Posted on komentáře 2

Porod z pohledu muže




Navazuji na Ivetčin porodní příběh. Chtěl bych jí poděkovat. Za to, jak zvládala těhotenství na studeném bytě. Jak mě vedla devět měsíců k pochopení významu rodičovství. Za to, že jsme našli společnou cestu k přivedení Robinka na tento svět. Ale především za sílu, kterou v sobě má a kterou projevila právě při porodu našeho chlapečka. Děkuji.

Praskla voda, budu táta

Večer jsem uléhal s pohledem na Ivetky bříško a s myšlenkou, že ještě máme čas. Asi o deset minut později mě budí Ivetka. „Zlato, mně asi praskla voda.“ Pohledem na hodiny kontroluji čas. Je 4:45. Jsem nevyspalý, ale tohle nehraje vůbec žádnou roli.

Je to tady. My budeme mít miminko.

Čekání, které se mělo ještě protáhnout o dva týdny, je u konce. Miminko už chce za námi. Takže táto, čistou hlavu a začni se starat.

Ivetka zatím vypadala dobře a bolesti se nijak neprojevovali. Domluva zněla jasně – Jak to začne, tak máme volat. Takže, telefon do ruky a u Sabky (naší porodní asistentky Sabiny Trojkové) už to zvoní. Instrukce jsme dostali. Vyčkat a sledovat kontrakce.

Nezávidím kontrakce

Mezi sedmou a osmou to začalo. Bolesti, které i mně svíraly tělo. Vůbec si neumím představit tohle snášet. Několik hodin. My chlapi jsme hrdinové. Ale jsou věci, které bych určitě v životě rád oželel.

Po dalším telefonátu zpráva, že Sabka brzo přijede.

Ivetka hledala polohy a já jsem se snažil jí jakkoli pomoct. Vůbec nevím, jestli jsem jí byl něco platný. Pro jistotu jsem zkontroloval všechny věci, které jsme měli mít do porodnice. Z balkonu jsem natrhal čerstvý rozmarýn a dal vařit. Sabka používá rozmarýn na hojení po porodu. Sama ho má v sušené verzi hromadu a nabízela i nám. My jsme měli na balkoně zahrádku s bylinkami a tak jsem nám posloužil čerstvou květinou.

Kolem půl desáté jsme dostali zprávu, že Sabka už jede. Však to taky má k nám pěkných 100 kiláků. Ivetka trpěla a já jsem hledal jak pomáhat.

Dorazila PA

Deset minut před jedenáctou tu byla naše úžasná Porodní Asistentka. Nesla s sebou svou ohromnou zdravotní tašku. Ivetka ležela na gauči. Sabka bez jakéhokoli zdržování vyšetřila a sdělila nám uklidňující zprávu.

„Jsme tak na prst, máme to všechno před sebou, není nutné panikařit“.

To se snadno řekne. Instrukce na další etapu byly taky jasné. Nahřívat ručníky, zahřívat jimi záda a v přesných intervalech dávat homeopatika.

Na to jsem dohlížel, neboť Ivetky pojem o čase byl v tu chvíli naprosto neřízený. Sabka se rozhodla, že nás nechá v této chvíli osamotě a vydala se za kamarádkou, která bydlí kousek od nás. Prý kdyby něco, volejte a já jsem tu za deset minut.

To byl fofr

Po dvou hodinách pobíhání s nahřátými ručníky, ládování homeopatik do mé vyčerpané drahé a neustálých kontrolách času kontrakcí, mi Ivetka řekla, že „už má vážně hodně divné tlaky“.

Zavolal jsem tedy Sabce a předal informace. Za 9 minut a 46 vteřin byla u nás. Provedla další vyšetření a s ledovým klidem řekla:

„Tak děcka a já teď budu trochu rychlejší. Teď se hezky sbalíme a půjdeme do auta. Do Vyškova už nejedeme, právě jsem nahmatala hlavičku.“

Co tím jako chce říct? Já jsem byl až do teď vyrovnaný. Hotová oáza klidu.

Společně jsme pomohli Ivetce do oblečení. Pak jsem vzal všechny tašky a vyrazili jsme k autu. Cestou jsme naštěstí nikoho nepotkali a tak jsme za deset minut byli v porodnici, kterou máme pár set metrů od baráku. Sabka doprovodila Ivetku na příjem a já jsem zatím parkoval.

