (naše PA) se s námi uvidí a poradí co a jak. Přece jde všechno řešit. Někdy pomaleji, jako v našem případě.

Robinek zežloutnul

Robinek nám bohužel zežloutnul a dle pediatričky jsme museli zpátky do porodnice kvůli fototerapii a ještě nám nasadila příkrmy, protože prý nemám mléko. To pro mě byla porážka, a hektolitry slz. Sabka mě po telefonu uklidňovala a doporučovala homeopatika.

Než jsme byli hospitalizovaní začala mi i téct prsa.

Po hospitalizaci a vysvětlování, že si nepřeji koupat, odsávat a další netypická přání, jsem se opět začala cítit omezeně, s pocitem hrozné matky.

Laktace se mi blokla.

Byla jsem nešťastná z přítomnosti rázných sester a z toho, že mé vlastní dítě mi utrpením pláče u prsa, protože pro něj nemám mléko.

Ráďa mi byl oporou, i když zrovna nebyl přítomen. Obdivuji na něm ten stoický klid, kterým vyrovnává mou přecitlivělost.

Druhý den hospitalizace

Ujmula se mě laktační poradkyně, první sympatické a milé stvoření, které se mnou jednalo empaticky. Doporučila mi vzhledem k tomu, že mi je Robinek přivážen pouze jednou za tři hodiny, ať začnu odsávat. Tvrdohlavě jsem to odmítala.

Začala jsem si uvědomovat, jestli není zbytečné být proti, kvůli vlastnímu přesvědčení.

Navíc Robinek bude dostávat moje mléko místo příkrmu.

A začala jsem odsávat.

Propuštění

Po dvou dnech fototerapie a odsávání jsem byla propuštěna s mnohem větším mámovským sebevědomím. Tu a tam se stalo, že se Robinek přisál a návalem mléčka spokojeností usnul.

To byl pocit mámovského blaha.

Stále jsem chodila na kontroly do laktační poradny, kde se kontrolovala technika kojení a vážilo kolik ml Robinek vypil.

Tak jsme se rozkojili

Přesně za týden jsem byla propuštěna z poradny a odsávání. Hurá. Sama jsem cítila, že se rozkojím až doma a tak se taky stalo. S nahatým miminkem, které bylo věčně u prsa.

Obdiv Ráďovi, že celý týden chystal příkrmy každé tři hodiny včetně nocí, vařil a se vším pomáhal jen abych mohla být s miminkem.

Kojení jsme teda zvládli.

Nové věci na zpracování

Pak přišli nové úkoly na zpracování. Třeba pláč na veřejnosti. Já vím, že miminka pláčou, ale to, co vycházelo Robinkovi z úst, žádné miminko nevydávalo.

Někdy jsem i na chvíli ohluchla.

Co teprve cestující, kteří si chtějí užít klidnou cestu v MHD. Pozitiva byla, že rodiče si vždy oddechli, že takto nepláče jejich dítě. Taky jsem nikdy nepoužila větu „tak takhle ještě neplakal.“ Vždy jsme se stali středem pozornosti. Já, která jsem nejraději nenápadná, jsem zažívala nový pocit.

Kdykoliv Robinek spustil, mě polil horký pot na zádech a panická nervozita. Každý na nás koukal, kdy už mu dáme ten dudlík. No, my ho ale nemáme. Ani neplánujeme viz Dopis od miminka. O to víc jsme budili pozornosti. „Tak hlučné emotivní dítě a ještě bez dudlíku“ asi procházelo hlavám lidí, co na nás nemile koukali.

To nebylo všechno.

Chudák dítě v šátku

Robinek začal odmítat kočárek, tak jsme ho začali nosit v šátku, ergonomicky. Přesto, když začal plakat, všichni koukali „no jo, chudák v šátku.“ „Jako by miminka v kočárku neplakala“, říkala jsem si.

O pláči

Miminka vetšinou mají přechody. Když máma nějakou potřebu hned neuspokojí, pláč se stupňuje. Tak přesně tohle Robinek neměl. Když pláč, tak na plno a hned, a pořád a teď budu plakat jen protože pláču.

Když usnul a byla chvíle klidu a já náhodou nespala s ním, a byla jsem třeba ve vedlejší místnosti, tak mě překvapil ten zvuk, jako by tu plakalo miminko. „a jo, já jsem jeho máma“. Tenhle stav jsem měla tak do 3 měsíců.

Co teprve koliky. Nakoupili jsme tolik věcí, abych se potom stejně dočetla, že děti nepláčou z kolik. Ale protože jsou buďto citlivé, což chlapečci bývají nebo se jim nelíbil porod, tak vyplakávají trauma. Porod byl krásný, takže se rýsovala Robinkova přecitlivělá povaha. Prostě celej po mámě.

Jak se ovládají svěrače?

Další spíše už humornou věci bylo zjištění, že neovládáme pinďu. Měli jsme počůrané zdi, než jsme se ho naučili ovládat. My totiž praktikovali bezplenkovou metodu a pinďa dokázal všemožné kousky.

Když ne pinďa, tak jsme se mohli přesvědčit o tom, že na jeden výstřel dokáže novorozeně pokakat podložku, stůl, mámu, tašku a zem.

Slzy štěstí

Občas mi taky ukápla slza z dojetí, že už je tady s námi a těmahle nožička mě kopal a jak může být tak nádhernej. Tak hlasitej i vlasatej. Tak dokonalej.

Tohle bylo naše šestinedělí. Plné emocí a překonaných situací. Teď to vidím jinak a už bych to asi s takovým klidem nezvládla, přesto první šestinedělí je krásná nezapomenutelná zkušenost.

Na závěr

Člověk se seznamuje s bytosti, která jenom papá, čůrá, kaká (to se ještě nechala v klidu přebalit) a přesto nás učí. Učí, že někdy je lepší jít přes vlastní přesvědčení. Učí, že čas neexistuje, existují potřeby. Učí zpracovávat ego, které se potřebuje cítit jako dokonalá matka. Učí být sebevědomou mámou, která dělá chyby a proto je dokonalou pro své dítě.

Ráďa také napsal o šestinedělí: Šestinedělí z pohledu muže.

Napsala jsem také článek o kojení, najdeš tam doporučení co mi pomohla se rozkojit: O kojení od Vykojené.

Učí, že rodina je team a podle toho, jak se otec stará o matku, tak matka zvládá péči o dítě.