Posted on Napsat komentář

Děti a citové potřeby. Znáš jazyky lásky?

Původně jsem plánovala popsat pocity z knížky Děti a pět jazyků lásky (Gary Campbell). Protože se mi však tolik nezamlouvala forma vyprávění, rozhodla jsem se, že napíšu článek ne o knížce, ale myšlence dětí a pěti jazyků lásky. Někdy knížka rodiče i směřuje k trestům a odměnám, což není v souladu s naší výchovou. Článek je tedy o jazycích lásky, té hlavní čisté myšlence, která mě nadchla.

Co jsou to jazyky lásky?

Jazyky se nazývají, protože jde o formu komunikace, kterou děti i my dospělí potřebujeme, abychom se cítily milovaní. Každé dítě má svůj primární jazyk lásky nebo třeba dva primární, které potřebuje nejčastěji naplňovat. Ostatní jazyky taky naplňujeme, aby se láska stimulovala všemi způsoby. Kojenec třeba potřebuji splňovat všech pět jazyků ve stejném měřítku. Dítě, jak postupně roste, tak bude jeho potřeba lásky ovlivňována jeho povahou a proto se některé jazyky stanou primární.

Proč je potřeba komunikovat s dětmi skrze jejich jazyk lásky?

Dítě má citové potřeby. Pokud si představíme určitou nádobu citových potřeb, potřebuje ji pravidelně dolévat, aby se cítilo milované a v bezpečí. Nejčastěji však vyžaduje dolévat jeho primárním jazykem. Každé dítě i dospělý má jiné potřeby. Na nás rodičích je, přijít na to, jakým jazykem nejčastěji komunikovat s dítětem. Pokud třeba naše dítě má jako primární jazyk fyzický kontakt a my nejsme moc kontaktní, dítě se nebude cítit úplně milované i když ho budeme zásobovat dárky a slovně ujišťovat každý den. Takže je to i úkolem pro rodiče, v sobě otevřít jazyky lásky, aby jej dítě dostalo ve formě jakou potřebuje.

Co je důležité pro jazyky lásky?

Nejdůležitější je opravdovost. Děti hned poznají, že na ně něco hrajeme bez citů jen proto, že jsme si to přečetli. Taky potřebují cítit, že jsou bezpodmínečně milovaní. Pokud na ně budeme mluvit jazykem lásky, ale často na ně budeme křičet a urážet je, budou mít v sobě zmatek a nebude nikdy možné jim citový pohár naplnit láskou. Takže pokud jako rodič cítíš, že v komunikaci mezi Tebou a Tvým dítětem je spoustu negativního a chybí důvěra, je čas se nad tím zamyslet a najít příčinu (něco málo mám v článku Ty se nevztekáš, že se vzteká?).

Bezpodmínečná láska je myšlena taková, kdy dítě ví, že je milované ve všech chvílích i negativních. Že mu nedáváme podmínky pro lásku. Láska se nedá zasloužit, dítě, pokud ji necítí bezpodmínečně, ztrácí pocit bezpečí a naplnění láskou a nevyroste z něj citově založený a sebevědomý jedinec.

Takže rodiče jsou otroci?

Rodiče pokud splňují potřeby lásky svých dětí, rozhodně nejsou otroci. Je to předávání lásky a když si uvědomíme, že děti se nejvíce učí vzorem, tak se tímto naučí i plnit potřeby lásky druhých. Myslím si, že je to naopak ta největší investice v životě, zajistit dětem bezpečí, naplňovat jim potřeby lásky a pomáhat s negativními emocemi. Tohle budou základy v životě, kterých se v budoucnu budou držet ať už ke vztahu k nám, nebo k ostatním.

(Opačně to funguje stejně, pokud dětem dáme základ bez lásky, bezpečí a naplňování potřeb, nevyroste z nich sebevědomý jedinec hledající partnera, který je bude bezpodmínečně milovat a naplňovat jim potřeby.)

Jazyky lásky:

  1. Fyzický kontakt: Malé děti vyžadují hodně fyzického kontaktu (proto i dlouhodobě kojím, kojení je taky forma lásky). Děti potřebují fyzický kontakt, vyžadují objetí, držení za ruku, čtení pohádek u rodiče v klíně, tulení v posteli, hlazení atd… Dítě vnímá i jemné pohlazení, když projde nebo při fyzických jakoby bitkách s tátou. Pokud je primárním jazykem dítěte fyzický kontakt a vy jej někdy budete fyzicky trestat, bude to pro něj citově nejhůře snesitelné.
  2. Slova ujištění:  Potřeba slyšet slovní podporu, náklonnost i něžnost. Potřeba častého slovního vedení od rodiče. Děti potřebují často slyšet slova „Miluji Tě, Mám Tě rád/ráda“, nebo pokud dosáhnou úspěchů, potřebují slyšet slova, která je podpoří. Děti s primárním jazykem slovního ujištění citově nejhůř zvládají, pokud jim rodiče skrze slova říkají něco negativního, nebo jim slovně ubližují.
  3. Pozornost: Děti vyžadují společně trávený čas. Týká se to hlavně prvních let života, kdy děti máme přilepené na sobě a vyžadují nás každou chvíli. Pro děti vyžadující pozornost je dobré vymýšlet společné aktivity, hrát společenské hry, cestovat a zamýšlet se nad tím, jak často jim říkáme „teď nemůžu“. Dětem, které mají pozornost jako primární jazyk nejvíce ublíží, pokud je rodič odsouvá a nebo si jich nevšímá. V tomhle případě opravdu nestáčí dárky a slova „Miluji Tě“.
  4. Dárky: Všechny děti milují dárky. Pro některé je však darování dárku nejcennějším projevem lásky. Místo koupeného dárku můžeme vymýšlet překvapení nebo darovat něco, co najdeme, nepotřebujeme. Jde však jen o jeden jazyk lásky. Často se využívá, když nejsou naplněny ostatní potřeby. Nezapomínat i na ostatní jazyky. Děti, pro které je tento jazyk primární, milují, když se dárky zabalují, když z dárku cítí opravdovou přípravu rodiče. Citově nejhorší pro takové děti je nebýt obdarováván.
  5. Skutky/služby: Začíná to péčí o miminko, dát najíst/napít, teple obléct, vysvléct, přebalit. Postupně se to mění v rodinnou pohostinnost a splnění pomoci, kterou dítě vyžaduje. U tohoto jazyku je nejdůležitější vypustit, že nejsme otroci, ale splněním služby/skutku dítěti projevujeme lásku. Budeme mu tím i vzorem a dítě se tím naučí plnit tuto potřebu i ostatním. Někdy to vypadá, že je dítě líné, nebo vypočítavé, ale spíš jde o žádost na doplnění lásky. Nejhorším pro takové dítě je pokud se rodiče rozhodnou, že dítě bude samostatné (dřív než na samostatnost bude připravené) a s ničím mu nepomáhají.

Jak poznat primární jazyk lásky?

Určitě se dětí neptejte. Poznáte to, když je budete pozorovat. Primární jazyky můžou být i dva. Co od Vás nejvíce vyžadují? Jakým jazykem promlouvají nejčastěji k Vám? Taky nezapomenout na to, že je potřeba komunikovat všemi jazyky lásky.

Neméně důležité je naplňovat potřebu lásky i Vám. Víš jaký jazyk lásky je pro Tebe primární? Je naplňován? Aby bylo šťastné díte plné lásky, zákonitě musí mít i šťastné rodiče plné lásky. Na konci článku přidám odkaz na online TEST pro určení Tvého jazyku lásky.

Na závěr

Takže si to shrneme. Důležité je být šťastný rodič, naplněný láskou. Potom můžeme efektivně komunikovat jazykem lásky. Dítě se cítí milované a v bezpečí jen pokud má naplněnou potřebu lásky všemi jazyky a hlavně svým primárním. Bezpodmínečná láska je základ pro komunikaci jazyků lásky.