V porodnici

Když jsem přišel do budovy porodnice, Ivetka už měla nemocniční košili a chystali jsme se na finále. Přišel nemocniční personál. Vyšetřili a po krátkých doplňujících informacích a předání našeho porodního plánu jsme zůstali v místnosti jen čtyři. Naše porodní asistentka, nemocniční porodní asistentka, Ivetka a já.

Musím uznat, že jsme chtěli sice rodit ve Vyškově, i když jsme porodnici měli tak blízko a to zejména na základě recenzí. Ale když jsem viděl spolupráci porodních asistentek, byl jsem rád, že jsme tam. Obě si navzájem vycházeli vstříc. Poslouchaly ozvy, pomáhaly vybrat polohu, tolerovaly se a byly prostě báječné.

Ivetka to zatím zvládala

Proto jsem se plně odevzdal každé chvilce být tam s Ivetkou. Byla ohromně statečná a já jsem dobře věděl, jak moc zkouší. Je maličko citlivější na bolest a tak jsem čekal, jak se s tím bude potýkat. Má můj největší obdiv.

Stál jsem u ní a držel ji za ruce. Ivetka už byla na pokraji sil a měla nakročeno k žádosti o cokoli na bolest.

Druhá porodní doba nám trvala přes dvě hodiny a tak jsem už měl nakročeno, že se nabídnu a půjdu z místnosti. Třeba se víc uvolní. Ještě že jsem to neudělal. Stejně jsem po porodu dostal informaci, že kdybych odešel, bylo by to ještě horší. Porodní asistentky pořád pokyvovaly hlavami a já byl čím dál napjatější.

Viděl jsem vlásky

Po dvou hodinách jsem poprvé zahlédl vlásky. Bylo jich tolik. Pak jsem měl chvilku zamlženo od slz, které se mi nahrnuly do očí. Povzbudil jsem Ivetku a řekl jí, že už jsem ho viděl, že za chvilku tu bude. Nemohl jsem se ho dočkat.

Začalo mi docházet, že každým okamžikem se nám narodí náš chlapeček. Mé nohy, do té doby pevné jako skála, se pomalu začínali chvět. Srdce mi bušilo stále silněji a do očí se mi hrnuly slzy, které nešly zastavit.

Zaslechl jsem klapnutí dveří ve kterých se objevil doktor a sestřičky s hromadou věcí. Ale nedokázal jsem se plně odpoutat od tváří porodních asistentek, kterým se stále více rozšiřoval úsměv na tvářích. Napětí ve mně sílilo a netušil jsem jestli mačkám ruce Ivetce já silněji nedočkavostí nebo ona mě bolestí.

Narodil se

V poslední chvíli jsem zahlédl její vyčerpání a výkřik silnější než dřív. Zdál se být delší než ty předtím. Pak jsem viděl, jak do celé situace vstupuje lékař, pomáhá holkám a všichni se usmívají.

Najednou je zvláštní vteřina ticha, která se zdá nekonečná.

Tak už je venku. Ukažte mi ho. Podejte ho mamince, po které touží. Musím ho vidět. Ale jak, když se mi po tvářích koulí slzy.

Plakal jsem dojetím

Přes vodopády jsem se díval jak si ho Ivetka bere na hrudník. Je nesmírně vyčerpaná, ale jiskry štěstí v očích jí září na celý sál.

Robinek jen tiše zakníkal, aby dal najevo, že je tu s námi a pak jen ležel, hledal prso a koukal se po nás.

Byl tak nádherný.

Stříhání pupeční šňůry

Když se dostala ven placenta, dostal jsem instrukce k přestřihnutí pupeční šňůry. S klidem a pevnou rukou jsem úkon provedl a pak se jen věnoval rodině.

Po nějaké době se Ivetka musela jít umýt. Dostal jsem šanci na kontakt s mým synem. Rychle jsem sundal triko a toho malého drobečka si přitiskl na tělo.

Já ho tak miluju

Ten pocit je nepopsatelný. Tak maličký a křehký, že by jste se báli ho dotknout, Vám leží na těle a kouká Vám do očí.

Určitě si myslel „tak jsem tady táto, nedej mě“. Nedám, neboj. Nic na světě už nemůže přetrhnout to pouto, které jsme spolu v ten okamžik navázali.

Nejradši bych ho už nikomu nevracel, snad jen mé Ivetce. Je 16:49. Vítej Robinku. Jsem tvůj tatínek.

Poděkování

Toto je poděkování Sabině Trojkové. Báječné porodní asistentce, která nás provedla těhotenstvím a porodem. Která nás učila užít si každou chvilku těhotenství, nebát se porodu a především jeho přirozenosti.

Dále bych rád poděkoval zdravotnickému personálu, který zde bez jejich vědomí nebudu jmenovat. Nicméně jejich skvělý přístup a kooperace porodní asistentky nemocniční se Sabkou byla dokonalá ukázka toho, že to může fungovat a každá maminka si může prožít porod takový, jaký si přeje. Bez patáků, se zvolenou polohou, bez poranění a tudíž bez šití a to i přes to, že druhá doba porodní byla dvouhodinová. Za porod bez kleští a bez řezů. Všichni tam byli úžasní a každý nemalou měrou přispěl k narození našeho krásného, silného a zdravého chlapečka.

Posted on komentářů 13

Přirozený porod v porodnici




Porod je jednou z nejzásadnější a nejkrásnější událostí v životě. Poprvé se setkáš se svým dítětem, které 9 měsíců s láskou nosíš. Přivítáš na svět novou duši, která si Tě vybrala jako rodiče a celým srdcem Tě miluje. My jsme se na porod připravovali s vlastní PA a plánovali jsme přirozený porod, který, až na drobnosti, vyšel. Přečti si náš celý porodní příběh.

Legrační koule

Ty koule moje“ oslovoval mě s láskou Ráďa. Já jsem za těhotenství přibrala 22 kg, tak se mu vůbec nedivím.

No, některé maminky mi přijdou, že jsou zrozené k těhotenství, jak jsou nádherné. Já, když jsem viděla sebe na mama cvičení a potom ostatní maminky, až mě zarazil ten rozdíl. Krásná pleť, bříško k sežrání. Potom já.

Bílá jak stěna a strie kam se podíváš.

Narodí se dřív

Termín jsme měli na konci července a Robinek byl už od května připraven, sesazen. Nás to neděsilo. Počítali jsme s tím, že Robinek ví, kdy se má narodit a evidentně se těší.

Navíc naše PA (porodní asistentka Sabina) mi prohmatávala bříško a ujištovala nás, že i když je miminko připravené, děloha nereaguje.

Pořád jsme cítili, že nás Robinek navštíví před termínem (taky co je termín? jen matematický vzorec a v podstatě orientační den :)).

Blíží se to

Na konci června přijela má PA na kontrolu a už to byl jiný rozhovor. Děloha jemně reagovala, mě konečně přestala pálit žáha (snad jediný nešvar, který jsem během těhotentsví zažívala, tak jsem si hrdlo prolívala zeleným ječmenem) a to byli jasné příznaky blížícího se porodu.

Nadšeně jsem to volala Ráďovi. Byli jsme šťastní, připravení a trochu nervozní, kdy to přijde a jaké to bude.

Porod jsme často rozebírali

Poctivě jsme se o porodu bavili. O tom, jak to zvládnu, když oba dva víme, že jsem fňukna a kňoura v případě jakékoli bolesti.

Že během porodu se dere na povrch hloubka ženské duše, která ženu zkouší z toho, jak moc si věří, jakou pokoru má k mámě a vlastnímu porodu a celkově k životu.

Z toho už jsme byli malinko nervozní, jelikož já, vyjmutá z mrtvého těla, bez mateřského přijetí, začala život v inkubátoru, kdy první emoce, které jsem z nejbližších cítila, byla bolest a vztek z nespravedlnosti, kdy jsem celé dětství nebyla respektovaná a moc jsem si přála, aby maminka žila místo mě.

Rozhodla jsem se být máma

Po několika letech depresí a utápění se v alkoholu, jsem se rozhodla, jako člověk co už nepije nekouří a jen miluje, stát se mámou.

Sabka mi doporučovala spojit se s mámou a poděkovat ji za život.

Tohle už jsem dělala mockrát, tak jsem se přestala bát. Uvědomila jsem si, že jsem opravdu připravená, mám božského partnera, kterého miluji, dítě, které vzniklo z lásky, rodinu, které jsem odpustila, sebe, které jsem odpustila a že jsem opravdu šťastná a vděčná za život.