Na závěr ještě připomínám, že nic není růžové a jednoduché jak to vypadá. Výchova dětí nás často dostává do pastí vlastních stínů, takže i když chceme a snažíme se, pořád na děti křičíme nebo jim dáváme podmínky k lásce. Takhle vypadá reálné rodičovství a tahle naše selhání nám můžou být dobrým pomocníkem zapracovat na sobě. Protože jak říká R. Fullghum:

„Nic si nedělejte z toho, že děti někdy neposlouchají co říkáte, ale zamyslete se nad tím, že vás neustále pozorují.“

Knížky o jazycích lásky:

  • Pět jazyků lásky – G. Chapman
  • Děti a pět jazyků lásky – G. Chapman, Ross Campbell

Odkaz na TEST jazyků lásky: klikni ZDE. Děkuji za přečtení! Pokud se Ti článek líbil, budu ráda za sdílení.



Posted on 1 komentář

Desatero sebevědomého rodičovství

Jako máma mám od narození Robinka pocity absolutního štěstí a lásky. Teda ty největší pocity štěstí jsem měla, dokud byl v bříšku a všechno bylo jednoduché. Potom se narodilo to nejhlasitější miminko, které se od 4 měsíců pořádně vzteká, takže když čtu na diskuzích informace o tom, jak se někomu dítě začalo vztekat v 13 měsících, opravdu tiše závidím.

Rodičovství není jednoduché, ale taky to pro mě není vysilující období plné strachu, tápání v něčem a křiku. Co jsem máma, našla jsem soulad s vlastní duší. Jako rodina vycházíme z našich pravidel, které nám zaručují radost a pohodu. Prozradím Ti naše pravidla sebevědomého rodičovství. Třeba Tě inspiruji, rozhodně Ti nechci říct, že se máš tímto desaterem řídit. Každá rodina má svá pravidla, která je dokáže dělat šťastnými. Jaká pravidla má Tvoje rodina?

Naše desatero sebevědomého rodiče

  1. Věříme tomu, že Robinkova duše si nás našla jako rodiče a chce nás takové jací jsme. Takže mě vlastně ani nenapadá přemýšlet nad tím, jestli jsem dobrá máma. Jsem pro Robinka ta nejlepší máma taková, jaká jsem i se všemi svými chybami.
  2. Jako rodiče se můžeme dostat do různých situací a to nemusíme být vyspaní, najezení nebo prostě nemusíme mít náladu. Považuji to za lidské, Robinkovi vysvětluji, že nemám náladu nebo jsem unavená. Nenapadá mě si to vyčítat, ani Robinkovi nevyčítám, když nemá náladu. 
  3. Ať dělám cokoliv, i když to na první pohled může vypadat, že to není nejlepší volba, jsem toho názoru, že pokud jsem něco tak udělala, tak jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla udělat. Nelituji svých rozhodnutí.
  4. Nesnažím se být dokonalá máma, snažím se být spokojenou lidskou bytostí, dělám hlavně co chci já. Věřím tomu, že Robinek je šťastný hlavně proto, že má šťastnou mámu. Nevěnuji mu pozornost 24 hodin denně a hraji si s ním jenom, když chci já nebo když vidím, že mě opravdu potřebuje. Nevymýšlím mu různé akce, nechávám ho, ať se zabaví a sám.
  5. Nemám umělé cíle. Znamená to, že pokud se chci seberealizovat a mám dítě, úklid je na posledním místě. Ne však, že bychom měli chlívek. Jen uklízím to, co vidím nebo když Robinek spí. Robinek ani nemá tolik hraček, že bychom po něm uklízeli déle než 15 minut. Nemám cíle ani v jídle a spaní. Jíme až máme hlad a spíme až jsme unavení. Pokud něco Robinkovi vysvětluji na víckrát, čekám až na to bude připravený a nerozčiluje mě, že to ještě neumí, nechápe. Nevadí nám, když je Robinek špinavý, článek:Děti a špína.
  6. Naše dítě je pro nás učitelem, věříme tomu, že přišlo na svět čisté s plnou osobností a svým cílem. My nejsme od toho, abychom mu říkali, jak se cítí, jak se má chovat, jak má myslet. On ví nejlépe, kdo je a jak se má chovat. Přistupuji k němu s heslem „já nejsem víc než ty, ty nejsi víc než já“.
  7. Věř tomu, že Robinek je opravdu hlučné a vzteklé dítě. Nás to nutí na sobě pracovat a učíme se emoce respektovat, ne jim zamezovat. Cokoliv totiž nám vadí na našem dítěti, měníme na sobě. Více v článku: Ty se nevztekáš, že se vzteká?
  8. Nesrovnáváme, nesoudíme ostatní děti a rodiče, každý má svou cestu rodičovství. Jsem přesvědčená o své cestě jako té nejlepší. Vím kdo jsem já, nemám pochyby nad svým životem ani životem mého dítěte. Nenosím boty druhých, tak si ani netroufám říct, co je pro ně nejlepší. Každý má zodpovědnost sám za sebe. Každý rodič, chce to nejlepší pro své dítě.
  9. Strach mám pouze reálný, netrpím na otázky „co by, kdyby“. Důvěřuji sobě, svému dítěti a zbytečně ho nechráním. I pády patří k životu, pokud se naučí padat a vstávat jako dítě, nemusí se to učit v dospělosti.
  10. S Ráďou jsme Robinkovi vzorem. Učí se tím, že nás pozoruje. Potom máme domluvy a hranice. Nepodporujeme ubližování, ničení, nerespektování. Žijeme s láskou, něhou, všichni na jedné hromadě. Když nemůžu a jsem vyčerpaná z nočního kojení, Ráďa mě nechá dospat. Věříme, že když jsme šťastní a zdraví my, tak je i naše dítě. 

Na závěr

Jako sebevědomá máma jsem se určitě nenarodila. Dlouho jsem si léčila duši a hledala sebe. Robinek mi pořád dává náročné úkoly, se kterými se učím pracovat. Tolik trpělivosti, něhy a odhodlání jsem v sobě v životě neměla.

Naslouchejme vlastním dětem, je to ta nejlepší terapie.

Ještě posílám tipy na další inspirující rodiče:

Takhle nám to funguje. Máš taky nějaký tip na šťastné sebevědomé rodičovství? Napiš do komentáře.



Posted on komentářů 15

Ty se nevztekáš, že se vzteká?

„Nevzteká se nějak moc?“ nebo „Vždyť se nic nestalo“. Znáš tyhle fráze? Já je poslouchám často, když někdo vidí či slyší Robinka během vztekání se. Vzteká se od 4 měsíců a stále, už mu je 17 měsíců. Proč to neřeším? Protože je celý já. Citlivá lidská bytost.

Dítě má také emoce

Nikdy mě nenapadne myslet si, že se Robča rozčiluje schválně nebo zbytečně. Důvěřuji mu, že ví proč se vzteká nebo mu pomáhám ten vztek přijmout. Rozhodně mě nenapadá ho soudit a nebo mu vztek brát. Tady jsou důvody:

  • dítě má čistou mysl, pokud se vzteká má to přirozený důvod
  • dítě je lidská bytost, která má potřeby a může se vztekat, když nejsou naplněny
  • dítě potřebuje vnímat svobodu a vlastní volbu, jako každého ho rozčiluje omezení
  • dítě nepřemýšlí nad tím, jestli je vhodné se vztekat, dělá to instinktivně
  • když Tě něco rozčílí a někdo Ti řekne „Vždyť se nic nestalo“ nebo „nevztekej se“ uklidníš se? asi ne, dítě to taky neuklidní
  • dítě nerozumí tomu, jestli zlobí (vzteká se), bude si z toho brát jen to, jestli ho chápeš nebo nechápeš
  • dítě dospělý neoblafne, pokud mu budeš tvrdit, že není hezké se vztekat, zmateš ho, protože ruku na srdce, vztekáme se všichni a jako rodiče jsme od toho, abychom dítěti pomohli vztek vnímat a pracovat s ním, ne se mu bránit
  • pokud Tě vztekání vlastního dítěte irituje, uvědom si, že je to Tvůj úhel pohledu, který Ti může pomoci na sobě pracovat (třeba nesneseš vztek, protože Ti rodiče říkali, že se nesmíš vztekat atd, většinou jde o odraz Tvé dětské duše…), dítě jen prožívá emoci a nedělá to proto, aby Tě naštvalo, navíc předpokládá, že ho pochopíš
  • jako máma jsem pochopila, že dětské emoce nevychází z dospělácké, ale dětské logiky (Proč se vzteká? Někdo mu snědl poslední borůvku. A kdo to byl? On sám.)
  • děti nám někdy jen nerozumí, můžeme se naučit lépe komunikovat

Co dělám, když se Robča vzteká?

  • čekám a analyzuji důvod, někdy stačí jen tahle fáze
  • vezmu si ho do náruče a říkám mu „já vím“, „já to chápu“, „ty se zlobíš protože…“, „je to v pořádku, že to tak cítíš, plakej…“, „jsem tady s Tebou“
  • taky vysvětluji, proč se děje to, co se mu nelíbí (důvod je vždy postavený na realitě, nepoužíváme dětský filtr), chápu, že tomu třeba nerozumí, proč něco nemůže nebo proč se někdo takhle zachoval
  • Robinek většinou po větším záchvatu vyhledává prsa, ví, že je má k dispozici
  • pokud je to ve společnosti a hlasitost už viditelně ruší okolí, jdeme stranou (teda hlavně v ČR, v cizině si okolí dětské hlasitosti většinou nevšímá)
  • náš přístup k Robinkovi pramení z lásky, něhy a pochopení

Lze předcházet vzteku ?

Samozřejmě že záleží na povaze na dítěte. U našeho emotivního Robči máme ověřené tyhle tipy:

  • zákazy a omezení vychází z hesla neubližujeme sobě a ostatním, neničíme cizí věci“ – párkrát jsme z nervozity omezovali víc než obvykle a vrátilo se nám to poctivými hysteráky
  • nedáváme emocím hodnoty jako „negativní“ a „pozitivní“
  • nedáváme vzteku energii, učíme se respektovat děti i dospělé ve svých emocích
  • když „nemám“ den, nebo Robča „nemá“ den, pokud možno zvolníme tempo dne a válíme se doma, v takových situacích se nevyplatí tlačit na pilu, jsme jen lidi a máme právo „nemít“ den
  • vědomě posouváme hranice trpělivosti, co Robča nechápe na „popáté“, ještě na to není připravený a smíříme se s tím
  • místo zákazů, se snažíme vědomě eliminovat nebezpečí nebo škodu
  • vycházíme z předpokladu, že dítě není sebevrah a kazisvět (ihned nezasahujeme a čekáme co se ze situace dál vyklube, mnohdy jsme překvapení čistým záměrem, nebo opravdovou opatrností)
  • ne vždy, lze zamezit vzteku, není to tedy naším cílem, protože emoce jsou součástí lidského života, jen teď jako rodič pomáhám Robinkovi s jejich zpracováním
  • na učení o emocích jsou skvělé knížky, kde si předvádíme emoce, nebo se učíme jak s nimi pracovat (bouchat do polštáře, řvát…), nebo skvělým pomocníkem jsou terapeutické pohádky, které třeba na zvířátkách ukazují svět emocí a pomáhají tím dětem se s emocemi lépe vyrovnat (např. Pohádkopsaní od Prosím spinkej)

Můžeme jen potvrdit, že Robinek se už v roce, kdy sám chodí a komunikuje, výrazně uklidnil. Díky tomu, že mu vytváříme bezpečný domov, kde cítí naši důvěru a komfort, protože ho respektujeme a milujeme takového, jaký je.

Co rodičovský vztek?

Jsme lidské bytosti, takže prožívat emoce je naprosto v pořádku. Lehko se to ale řekne, že ? Taky si pamatuji ty staré vzorce z výchovy o tom, jak není správné se vztekat, být hlasitý, být sobecký, být jiný.

Jde ale jen o vzorce, ne o pravidla života. Tenhle úhel pohledu na život byl nejen mně, ale spoustě Z vás, i Tobě, možná vkládán do života. Je potom pochopitelné, že ve výchově tápeš. Nemáš jistotu, jestli vůbec něco děláš správně. Protože intuice Ti možná radí dobře, ale Tvá dětská duše má strach, že něco děláš špatně. Přece jen, když budeš dělat něco jinak, než vyžadují rodiče, vycházíš tím ze svých komfortních zón.

Proto dokáže člověka výchova dostat až na samotné dno s nervy. Tedy nedělá to ta výchova, ale rozpolcenost. Chceš být ta nejlepší máma a máš na spoustu věcí jen domněnky a při dávce únavy, nevyspanosti a stresu jsi místo toho ta vzteklá máma. Nemusíš se za to stydět, naopak nech se vztekem vést. Jen on Tě dokáže dostat tam, kam potřebuješ. Jen on Ti připomene, jaké máš v sobě ještě strachy a staré vzorce chování.

To co chceme změnit na vlastních dětem, můžeme změnit pouze sami v sobě.

Jak na sobě můžu jako rodič pracovat

V dnešní době se už dostaneš k informacím lehce. Já se taky ze dne na den nestala trpělivým, sebevědomým rodičem. Může Ti pomoci:

  • čtení knih o výchově, seznam najdeš zde
  • psychoterapie, homeopatie…- najdi terapie, které Ti budou vyhovovat, léčit dětskou duši je tím nejlepším krokem jak se stát sebevědomým rodičem
  • pracovat na komunikaci, poradí Ti tým z Nevýchovy, píšou jak články, tak pořádají i webináře
  • doporučuji i tým Dovychovat, inspirující je i jejich facebooková skupina zde
  • inspirující máma, která je na tři děti sama a přesto září pohodou a štěstím je Krkavčí matka
  • terapeutka, milující žena a máma Tereza Kramerová, pomáhá jako žena ženám i se stínem v rodičovství, jejími oblíbenými pomocníky jsou meditace a přítomnost
  • největšími učiteli jsou však naše děti, když se od nich necháme učit, dojdeme k lásce a pochopení
  • doporučuji líné rodičovství, Robinek jí až má hlad, spí až je unavený, naprosto chápu, že kdybych měla stanovené umělé cíle a nevycházeli by mi, rozčilovalo by mě to
  • zásadní studnou informací jsou pro mě muži Jaroslav Dušek – hlavně 4 dohody, ke zkouknutí zde
  • a kolega Jardy, psycholog Pjér la Šé’z, dvě besedy o výchově na youtube zde: Archetyp dítěte a Nevýchova dětí

Něco z psychologie

Děti se emocím učí, neumí je minimálně do 8 let ovládat. Dospělí si zase myslí, že je ovládají (rozuměj potlačují) a myslí si, že proto mají právo dětem říkat, které emoce jsou správné a které špatné.

Vůbec nerozumím, proč se to tak stalo.

První případ

Na ukázku první případ. Dítě má většinou reálný důvod svého pláče, ale mě jako rodiče to nezajímá, protože moc dobře vím, že hysterie je negativní a ruší okolí. Proto dítě správně usměrním, že to co dělá, není v pořádku. Kdo by taky měl rád hysterii. Jsi dítě, od mala se koukej naučit uklidnit.

Druhý případ

Druhý případ na filtr emocí v dospělosti. Muž pláče z dojemné scény u romantického filmu a mě to nezajímá, protože moc dobře vím, že hysterie je negativní a ruší okolí, proto Tě muži správně usměrním, to že pláčeš, není v pořádku. Kdo by taky měl rád pláč. Jsi dospělý, máš už ovládat emoce.

Je to tak ?

Emocím se člověk učí a pokud rodič dokáže dítěti pomoci pochopit je a ne potlačit je v něm, naučí se je dítě ovládat. To znamená, že dítě dozraje k racionálnímu odstupu od horlivých emocí (ne od všech, přirozeně). To je totiž ovládnutí emoce.

Emoce jsou naší součástí

Člověk, který ovládá emoce ví, že je v pořádku se přirozeně rozčílit nebo brečet, když to jinak nejde zpracovat, důležité je emoci nechat volný proud, přijmout ji jako naši součást, která k nám promlouvá, něco nám chce o nás ukázat.

Naopak potlačit emoci je stav sebedestrukce, kdy dělám, že existují jen pozitivní a šťastné věci a za výbuch vzteku se budu stydět.

Proč se chce po dětech aby se uklidnili, když zrovna potřebují něhu a útěchu, když potřebují slyšet, že to, co prožívají, je v pořádku, je mi záhadou.

Nervy ve fázi dospělosti

Pokud nebylo dětství plné něhy a nevznikly správné nervové spoje na pochopení emocí, nikdy není pozdě se tomu naučit a dodatečně propojit správné synapse. Já se to taky naučila až v dospělosti a můžu dar chápaní emocí předat synovi.

Tím jsem chtěla říct, že lidé se nedělí na děti a dospělé, protože si sami můžeme všimnout, že někdo má i v důchodu synapse stále nepropojené, chybí mu racionální odstup a proto se rozčiluje nebo pláče jako „malé dítě“.

Jsem sebevědomý rodič

Já se jako rodič cítím pevně a sebevědomě, protože věřím tomu, že neexistuje obecně dokonalý rodič. Rodiče jsou dokonalými jen pro své děti. Jejich duše si nás vybrali proto, jací jsme. Jejich duše budou šťastné, když budeme dělat jen ty věci, které nás dělají šťastnými a kterým věříme. Neuvěří nám „naučenou“ výchovu.

Výchova není o čistotě, dokonalých jídlech a dětech co poslouchají. Je to cesta mezi dítětem a rodičem.

Já nevím jak vychovat Tvoje děti, ale naprosto přesně vím jak vychovat svoje dítě. Ráda bych se jednou dožila doby, kdy se přestaneme jako rodiče porovnávat a hodnotit. Každý má svou cestu. Věřím tomu, že každý rodič chce pro své dítě to nejlepší a dělá to co umí. Nemůžeme k němu přijít a říct „děláš to špatně“. Můžeme se naučit respektovat ostatní a necítit se jako „lepší“ rodič.

Na závěr

Věř, že každá máma chce pro své dítě to nejlepší.

Ráda bych se dožila stavu, kdy se v ČR přizpůsobí okolí dítěti a ne dítě dospělým. Nám rodičům taky někdy už vadí hlasitost dětí, ale jsme dospělí a rozumní, takže víme, že to k dětem patří a nemůžeme je měnit, spíš se můžeme naučit je chápat, ne okřikovat.

Dítě se neumí ovládat a chová se instinktivně, chtít po něm, aby „nerušilo“ ostatní, je smutná domněnka, že svět se dělí na děti a dospělé. Děti jsou součástí světa a života, nemůžeme je „vypnout“ nebo dotlačit někam na okraj jen proto, aby se dospělí cítili dospělými.

Dokud dospělí nerespektují děti, nebudou děti respektovat dospělé. Je to naučené chování.

Inspirující citáty sbírám ze stránky Svoboda učení.

Děkujeme těm, kteří to dočetli až sem. Pokud Tě článek inspiroval, budeme rádi za komentáře, sdílení, lajky a vůbec zpětnou vazbu.

A taky Šťastné a veselé.

Jen se zmíním o autoritativní výchově, tady je odkaz na starší článek o tom co tato výchova dokáže, z pohledu dětské duše: Máma není všechno.


Posted on 1 komentář

Společné spaní

Spí s Vámi jo ? No měli by být určité hranice, ne? Jaký máš ty názor na společné spaní?

Všichni toužíme po blízkosti

Nám vyhovuje společný spánek, jsme lidské bytosti toužící po blízkosti a tulení. Celý život se těším až najdu partnera, a můžu vedle něj v noci uléhávat, protože mě ochrání a mám se ke komu tulit.

Můj syn se po narození těšil na mě a mou blízkost. Kdo by ho chránil před novým světem ve vedlejší místnosti? Kdo by se k němu tulil, když se probudí a potřebuje ujištění že je s námi a my s ním?

Nám to tak vyhovuje

Zrovna k tématu spaní jsem si ani nemusela čist odborné knížky, stačilo se zeptat mého vnitřního já.

„Jako člověk toužím spát vedle milované osoby, nebo raději sama?“

Samozřejmě jsou i situace kdy dítě, už chápající potřeby rodičů i pochopí, že rodič potřebuje svůj prostor na spánek a na jedné hromádce se prostě nevyspí. Záleží vždy na potřebách rodiče a dítěte, nedá se říct, co je obecně správné, dá se jen říct, co rodině vzájemně vyhovuje.

O společném spaní

Pokud přeci jen chceš něco odbornějšího, najdeš něco o společném spánku v :

  • doporučené literatuře Inspirující knihy
  • v diskuzích kontaktních rodičů
  • Prosím spinkej web o společném spánku od spánkové antropoložky, problémy spánkem pomáhá řešit přes terapeutické pohádky, taky svým profesionálním zaměřením bojuje proti vyřvávacím metodám a podporuje rodiče s budováním důvěry u svého dítěte, jen dítě v bezpečí dokáže mít klidný a fyziologický spánek

Výhody společného spaní:

  • neodcházíš od kojení, usneš při něm
  • nepotřebuješ pořizovat monitor dechu, Ty jsi monitorem dechu
  • propojení vztahu maminka-dítě
  • chráníš dítě před negativní energií
  • víš o každém kroucení dítěte, má hned utišení
  • dítě má důvěru a pocit bezpečí

Nevýhody:

  • při požití návykových látek hrozí zalehnutí
  • čím větší rodina, tím větší postel
  • časem hrozí pád z postele

Na závěr

Jsme lidské bytosti, jak děti tak i dospělí. Jsme si rovni.

 



Posted on Napsat komentář

Naše pravidla na dětském hřišti

Milujeme dětská hřiště.

Je to místo, kde neplyne čas.

Místo bez pravidel

Místo, kde je plno malých kreativních duší.Celé hodiny si jen hrají a když se k nim člověk přidá, zapomene na veškeré starosti.

Nehraje se tady na nějaké papíry, takže titulovaný člověk může být i ten který právě jakoby ochutnává písek a děkuje malé paní kuchařce za výborný oběd.

Navíc se dají na hřištích pořídit písečné fousy (tip jak na ně: ochutnat písek a začít slintat).

Čas na hřišti užíváme protože…

Necháme Robču ať si sám hraje, bereme mu z rukou cizí věci pouze v případě, kdy dítě nebo rodiče si nepřejí půjčování.

Když vyžaduje naši pozornost, hrajeme si s ním. A fakt se nasmějeme.

Neznám lepší relax, než je dětský svět.

Neorganizujeme mu způsob hry(pokud nikoho ani sebe neohrožuje) ani přesuny na jiná místa, sám ví s čím a jak si chce hrát. Pokud si neví s něčím rady, ukáže nám to.

Pítí a jídlo mu nedáváme preventivně, čekáme až má žízeň nebo hlad, sám si o to říká.

Jeho radost na pískovišti úzce souvisí s radostí ze špíny, necháme ho se zašpinit jak sám uzná za vhodné, když to nevadí jemu,nám také ne. (článek o špíně:Děti a špína)

Nekomentujeme jeho emoce, ať už se rozčílí nebo pláče z pádu, chápeme že v jeho očích je to velká věc a proto má důvod takto reagovat, ví že v nás má podporu ať se cítí jakkoli. (článek o emocích:Ty se nevztekáš, že se vzteká)

Nestrašíme ho bubáky, když nechceme aby někam šel nebo vypíchnutím oka, když si vezme klacek.

Pokud něco nechceme aby dělal, vysvětlíme mu reálné důvody. Důvěřujeme mu.

Necháváme na něm půjčování jeho hraček a pokud si půjčuje on, učíme ho si to vykomunikovat s dětmi. Nesoudíme způsob komunikace.

Komunikace s rodiči

Nebojíme se ostatních dětí ani rodičů.

S heslem „my nejsme víc než oni, oni nejsou víc než my“.

Na závěr

Kdyby byl Robča na pirátské lodi, byl by to profesionální sběrač vajglů.



Posted on komentáře 2

Píšeme Ti k prvním narozeninám

Od porodu uběhl rok. Jak by vypadal dopis Robinkovi k prvním narozeninám?

Milý Robinku,

už je to rok co jsi s námi. V tenhle den se nám změnil život, poprvé jsme se setkali. Už jsme do Tebe rok zamilovaní. Děkujeme, že jsi si nás vybral jako rodiče, ty nás děláš šťastnými a doufáme, že děláme šťastného i Tebe.

Už nás rok učíš, my Ti nasloucháme a pracujeme na sobě, ne abychom byli dokonalý, ale abychom dokázali žít tak jak nám všem dohromady vyhovuje. Děkujeme za to, co jsi nás zatím naučil a to je:

Vnímání času

Naučil jsi nás, že čas není třeba měřit na dobu vstávání do práce a příchod z práce, že čas není nutné dělit na minulost, přítomnost a budoucnost, ale že čas strávený s rodinou je největší štěstí v kterou kolik denní dobu, že každá chvilka po tvém boku nás naplňuje láskou a čistotou a že díky tomu nemůžeme nikdy říct, že jsme promarnili nějaký čas, protože od chvíle, co jsi se narodil, je každá vteřina s Tebou, ta nejlepší.

Komunikace

Naučil jsi nás znovu řeč, kterou jsme už zapomněli, že i když nerozumíme tvé řeči, naučili jsme se ti naslouchat, protože jsi si vždy uměl říct o všechno, co jsi potřeboval. Naučili jsme se k tobě promlouvat, aby jsi i ty pochopil naše potřeby. Jsme vděční za vzájemnou komunikaci.

Respektovat emoce

Naučil jsi nás nedělit emoce na pozitivní a negativní, ale přijímat je takové, jaké jsou. Není totiž důležité emoce v sobě ani v nikom jiném měnit, ale respektovat je.

Nesoudit

Naučil jsi nás nesoudit okolí a zejména ostatní rodiče, protože nikdy nevíme, co se odehrává v životě jiných, koukáme na to jen ze svého úhlu pohledu a tvoříme si domněnky. Díky tobě víme, že každý rodič a každý člověk dělá přesně to nejlepší, co v dané situaci může.

Vnímání čistoty

Naučil jsi nás, že i když jsi miminko, není nutné tě udržovat ve sterilním prostředí, protože ty jsi špinavý šťastný a zdravý. Že je pro nás důležitější hrát si s tebou, než mít uklizený byt.

Vnímání strachu a důvěry

Naučil jsi nás, že jsi dostatečně vybavený a připravený na poznávání světa kolem sebe a že nepotřebuješ naší ochrannou ruku při každé činnosti. Že každá zkušenost, kterou si projdeš je důležitá pro vnímání života. Samostatně se učíš vstát po pádu, slézt z postele, lézt po schodech nahoru i dolů a dodáváš nám tím sebevědomí a odbouráváš pocity strachu.

Jinak vnímat reakce okolí

Naučil jsi nás, že pro nás není důležité, co si o nás okolí mysli, ale že je důležité naše rozhodování. Že tvůj pláč v autobuse není důvod pro vystoupení, abychom nerušili spolucestující, kteří kroutí hlavami. Že tě budeme nosit v nosítku nebo v šátku i přes komentáře babiček na ulici. Že dostaneš prso pokaždé když je to potřeba a třeba i v tramvaji, na ulici nebo v restauraci. Protože jsou pro nás důležitější Tvoje potřeby, než názory ostatních.

Naučil jsi nás rovnosti

Že my nejsme víc než ty, stejně jako ty nejsi víc než my. Že štěstí nejsou peníze, ale pevné rodinné a přátelské vztahy.

Děkujeme za to, že jsi nám otevřel srdce Robinku.

S láskou Tvoji rodiče.



Posted on Napsat komentář

Znáš své vnitřní dítě ?

Jsem rodičem. Je to poslání? Nebo povinnost? Podle mě je to cesta. Cesta plná potu, vyčerpání, bolesti a hlavně radosti a lásky. Když zažíváš hlavně pot, bolest a vyčerpání asi něco není dobře, v dítěti to ale nebude. Je to v Tvém vnitřním dítěti. Neslyšela jsi o něm ? Tak si přečti článek.

Jsi rodič, máš zodpovědnost

Já téhle frázi nerozumím. Zodpovědnost za své činy mám od narození, a buď odraz své zodpovědnosti vidím, nebo nevidím. Pořád tu je. Takže mé dítě mě určitě zodpovědnosti neučí, už ji dávno vnímám, vím že každý můj čin nebo každé mé slovo doprovází jev „akce a reakce“, a zda očerňuji duši nebo pověst je nepodstatné.

Je důležité uvědomit si, že nejsme oběti, jsme tvůrci ve svém životě. Oběť jsi jen v případě, že ignoruješ své vnitřní dítě, které stále dokola vyhledává staré vzorce z Tvého dětství, to znamená, že se dokola motáš ve stejných zoufalých situacích. Zodpovědností tedy není být rodič, ale být člověkem. Pokud si v sobě udělám pořádek, nemusí za mě trpět mé dítě.

Dítě je dokonalé zrcadlo

To co si nechceme přiznat a už jsme asi dávno zapomněli, že je naší součásti, tak přesně „to“ dokáže najít naše vlastní dítě a předhazuje nám to. Chce nám pomoci to zpracovat. Dá se říct, že rodičovství a vůbec partnerství je ta nejlepší ego terapie. Vše negativní, co v nás vyvolává vztek je jen odrazem našeho vnitřního dítěte.

Můžu jako rodič jít na cestu učení a nechat si radit od svých malých učitelů (dětí) a budu si tím léčit duši a vnitřní dítě. Budu slevovat ze svých názorů a vzorců jen proto abych byl jako rodič, partner, člověk šťastný.

Nebo můžu pokračovat v cestě rodiče, který má umělé cíle o čistotě, chování dětí a kdykoliv mi děti naznačí, že se jim tahle cesta nelíbí, tak je usměrním slovy „já tak taky byla vychovaná“ a dál se budu se utápět ve vzteku (článek o vzteku) a zoufalství, přesto ze svých nároků neustoupím.

Dětství jako cesta

Já se třeba rozhodla být šťastná, upřímně, ne jen povrchově a zjistila jsem, že je to tak jednoduché, až je to těžké.

Jako mámě mi to jde snadněji, protože mám velkého učitele.

Hlavním klíčem ke štěstí je naše dětství. Je jedno jestli bylo pozitivní nebo negativní, obojí si naše duše určila jako cestu.

I trnitá cesta ke štěstí je pořád cesta.

Naše vnitřní dítě ukrývá podstatu toho kdo jsme, názorně ukážu:

Jako malá jsem:

…byla hodně empatická, ale ostatním vadilo, že se snažím zachraňovat svět, svět je totiž přece zlý a já jsem akorát hloupá a bez zkušeností, tak jsem se naučila nepomáhat, protože nejsem přece naivní.

…byla přecitlivělá, proto jsem těžko ovládala své emoce, cítila jsem v sobě vztek a smutek ostatních i svůj, ale pro rodiče to bylo zlobení, tak jsem se naučila být agresivní introvert.

cítila tisíce emocí, rodiče mi hned vysvětlily, že je cítit nemám, že je to špatně, tak jsem naučila odmítat samu sebe.

žila tady a teď, rodičům to vadilo protože „normální“ člověk, plánuje, kalkuluje a drží se plánů, tak jsem začala být rozumná místo spontánní.

nechtěla lhát, ale viděla jsem jak rodiče lžou sami sobě a nám, tak jsem se naučila lhát sama sobě a ostatním.

…se nebála dělat chyby, rodičům vadilo, že dělám chyby protože dospělý chyby nedělají, začala jsem mít stres z chyb.

…si nevážila věcí, protože nebyli živé, rodiče mě nutili si jich vážit a obklopovat se nimi, dostávala jsem výprasky za zničení nebo ztracení a nechápala jsem to, navzájem si sebe neváží, rozbijí si vztahy, to jim nevadí, ale jak jde o věc,  je to zlé, doteď k věcem vztah nemám.

…se řídila intuicí, rodičům vadilo že nemám reálný důvod mých činů, za intuici jsem se začala stydět.

…se nikdy neučila do školy a odmítala jsem dělat domácí úkoly, rodičům to vadilo, protože takhle se poslušné dítě nechová, stejně jsem dál  trvala na svém a dětství trávila v trestech a zákazech, ani na maturitu jsem se neučila, zato co mě baví, nad tím trávím hodiny a jsem schopna to studovat celé dny, po pubertě místo poslušnosti přišla deprese (o tom článek: Máma není všechno)

…si myslela, že rodina znamená bezpečí, rodiče mě strašili a já se naučila bát a být na všechno sama.

nechtěla jíst maso, obědy pro mě byli facky a peklo, jako dospělá stále maso moc nejím.

…si myslela, že láska je víc než peníze, rodiče si vážili hlavně peněz a majetku, než projevům lásky, já stále věřím že láska jsou víc než peníze.

…věřila tomu, že i negativní události se dějí, protože mají vyšší smysl, rodiče vždy na někoho sváděli vinu, já jsem se naučila hledat viníky.

…si myslela, že každý má svou pravdu, rodiče se hádali o to, kdo má větší pravdu, naučila jsem se hádat za svou pravdu.

…chtěla rodičům vysvětlit co je láska, a oni mi řekli že plácám nesmysly, protože lásku si musíme zasloužit.

chtěla mít maminku, která mě bude milovat, rodiče řekli, že si ji nezasloužím, tak jsem jim to uvěřila.

brala sestru jako konkurenci, protože nás rodiče neustále srovnávali. Dnes už vím, že jsme každá jiná, jedinečná.

nedodržovala pravidla, protože mi nedávala smysl, navíc jsem viděla, jak je rodiče sami nedodržují, toto rebelantství mě stálo spousta zákazů a facek, přesto stále dělám jen to co mi dává smysl.

věřila, že jsem dokonalá. Rodiče mi říkali, že jsem omyl co patří do polepšovny, tak jsem se naučila prosit boha ať mě vezme zpátky do nebe, tam budu zase dokonalá.

Co tvé vnitřní dítě?

Tady vidíš, kdo jsem byla před výchovou a kdo jsem po výchově. Chybělo mi pochopení, něha a láska. Proto nemám nároky na své dítě a nevěřím ve výchovu. Věřím v lidskou bytost, která je čistá a učí se mým vzorem.

Občas jsem v sobě, měla otázky „může se mé dítě vztekat?, může tohle žužlat?…“ a to mě jen nahlodávalo mé vnitřní dítě, někdy totiž mělo pochyby nad tím, proč mé dítě může to, co já nemohla. Nebo se taky někdy vzteknu na muže a to je pořád vzkazem od mého vnitřního dítěte.

Díky Robinkovi si lečím duši a zároveň vnitřní dítě. Pomáhá mi zastavit se a naslouchat vlastnímu vzteku.“ (víc v článku Ty se nevztekáš, že se vzteká?)

Věřím tomu, že dítě, když se narodí je hotová lidská bytost a má svůj cíl.

Dítě je dar

Vychovávat není zodpovědnost, mít dítě je dar a být mu dobrým vzorem je nejšťastnější volba pro každého rodiče. Já se nad děti nepovyšuji, já je ctím. Nevěřím na nálepky dobrých a špatných rodičů (jako u dětí, viz článek: Mami, nehodnoť mě prosím), každý rodič je dokonalým pro své dítě.

Věř tomu, že i se svými chybami jsi ten nejlepší rodič pro své dítě.Jako rodič se snažím pro své dítě dělat to nejlepší a dělám to jak nejlíp umím. Mám právo mít chyby a učit se. Rodičovství je cesta.

Děti mu budou těmi nejlepšími rádci.

P.S. Od narození nemám mámu, těmi rodiči myslím tátu a babičku s dědou.

Na závěr R. Fulghum:

Děti nejsou pejsek na hraní.
Život, který prožívají a život, který vy si myslíte, že prožívají, není totéž.
Neberte si, co vaše děti dělají, moc osobně.
Neveďte si o ničem žádné dlouhé záznamy – nejlepší je krátká paměť.
Ze špíny a nepořádku vyrůstá pohoda.
Po pubertě do jejich pokoje nesmíte.
Nesnažte se míchat do jejich přátelství a lásek – leda by vás k tomu vyzvaly.
Nic si nedělejte z toho, že nikdy neposlouchají co říkáte, ale zamyslete se nad tím, že vás neustále pozorují.
Učte se od nich – mají toho hodně, co vás můžou naučit.



Posted on 1 komentář

Mami, nehodnoť mě prosím

Tak přišel čas a já Ti prozradím něco o hodnocení dětí. Hodnocení používáme odjakživa a patří to ke každodenní komunikaci. Já to po porodu vidím jinak. Já vím, že to vypadá nevinně, tak si prosím přečti tento článek.

I slova mají energii

Začala jsem chápat, že význam toho „kdo jsem“ plyne ze dvou věcí a to:

 podle toho co říkám (ať už sobě, nebo ostatním) a co dělám.

Jako dítě si pamatuji, jak jsem se učila chápat význam slov. Některá mi přišla milá a na některá jsem si musela zvykat. Třeba jsem doslova nesnesla slovo „prachy“ znělo mi to tak neuctivě, jako by to měl říkat bohatství chtivý pirát a ne můj táta, který se jen bavil o nákupu.

Čas plynul a já zařadila slovo „prachy“ do slovníku, aniž bych si toho všimla. Přestala jsem vnímat smysl toho co říkám. Teď mi je 25 let a mám dítě. Dítě, které se za chvíli bude učit slova a já se znovu vracím k tomu „co a jak“ říkám.

Co říkám, tím jsem

To, že jsme vypustili ze slovníku sprostá, neuctivá či urážející slova, nebylo kvůli dítěti, ale protože jsme se uvědomili, že:

„Jak já mluvím a uvažuji o ostatních, takový sám jsem“.

Takže říct někdy o někom v jakékoli situaci že je „debil“, můžeme si být jisti že se někdy sami ocitneme v jeho situaci a budeme tím „debilem“.

My jsme pochopili, že v životě je tolik faktorů proč se někdo v určité situaci chová nějak, takže toho „debila“  buď ignorujeme, nebo místo hodnocení podáme třeba pomocnou ruku či vyzařujeme klid.

Praktikujeme to téměř rok a opravdu jsme se sami přestali cítit jako „debilové“ ale jako lidi.

Je to šikulka

Tím to pro nás nekončí. Naše dítě je totiž velký motorický rychlík. Naše pediatrička nás vždy důrazně upozorňovala, že Robinka do ničeho nemáme tlačit, že má na to co už dělá, ještě čas. My ji vždy s úsměvem upozornili, že je to jeho cesta, my ho netlačíme ani nepodporujeme, prostě ho necháváme dělat cokoliv jak sám uzná za vhodné.

Avšak okolí na to vždy reaguje slovy „no to je šikulka“. Já se moc omlouvám, ale mě vždy projede nepříjemný mráz po zádech, protože se učím zpracovat to, že je to myšleno dobře. „Není to zlý úmysl, jen automatická zažitá reakce“to si stále opakuji.

Nemusíme hodnotit

Teď si člověk říká, co to mám za ezo nesmysly co ? Je to prosté. Když dítěti člověk řekne „no ty jsi šikulka“ protože chodí a ještě nemá rok, co se říká dětem co ještě nechodí nebo chodí až po roce? To už nejsou šikulky?

Když se dítě narodí a v noci „zlobí“, rodičům se to nelíbí, a až bude v noci „hodný“ tak ho rodiče začnou mít rádi? My našeho syna zahrnujeme bezpodmínečnou láskou ať je jakýkoliv. A to je to co si z toho dítě vezme. Že je milovaný, takový jaký je. Nemusí se přetvářet do podoby ve které bude chválený.

ZLOBENÍ NEEXISTUJE

Já si třeba na dětství pamatuji dost. A vždy, když mi řekli „Ty dnes zase zlobíš!“, vůbec jsem nechápala jak to dělám, já prostě jen JSEM, „to se Vám nelíbí, že taková jsem?“ říkala jsem si.

Potom třeba jednou za měsíc následovala věta „no ty jsi dnes hodná“ a já zase nechápala jak to dělám, vždyť prostě jenom JSEM. Kdy už to rodina pochopí, že mé chování je součástí, a pokud se na zlobí ,že „zlobím“ , akorát se zlobí na mou existenci a to přece jako dítě nechci, já chci aby mě rodiče milovali a cítím smutek z toho, že nemám existovat (článek o tom jak vzniká smutek dětské duše: Máma není všechno). Měla jsem v tom zmatek.

Je dokonalý takový, jaký je

Takže proto naše dítě v noci „spí“ nebo „nespí“, není „hodné“ nebo „zlobivé“. Naše dítě není „šikulka“ ani „vyjímečné“ je jako každé jiné dítě, které se jednou naučí plazit nebo chodit, protože to je součást jeho vývoje.

Není důležité, že „už“, ale že se to děje a my s ním prožíváme radost z toho, co se naučil. Nedáváme mu nálepky protože, pokud by byl teď „šikovný“, mohl by v našich očích být jednou „NEšikovný a to nechceme.

Dopad hodnocení

Z pohledu dospělého člověka to slovíčkaření vypadá jako nesmysl. Zato já si to z pohledu dítěte pamatuji jako velkou věc, která měla vliv na mou osobnost.

Kdyby mě tenkrát nehodnotily, nemusela bych se odnaučovat strachu z lidí, z nových situací, možná bych uměla spolupracovat. A možná taky ne. Je to můj názor. A já to tak cítím. A taky cítím jak jsem se přestala hodnotit, přestala jsem být nervozní z toho „jak vypadám“, „jak působím“, jestli to co dělám, dělám „správně“ a tak.

Hodnocení považuji za negativní přístup, který rozhodně nepomáhá důvěře mezi dítětem a dospělým a dítěte se sebou samotným.

Hodnocení je manipulace

Taky už se ví, že „cukr a bič“ nebo „pochvala a trest“ není výchovou, nýbrž nástrojem k manipulaci. My jsme se rozhodli, že s nikým nechceme manipulovat a hlavně ne s naším dítětem. Samozřejmě jsme lidi, můžeme dělat chyby, ostatní s Robinkem můžou manipulovat a my tomu nezabráníme.

Od té doby co má Robinek rok, tak ho už před manipulací nechráníme a necháváme to na něm. Zatím pozorujeme, že když my jako rodiče nechválíme, Robinek tomu nedává energii, když ho někdo chválí. Proto důvěřujeme tomu, že my vytváříme jeho hlavní základy uvažování a zbytek je na něm. Jak se s tím popere. My jsme mu hlavní podporou, ale už ne hlavní ochránci.

Na závěr

Nám stačí mít záměr a motivaci se sebou něco dělat. Bereme život jako cestu a školu. Pokud se v životě necítíš úplně šťastný/á, začít vnímat energii slov a intonace je dobrý začátek. Můžeme jen doporučit se zamýšlet nad tím, co vlastně říkáme. Děti jsou přirozeně velmi citlivé, tak pokud si nevíš rady jak s touhle změnou ve slovníku začít, určitě Ti pomůžou. Děti jsou Ti největší učitelé.

Zamýšlejme se nad tím co říkáme, jestli to vychází z hlavy, nebo od srdce.



Posted on komentáře 3

Děti a špína




Po dnešní zkušenosti jsem se zamyslel nad tématem, jak jsem na sebe pohlížel ve společnosti dříve a jak se vnímám jakožto otec a rodič zejména v oblasti čistoty. Jak jste na tom Vy ohledně dětí špíny?

Jak jsem to měl se špínou

Jakožto mladý pubescent jsem se postupně dostával do stavu, kdy jsem to, jak vypadám, začal vnímat maličko jinak. Ani nevím jestli to bylo postupné nebo tak zvaná zničehonic akce, ale špinavé tepláky, ve kterých jsem s bandou valil fotbálek za barákem a bylo nám jedno, jestli je teplo nebo prší, už nějakou dobu ležely ve skříni a pomalu jsem je začal měnit za věci, které nebylo úplně vhodné špinit.

Snad jen vandry jsem stále neřešil a jezdil na ně jako skutečný vandrák.

Rodič a špína

Pravda, jsou situace, kdy je nezbytně nutné být vhodně oblečený.

Ale pak jsou situace, kdy nemusíme lpět na tom, jak vypadáme, ale na tom co děláme. Takže jsem si uvědomil, že od doby, kdy se nám narodil Robinek, jsem špinavý. I když se budu denně převlékat, budu špinavý. Když budu ve skafandru, obalený ochrannou a neproniknutelnou atmosférou, budu špinavý.

Děti mají úžasnou schopnost ušpinit vás i  když sami jsou čistí.

Nikdo neví, kde tento fenomén vzniká, ale je to tak. A víte co? Mně je to jedno. Jsem totiž rodič a k tomu patří špína, jako k létu slunce. Teda pokud zrovna neprší.

Jak k tomu špinění vlastně dochází

Jídlo

Hlavní kontaminační látkou je jídlo.Děti jedí a mají jídlo rádi. To je pochopitelné a dokonce prospěšné k životu. Ale oni si s jídlem i hrají. Proto je jídlo nejčastější položkou na vašem dítku, na zemi, na kočkách, které čekají pod jídelní židličkou na potravinovou almužnu, která se nedostane na zem, na zdi a pak pochopitelně na vás.

Když je to doma, dá se to ještě snést. Ale v kavárně, v restauraci, venku na ulici, při nákupu v obchodním domě. Pak už je oranžový flek od rozpatlané vařené dýně po celé mikině vcelku ztrapňující podívanou. Teda jak pro koho.

„Jsem totiž rodič, víte to?“

Bláto, kamení, kaluže…

Další materiál na špínu je všude kolem nás venku. Bláto, tráva, kamení, prach u cesty, klacky, kaluže a mohl bych pokračovat ve velkém dále. Každý dobře ví, kde si jeho dítko může zapatlat ručičky, nožičky nebo zadek. Tohle všechno se okamžitě nevypratelně vsákne do nás, rodičů.

Otírání

Jako další jsou dětské projevy lásky, tím jak moc se o nás otírají. Nejčastěji je to pusou a to tehdy, když je plná kukuřičných křupek, které slepí oblečení jako malta.

Nejlepší na tom je, že tento projev dětské lásky je tak čistý a upřímný, že bych nejradši, aby mě zapatlal od hlavy k patě, jen ať mě takhle miluje.

Fleky jako důkaz pozornosti

Tohle jsou momenty, kdy nepotřebuji být čistý, ale kdy jsem za každý flíček rád, protože jsou od mého syna. Je to známka toho, že spolu děláme spoustu aktivit a k těm ušpinění prostě patří, jako když jsme byli malí a hráli každý den fotbálek za barákem.

Špína nám nevadí

Další výhodou toho, že je mi moje špína úplně ukradená je to, že mi to nevadí ani na Robinkovi. S Ivetkou nemáme materialistické uvažování, tak nám nevadí, že se dítě plazí po kavárně, kde chodí lidi. Že si chce sednout na hromadu hlíny. Nebo, že když papá, tak mu padá jídlo na kaťata. Ani to, že si kalhoty roztrhne nebo jinak zničí.

Zdraví a špína

My jsme toho názoru, že dítě v době „orálního“ období strká do pusy nejen proto způsob stimulace a zkoumání, ale taky proto, aby nasbíralo bakterie do střeva. Imunita se s tím popere a tím se podporuje. Přece kdyby dítěti, mělo braní si věci do úst škodit, tak to příroda nevymyslela, nebo ne ?

Teď nedávno jsem četla pár článků o tom, že nejlepší pro dítě je špína a výkaly zvířat. Takže kdo neuklízí, nechá dítě všechno ožužlat a ještě se v bytě vyskytují zvířata, tak má vyhráno? My to můžeme jen potvrdit. Robinek je už 17 měsíců zcela zdráv a splňujeme všechny „nečisté“ parametry.

Nechci zase říct, že nečistota je všechno. My věříme psychosomatice, takže se snažíme i o psychickou pohodu. Jde to, ale ruku v ruce. Přece kdybychom Robčovi neustále něco zakazovali a rvali z úst, věčně ho umývali a otírali, asi by to pohoda nebyla. Věřím, že by nás to uvedlo do velké nepohody. Takhle se spolu jen smějeme, užíváme si společných chvil a to bez omezení. S heslem „co nevadí Tobě, nevadí nám“

Jak vnímají děti špínu?

„Podívej se jak ty kalhoty vypadají, to nemůžeš jíst normálně?“ „Jasně mami, vždyť už je mi deset měsíců.“

„Zlato nehraj si na té klouzačce, podívej jak je špinavá.“ „Ano tatínku, budu tady hezky stát a koukat na ostatní.“

„Miláčku nemůžeš jít tady ven, máš nové kalhoty.“ „Pochopitelně rodičové, stály přeci 600,-Kč, tak si je nezničím a budu v nich sedět v kočárku pod dečkou, aby mi je nikdo nevykoukal.“

„Jejda, ty jsi si blinknul, honem převlíknout, ať to nikdo nevidí.“ „Máš pravdu, s těmi třemi kapkami na bodyčku se nedá vůbec hrát.“

Na závěr

Tohle všechno mě napadalo dnes, kdy jsme s přáteli seděli v restauraci a já jsem si hrál v dětském koutku s Robinkem a přitom jsem na sobě měl neprozřetelně vínovou košili. Byly na ní vidět skvrny od křupek, mapy slin, opatlance od okurky a kdoví co všechno.

A v kontrastu cestou domů, kdy maminka zavolala na dítě „zlato nechoď na hřiště, budeš špinavý“ jsem si uvědomil, jak to s tou špínou vlastně mám já sám.

Posted on komentáře 2

Miminko a kočky



V době, kdy jsme psali tenhle článek, byli jsme majitelé dvou kocourků. Do článku jsem shrnula hlavně mýty o vztahu „miminko a kočky“. Zvládli jsme s kocourkama necelý rok od narození Robinka, potom se už naše cesta musela rozejít. My byli z kocourků a jejich počůrávaní vyčerpaní a báli jsme se, že je začneme nenávidět. Tak jsme jim hledali rodinu a opravdu našli. Z panelákového bytu šli do venkovské milující rodiny.

Takže pokud začneš cítit to co my při narození miminka, nestyď se za to. Patří to k životu a máš právo to vyřešit i odloučením kocourků, než-li na sílu zůstat ve vztahu a trpět. Trpíte potom všichni. Pokud to řešíš s důvěrou a láskou, místo se pro kocourky vždy najde.

Taky Ti to říkali?

„Okamžitě dejte kočky pryč, ať Tě nenakazí, jsi těhotná“

Nejčastější věta. A jak to je doopravdy? Na tohle téma jsem používala selský rozum. Tedy ten zbytek selského rozumu, co mi hormony nevzali.

Těhotenství a kočky

Toxoplazmózu má spousta lidí již v těle. Pokud se jí syrové maso, nebo vyrůstá s kočkami, je to téměř tutovka. Avšak tento parazit už zůstává v těle pasivní. Riziko potratu vzniká jen při akutním nakažení.

Pokud máme kočky dva roky, jsou ryze bytové, neloví myši a nedostávají syrové maso, riziko nákazy je nulové. Pro těhotenství a zvířata je tedy pravidlo: „nepořizovat zvířata nová, nevyhazovat stará“.

Stres koček

Krom toxoplazmózy se obecně traduje, že miminku kočky ublíží, nedá se jim věřit. Tohle se nám nepotvrdilo. Naopak tu a tam litujeme kočky. Robinek je predátor, před kterým se kočky snaží ukrýt a hledají klid.

Co stojí za rozmyšlenou je stres koček. Některé to zvládají lépe některé hůř. Naše všechno počůrávají.

Kočky na posledním místě

Když se narodilo takhle temperamentní miminko, tak jsme si až podle odéru vzpomněli, že by se jim měli třeba vyčistit záchodky. Celý den věnujeme pozornost miminku a když si chceme odpočinout sami v křesle, kočky to ihned zbystří a také chtějí pozornost.

My jsme měli sílu jim maximálně říct, ať jdou pryč. Což pro takhle mazlivé tvory, kteří doteď byli naším vesmírem není zrovna jednoduché období.

Ve vzduchu pořád visí ten pocit, že už to s nimi nezvládneme. Kočky to cítí a tak ještě víc značkují aby nás upozornili, že to vědí.

Na druhou stranu s kočkami a miminkem je velká legrace.

Mít dítě plus kočky je psychicky náročnéNa srovnání jsme vypsali plusové a minusové body.

PROTI

  • není energie na jejich pozornost
  • nestíhají se uklízet záchody, mají z toho stres
  • značkují
  • cokoliv miminku pořídíme je od chlupů
  • cokoliv miminku pořídíme je jejich hračka, nebo prostor na spaní
  • jejich granule a miska s vodou jsou zase hračkou pro miminko
  • kramaří a vytahují věci stejně jako miminko
  • co před miminkem schováme na stůl, shodí
  • miminko miluje jejich záchody
  • stelivo ze záchodů se lepí na oblečení miminka
  • neustále pobíhají pod nohama

PRO

  • miminko kočky zbožňuje (hraje si s nimi, jejich přítomnost zlepšuje náladu)
  • „animální“ výchovu – akce reakce
  • jsou to spací parťáci
  • kočky „čistí prostor“ (ochraňují miminko)
  • zvyšují imunitu
  • v určitých chvílích dokáží rodičům uklidnit mysl (vrnění)
  • dojídají zbytky jídla na zemi

Na závěr

Občas litujeme přítomnosti koček, jelikož udržovat pořádek zároveň s kočkami a miminkem je náročné (nemožné), přesto jsou zase chvíle, kdy se radost z jejich přítomnosti násobí.