Praskla voda

8. července mě 5:45 probudilo počůrání. Byl to teda proud ,který jsem neovládala. Došla jsem na záchod a zjistila, že teče růžová voňavá voda.

„A je to tady“ řekla jsem si a začala jsem se dojetím, nervozitou a očekáváním třepat.

Odkutálela jsem se za Ráďou, abych mu to oznámila. Volali jsme PA do Ostravy a ta mě poslala do postele, že se porod teprve bude rozjíždět. Lehla jsem si a už nemohla usnout.

Přicházely kontrakce

Porod se opravdu pozvolna začal rozjíždět. Takové lehké menstruační bolesti v kříži, které pozvolna začali sílit.

Kolem 8 hodiny, jsme se přesunuli do obýváku a já při každém návalu bolesti musela chodit. PA mi do telefonu radila, jak to rozdýchat a vrtět bokami.

Bolest postupně začala sílit a já se jí nedokázala tolik odevzdat. Snažila jsem se jí vzdorovat a vždy při návalu mi ukápla slza. Když ale bylo po návalu, cítila jsem se báječně, jako by se nic nedělo.

Jsem tady a teď

O to víc mě překvapilo, že vůbec nic necítím za pocity, prostě JSEM. Nemám strach, necítím nervozitu, nepřemýšlím, jak dlouho to ještě bude trvat, jak dlouho to ještě zvládnu.

Prostě JSEM.

Jen jsem prožívala, co se aktuálně děje a děje a děje a děje. Bolest začala být mnohem intenzivnější a v kratších intervalech, tak to Ráďa volal PA a ta nás ujistila, že je na cestě.

Dorazila PA

Kolem 11 hodiny přijela a udělala vyšetření, se kterým mě moc nepotěšila.

„Ivetko je to tak na prst, máš to celé před sebou“.

Tohle jsem vážně slyšet nechtěla, ale bolest byla tak silná, že už jsem realitu začala méně vnímat. Sabka si všimla, že bolesti trochu vzdoruji, tak mě začala uklidňovat a říkala, že s každou bolestí jsem blíž a blíž miminku.

Mě překvapilo, jak jsem v tu chvíli sobecká, že myslím jen na sebe a kdy to skončí a ne jak se asi cítí Robinek.

Ráďa se o mě staral

Během půl hodiny mi ještě Sabka udělala masáž, Ráďu ponoukla, ať mi ohřívá ručníky a dává na záda a také mě přemluvila, abych šla do sprchy a dávala si horký proud na záda. Opravdu mi to pomáhalo.

Potom Ráďovi předala homeopatika a instrukce, jak je má podávat a šla ke kamarádce, aby nás nechala osamotě.

Prý je na telefonu a přijde tak za dvě hodiny na kontrolu, protože to celé máme před sebou.

Já jen byla a snila

Dál si už jen pamatuji, že bolest byla stále intenzivnější a mě uklidňovalo dělat neustále kolečka ložnice, horká sprcha záchod a sedět záchodě.

To byla opravdu úlevová poloha, vřele doporučuji!

A pak stále dokola – ložnice – sprcha – záchod – ložnice- sprcha – záchod a mezitím mikrospánky. Už jsem moc nevnímala, jen vím, že Ráďa tam byl, uklidňoval mě přítomností a přemlouval ať si lehnu. A já jen BYLA a snila.

Já už potřebuji tlačit

Z ničeho nic, jak sedím na záchodě a snažím se vykonat potřebu, protože jsem klystýr nechtěla, mě překvapí, jaké začínám mít nutkání tlačit. To mě celkem rychle probralo z únavy a hned jsem urgovala Ráďu, že je to divné a instinktivně jsem tušila, že už jsme ve finále.

Divné nám také přišlo, že postupně odcházela bolest a já najednou jen chodila a nekácela se z bolesti. Jen jsem začala bokami vytřepávat silný nával tlačit.

Sabka dorazila, udělala vyšetření a klidným a maximálně profesionálním hlasem nám oznámila:

„Tak děcka a já teď budu trochu rychlejší. Teď se hezky sbalíme a půjdeme do auta. Do Vyškova už nejedeme, právě jsem nahmatala hlavičku.“

Přes veškerý ledový klid jejího hlasu nastal mírný chaos, ve kterém jsme spoustu věcí nechali doma. Já měla jen za úkol přecházet návaly tlačení a obléct se.

Cesta do porodnice

Cestou z baráku jsem doufala, že nikoho nepotkáme, jelikož lidé a hlavně sousedi mají tendence Vám předávat podporu i když před nimi funíte a v podstatě rodíte. Nikoho jsme nepotkali, nasedli do auta a jeli.

Dorazili jsme bez přijetí přímo na sál. Nikdo mě naštěstí neobtěžoval sepisováním vstupních papírů, protože i jim bylo jasné, že už rodím. Setkali jsme se s nemocniční  PA a já si oddychla, že je to stejně krásné a sympatické stvoření, jako ta naše.

Sabka předávala informace, poukazovala na porodní plán (článek o porodním plánu: Informovaná máma), na to, že si nepřeji nastřihnutí hráze, že jsem si masírovala hráz, že jsme pila maliník a jedla lněná semínka a cvičila s aniballem (po pravdě jsem to zkusila párkrát, ale nešlo mi to, tak jsem toho nechala).

A jsme ve finále

Tak a finále mohlo začít. Já vůbec necítila bolest. Strašně mě to překvapilo, měla jsem načtených knih jako Hypnoporod, Znovuzrození a tam jasně bylo řečeno, že tělo porod řídí samo, že nemusím vůbec tlačit.

No jo, ale moje tělo nevysílalo žádné bolestivé kontrakce, jen bezbolestné návaly tlačit.

Byla jsem z toho zmatená, ale řekla jsem si, že moje tělo ví, co dělá. Tak jsem začala tlačit, jenže to dost štípalo a bolelo.

Držela jsem Ráďu a řvala. A řvala. Přišlo mi, že se nic neděje. I ostatním to přišlo, tak jsme změnili polohu a holky mi vysvětlily že možná místo křiku, ať zkusím tu energii dát do břicha, do vytlačení.

Vyčerpávající finále

A ono to fungovalo, fakt. Jen to trvalo. Se změnami poloh i Robinek několikrát změnil polohu. Tlačila jsem tak hodinu, možná hodinu a půl. Holky asistentky si skvěle vycházely vstříc a pokyvovaly hlavami.

Několikrát už hlavička byla skoro venku, ale  Robinek se zase vcucnul zpátky do dělohy. To mě zamrazilo. Byla jsem tak vyčerpaná, že se mi z toho chtělo brečet. Sabka mi pořád opakovala, že každou chvíli budu s miminkem a teď tohle.

Tak jsem se rozhodla, že takhle ne.

Porod se děje, já jsem TADY a Robinku, my to spolu zvládneme. Sice nám to teď moc nejde, ale zvládneme to spolu. Já půjdu ze všech sil a ty věř mamince jako já věřím Tobě.

Narodil se

Po další půl hodině tlačení jsem Sabce řekla, že už to nezvládnu ( měla jsem v plánu říct, že už odmítám rodit, ať ho ze mě vyjmou, nebo mi něco píchnou). Přerušil mě nával, já zatlačila a hlavička byla venku.

Ráďa plakal a říkal, že je nádhernej, vlasatej.

Přišel lékař a řekl, že mám poslední zatlačení.

Tak jsem naposledy zatlačila z posledních sil a 16:49 byl venku. Začala jsem brečet a hned se k němu natáhla, ať ho vidím. Ležel tam a jen koukal, neplakal. Koukal a pozoroval svět.

Byl nádhernej

Vůbec nevypadal jako miminko, vypadal tak moudře. S Ráďou jsme plakali dojetím. Zamilovali jsme se do něj. Dali mi ho na hruď a začali jsme se seznamovat.

Lékař zkontroloval poranění a konstatoval, že žádná nejsou (takže Aniball nebyl potřeba a tělo vše zvládlo i bez pomoci).

Na závěr

Už po porodu Robinek hledal prso celkem rázným a akčním způsobem, takže jsme mohli tušit, že nás čeká život se silnou osobností a to se potvrdilo.

Já byla v tranzu a cítila jsem ženskou hrdost, že jsem si porodila to nejkrásnější dítě. Vyčerpání bylo pryč. Byl to ten nejkrásnější okamžik v životě.

Zrození života je prostě mystickým zážitkem, až mě překvapilo jak moc přítomný okamžik to byl. 

Od té doby, když vidím novorozence nebo se mluví o porodech, pláču. Dojetím. Stále. I 9 měsíců po porodu.

Související články: