Posted on komentáře 2

Dva a půl na vlastní pěst poznávají Portugalsko a Španělsko

Vrátili jsme se z Azorských ostrovů a stále jsme netušili, co budeme dál dělat. Domů se nám ještě nechtělo. Měli jsme navíc nakoupeny letenky domů na dva týdny dopředu. Co teď ? Doletíme do Lisabonu a co dál ? Pouť máme za sebou, dobrovolnictví nám teď nevychází (žádný farmář neodepsal), tak jsme s Ráďou dostali stejný nápad.

Koupíme věci na stanování a pojedeme zpátky do Španělska a se stanem a místní dopravou projedeme východ Španělska až do Barcelony.

Naše trasa z Azorů jsme se přesunuli do Barcelony během 14 dnů.

Ve Španělsku je stanování legální. Ne jak v Portugalsku. Tento článek je o našem dobrodružství na cestě z Lisabonu přes Valencii a Katalánsko do Barcelony. Ve stanu jsme spali jednou a potkali víc Čechů než Španělů.

Lisabon

Přes náročný odložený let jsme konečně doletěli do Lisabonu. Bylo kolem půlnoci, tak jsme tradičně zahájili spánek na letišti. Než jsme pořídili stan, všimli jsme si, že nám vyšel pobyt přes Airbnb v místě zvaném Surfgasm na pár dní.

Bylo to fakt jedno z nejkrásnějších ubytování kousek od oceánu. Kuchyň společná, ale záchod a koupelna vlastní. Můžeš se taky ubytovat:

Ráďa mezitím stihl naplánovat trasu flixbusem z Lisabonu do Valencie nočním spojem za pár korun. Podmínkou však bylo, mít pro dítě do 3 let vlastní autosedačku. Holky z ubytovny nás odkázali na online portugalský bazar, kde jsme si našli dětskou sedačku za 5 euro.

Bouřlivý oceán

Počkali jsme si na západ.

V Lisabonu je spousta medůz, na pláži jsou jejich vyschlá těla.

No co si budeme povídat, už jsme z nošení byli unavení a když jsme spatřili dvě garáže plné dětského zboží odložených nejen po 3 vlastních dětech, ale i dětech jiných rodičů, neváhali jsme a z místa odcházeli i s kočárkem za 10 euro. Takže jsme měli navíc kočárek, autosedačku, maňáska, a dětský foťák. To vše jen za 10 euro za kočárek, zbytek jsme dostali zdarma.

Jedna z garáží.

Nabrali jsme kočár a autosedačku.

Valencie

Cestu nočním autobusem jsme za pomocí tabletu a pohádek krtečka zvládli v pohodě. Dorazili jsme do Valencie a šli rovnou do centra. Měli jsme oba dva chuť si vyzkoušet pouliční prodej našich náramků, kterých jsme v Lisabonu vyrobili hromadu.

Naše náramky.

Prodej nám moc nevynášel, pochopili jsme že nemáme zrovna profi prezentaci a taky jsme slevili z ceny, jen abychom se radovali z prodeje. Takže naše ručně pletené náramky z minerálů jsme prodávali jen za 3 eura.

První stanovaní

Už se stmívalo a Ráďa šel shánět informace o stanování. Jeden místní pouliční umělec nám poradil park. Také nám říkal, že bude asi přes noc pršet, že to není zrovna nejlepší nápad. Začalo se stmívat a my pospíchali do parku. Cestou jsme se ptali jednoho pána na možnost stanování v parku, mezitím co kolem něj pobíhal jeho syn, asi stejně starý jak ten náš. Pán říkal, že není odsud, ale že stanování v parku by nikomu nemělo vadit.

Centrum Valencie.

Začalo pršet a my uháněli do parku, jenže pršelo tak, že se nepodařilo postavit stan bez toho, aniž by do něj napršelo. Po dostavení a nachystání se na spánek jsme slyšeli hlas, který volá „Hey, Hallo Where are you?“ Ráďa otevřel dveře a v dešti stál durch mokrý pán, kterého jsme potkali, s dvěma deštníky v ruce a oznamoval nám, že se se ženou rozhodli nás ubytovat, jestli to přijímáme.

V téhle ulici jsme bydleli.

A tak vzniklo ve Španělsku naše česko-americké přátelství, kdy jsme si vzájemně vařili, povídali si u společného hraní si našich děti a zavedli jsme tradici popíjení červeného víno u večeře. Tímto děkujeme Brooke a Johnovi za důvěru a krásný týden, který jsme ve Valencii strávili s nimi a malému Wesleymu za to, že se Robinek pár dní vyřádil se stejně starým kamarádem.

Na tyhle večery nezapomeneme.

Kluci se skamarádili.

Gulliverův park ve Valencii

Valencie je plná dětských hřišť, ale jedno stojí na ukázku. Vstup je zdarma a zařádí si v něm i dospělí. Je postavené jako ležící Gulliver po kterém chodíte, jezdíte, skáčete, prostě bomba.

Miniatura Gullivera.

Po týdnu, kdy se udělalo hezké počasí, jsme se dohodli, že už je čas na náš odchod. Chtěli jsme si konečně zastanovat v hezkém počasí a přiblížit se pomalu Barceloně. Ve Valencii jsme našli místo, kde je povolené poblíž campů a pláže stanovat.

Cestou kolem pobřeží, ve Valencii.

Cestou jsme potkali dva Čechy, kteří nám mezi řečí prozradili, že mají cestu k Barceloně. Neváhali jsme a zeptali se, zda nás nevezmou s sebou. Souhlasili a domluvili jsme si setkání druhý den u jednoho obchodního centra kousek od místa, kde jsme chtěli stanovat a vyměnili kontakt. Tímto děkujeme Terezce a Dominikovi za ochotu nás svézt tuhle trasu autem.

První a poslední stanování, natrhl se stan a rozjel zip. Naproti nám moře, za námi Valencie.

Riumar

Plánovaný cíl cesty byl Riumar. Terezka uměla španělsky a taky tady nějakou dobu byla na erasmu, tak nám prozradila, že třeba tahle část Španělska, Katalánsko, je asi nejmíň vřelým místem Španělska. Katalánština je úřední jazyk a ona, ač umí španělsky, kataláncům vůbec nerozumí, protože mají vlastní slova, vlastní dialekt. Taky nám poradili, že není zrovna nejlepší nápad spát ve stanu u Barcenony, že je docela kriminální. Tak jsme se s Ráďou rozhodli zajít si někam na kávu a naplánovat co dál.

Riumar

Škoda, že jsme jen projížděli a nefotili. Katálánsko má nádhernou krajinu. Zrovna ten cíp na mapě, kam jsme dojeli, má speciální terén díky mokřadům a vodním kanálům, na kterých se pěstuje rýže. Takže člověk vidí mokřady, rýžová pole, hory a oceán a vůbec si nepřipadá jak ve Španělsku. Díky takové krajině je tohle místo oblíbeným ornitologickým rájem.

Riumar plný Čechů

Terezka s Dominikem nám zastavili u jednoho baru, ať si můžeme dát kávu a šli se podívat na pláž. My se zděsili, jak se nám asi bude stanovat, když je venku jen kolem 10 stupňů a fouká.

Nádherné místo. Moře a hory.

Ráďa chtěl objednat kávu, když zřetelně slyšíme českou komunikaci za barem. Tak rovnou pozdravíme „Ahoj“. Majitel Honza se nám šel představit, partnerka Monika nám mezitím udělala kávu. Ptali jsme se na stanování, když se nás asi Honzovi zželelo a navrhlo nám, že právě stěhují svůj bar ze dvou transportních kontejnerů a momentálně je neobývají a jsou v nich i patrové postele, jestli nechceme přenocovat spíš u nich.

Bar, kde se mluví česky.

S nadšením jsme souhlasili. Vidina tepla nás přesvědčila. Tímto děkujeme Honzovi a Monice, že si nás na víkend vzali pod svá křídla. Ráďa jim tu a tam vypomáhal, kde bylo třeba a měli jsme za to teplé večeře.

Zase jsme dobrovolníci.

Český bar ve Španělsku

Doporučujeme všem, kteří mají cestu do Katalánska. Krom baru, ve které si dáte rychlé občerstvení a pokecáte v rodné češtině, můžete se ještě domluvit na kitování, což pro mě laika znamená prkno s padákem.

Honza a Monika.

Honza s Monikou žijí kitingem, jsou to instruktoři kitingu a jejich bar funguje i jako kitecentrum. Spokojeně si tady žijí i se svou šestiletou dcerou Vendulkou, která již chodí do španělské školy.

Ráďa vaří slávky na večeři.

Během víkendu, co jsme tam byli, jsme se seznámili ještě s Čechem Martinem, který má domov ve svém karavanu a Češkou a Slovenkou, které vedou místní obchod s rybářskými potřebami.

Robinek s novým kamarádem.

Jak se dostaneme do Barcelony ?

Byla neděle a my mysleli, že se od baru dostaneme v úterý někam na vlak a pojedeme do Barcelony. To nás ale zase osud nachytal. Za Honzou přijela neteř s partnerem, kteří bydlí kousek od Barcelony a nabídli nám možnost přesapt u nich. Tak jsme neváhali a po českém večírku na baru jsme den poté vyrazili autem k nim domů do města Calafell. Tímto děkujeme Lence a Vláďovi za ochotu nás vzít na jednu noc pod střechu.

Závěr cesty

Potom už nám jen zbývalo dostat se na letiště, tam přespat, ráno letět do Vídně, z Vídně vlakem do Brna, z Brna autobusem do Olomouce a z Olomouce do Přáslavic.

Na letišti. Bez krtečka ani ránu.

Bylo pro nás dost poučné, že jsme si celou dobu stěžovali na Česko a potom nám v poslední etapě Češi pomáhali. Uvědomili, jsme si že nejde o národy, ale o lidi. Nám během cestování pomáhá pokora a víra, že na nás čekají jen dobří lidé.

Na letišti je i dětský koutek.

Teď jsme doma a ze Španělska jsme si přivezli pozitivní myšlení, schopnost neřešit věci, když není potřeba, nadšení z života a úsměv na tváři. Někdo by si mohl přivézt ještě nadšení z dětí, kterým jsou proslulí, taky náš vele aktivní a vele hlasitý Robinek nás ve Španělsku a Portugalsku s ostatními hlavně sbližoval.

Bydlení

Bydlení doporučujeme přes

Závěr článku

Na téhle cestě jsme zjistili, že se dá občas i neplánovat. Dobrodružství čeká vždy, když je na něj člověk připravený.

Náš Robinek cestování miluje. Miluje poznávání nových lidí, míst a taky má radost z toho, že jsou oba rodiče stále s ním. Za nás můžeme cestování s dětmi na vlastní pěst jenom doporučit. Hlavně těm, co mají vele hlasité a aktivní dítě jako my, doporučujeme Španělsko s Portugalskem.

Tohle všechno se změnilo během necelých třech měsíců cestování:

🌴má o 8 zubů navíc
🌴mnohem delší vlásky
🌴 už všude dosáhne
🌴opakuje slova
🌴 umí běhat
🌴svět se točí hlavně kolem slov „na-ný“(napít), „prapra“(pračka), „oko“, „khi-khi“ (krteček)
🌴 během vzteku se postaví na všechny 4, do jogínské střechy
🌴 jí všechno a pořád, diagnóza „popelnice“
🌴moc dobře ví, co chce, nelze ho oblafnout
🌴od svého prvního letu občas transformuje na letadlo
🌴miluje animované pohádky (ulehčuje to cestování)
🌴někdy dá pusinku, nebo pošle
🌴kamarádí se s kýmkoliv, kdo má jídlo, za jídlo by nás i prodal
🌴prso už není všechno
🌴miluje uklízení (jen aby mu to vydrželo)

Pokud máš nějaký dotaz nebo chceš s něčím poradit, neváhej se nám ozvat. Na konci blogu najdeš náš kontakt.

Do článku se nám všechno nevleze. Chceme toho spoustu říct, pobavit Tě a inspirovat, tak Tě zveme na naší besedovou šňůru s fotoprojekcí. Uvidíme se tam na živo. 

Těšíme se.

Pokud Tě článek zaujal, sdílej, komentuj, lajkuj.

Děkujeme.



Posted on Napsat komentář

Dva a půl dobrovolníka: Azory u farmáře za bydlení a stravu

Když je člověk na pěší pouti a seznamuje se spoustou krásných lidí, nechá se inspirovat. My zrovna měli po pouti, trávili čas v deštivém Santiagu a přemýšleli co dál. Poutníci nám doporučovali začít dobrovolničit, že za nějakou práci budeme mít kde bydlet a co jíst. Ráďu to tak nadchlo, že nám opravdu sehnal farmu. Našel ji na Azorském ostrově Terceira. Nachází se uprostřed Atlantiku.

Wwoofing

Existuje několik stránek, na kterých si můžeš najít práci jako dobrovolník.

Na všech je třeba se registrovat nějakým poplatkem. Někde je třeba platit za každou zemi, ve které máte v plánu dobrovolničit (Wwoof) a jinde stačí hromadný poplatek (helpx a workaway) a můžeš najít místo tzv. za stravu a bydlení. Prostě pošleš žádost a čekáš, jestli Tě přijmou. Většinou následuje video hovor, aby jste se vzájemně poznali a předali informace, jak si to dobrovolnictví představujete.

Je to oblíbená forma mladých cestovatelů, kde člověk moc neutratí, seznámí se s obyvateli a načerpá tamější energii. Po práci si můžeš dělat co chceš a máš čas na vlastní aktivity. My si troufli jet dobrovolničit i s dítětem, a farmář se pro nás opravdu našel.


I Robinkovi se to zamlouvalo.

Farma na Azorech

Takže jsme ze Santiaga jeli do Porta a z Porta nočním vlakem do Lisabonu. A potom letěli na Azory na ostrov Terceira. Letenky jsme sehnali přes náš oblíbený Skyscanner a dají se tam opravdu najít lety za hubičku.

  • Cesta z Lisabonu pro nás všechny za 3100 Kč tam a 2100 Kč zpátky a levná je především kvůli dvěma přestupům na jiných ostrovech. Pravděpodobně aby se nalákali lidi do hotelů na ostatních ostrovech, ačkoli naše první letadlo letělo na přímo, my přesto vystupovali a čekali na další.
  • Nespali jsme v hotelu ale u pána na couchsurfingu.
  • Průměrná cesta na Terceiru za 1 osobu se zpáteční letenkou z ČR  vyjde na něco přes 8000 Kč.


Čekání v Santiagu před vlakovým nádražím.

Na letišti nás vyzvedl náš farmář Amaro, kterému odjela na delší dobu žena a on se cítil sám se svou desetiletou dcerou. Těšil se na výpomoc v kuchyni i na farmě. Hlavně se zamiloval do Robči. Vlastně a kdo ne?

První den

Připravovali jsme se na to, že já budu vařit a starat se o domácnost a Ráďa bude pár hodin denně pomáhat na farmě. Amaro má farmu s krávami a také pěstuje zeleninu na výkrm i na jídlo. Například jeho černé fazole jsou na pultech místních obchodů, jeho vodní melouny si chodí lidi kupovat i za větší cenu než v obchodě (ty jsme bohužel nestihli) a jeho mléko má s dalšími místními farmáři status „organic“.


Jednou jsme upekli i mrkvánky.

Než jsme se však dostali do obchodu nebo na farmu, bylo třeba se ubytovat. Měli jsme pozvání do jeho domu, dokud se nevrátí žena a pak bychom mohli zůstat ve srubu poblíž jeho farmy. Těžko říct, co by bylo lepší, ale my jsme pro začátek vybrali zůstat v domě, aspoň kvůli koupelně a kuchyni a wifi.

Komfortní zony

Taky jsme se dostali za hranice naší komfortní zóny. Amaro nás už předem informoval, že co odjela žena, v domě se neuklízí. To pro nás však nebylo to hlavní. Byly tu jiné drobnosti, jako například králík, který pouštěl chlupy a ostatní věci po celém bytě, pavučiny z všudypřítomných pavouků záchoďáků, stoletý prach všude na místech, které nejsou v zorném poli. Ve skutečnosti nešlo o to, že by snad žili ve špíně, ale o nás a o naší potřebě luxusu (nebo výchovy udržovat čistotu i tam, kde není zorné pole).


Domácí mazlíček. Bydliště v otevřeném krbu.

Museli jsme v sobě trochu zabojovat, než jsme si uvědomili, že jsme u farmáře a že to nebude vypadat jako v hotelu. Nicméně po několika dnech jsme trochu uklidili a seznámili se s prostředím a vlastně tím posunuli ty naše zóny o kousek dál.


Tady jsme bydleli.

Jak pobyt probíhal

Po ubytování se jel Ráďa podívat na farmu a já jsem zůstala doma s Robinkem a vyrovnávala se s prostředím. Když se chlapi vrátili s menším nákupem, konečně jsme uvařili a začali se seznamovat s naším farmářem. Amaro je farmářem od dětství a má vystudovanou Agro vysokou. Farmu, kterou zdědil po svém otci, vede se svým bratrem.

Náš farmář pro Ráďu neměl tolik práce a na farmě ho nepotřeboval. To se nám ulevilo, jelikož po porodu jsme citlivější na témata ohledně odebrání mládat od mámy a Amaro nám potvrdil, že se bez toho jeho farma neobejde. Tak se z nás stala jedna žena v domácnosti.


Robinek a farmář byli parťáci.

Amaro s námi byl spokojený, měli jsme s ním přátelský vztah. Byl rád, že nám může ukázat ostrov ve své kráse. My to původně plánovali projít nebo projet autobusem. Na projití nebylo počasí, jelikož nám téměř pořád nevypočitatelně pršelo nebo silně foukalo a autobusy z místa našeho bydliště jezdily velmi málo. Uvítali jsme přesouvání v jeho voze.

Ohledně cestování autem po Azorách napsala článek Hanka Šormová. Doporučujeme přečíst pokud zvažujete půjčení auta: Půjčení auta na Azorách Aneb Jak by to cestování vypadat (ne)mělo.

Co navštívit na Terceiře

Terceira leží v souostroví Azory a je to třetí největší ostrov. Patří Portugalsku, takže se domluvíte portugalsky a velmi dobře anglicky a hlavní měnou jsou eura. Je sopečného původu a leží uprostřed oceánu, proto spíš než plavce tady najdeš surfaře.

To ale neznamená, že by se koupat vůbec nedalo. Voda má konstantních 18-22 °C, takže kdo je na studenější, klidně může do vody. Nekoupe se tady hlavně kvůli počasí, říká se že tu během jednoho dne můžeš zažít 4 roční období. Nebo taky na jedné části ostrova prší zatímco na druhé části svítí slunce. Jezdí se sem hlavně za přírodou a turistikou.

Terceiře se říká „patchwork“, protože většina ostrova se skládá ze zelených pastvin rozdělených do geometrických tvarů lávovymi kameny. Je to místo pastvin a farem. Na ostrově je prý víc krav než lidí. Je to tak. Místo komerce a turistů jsme se denně setkávali s farmáři a dobytkem.

Vyhlášené jsou tu vyhlídky. Překrásná zelená panoramata.

Největším městem je Angra de Heroismo, o které jsme se rozepsali v minulém článku. Tak jen stručně co stojí za návštěvu:

  • vyhaslá sopka Monte Brasil
  • vyhlídky
  • parky, zahrady, kostely, architektura
  • restaurace
  • oceanemotion – vyjížďka lodí na pozorování delfínů a velryb

Co nás ale dostalo, byla cesta do nitra vyhaslého vulkánu. Prehistorický magický zážitek za 6 euro. Kapradí, vlhkost a krápníky. Jen se to hůř fotí, protože buď kape na foťák nebo se foťák rychle zamlží z všudypřítomné vlhkosti.


Tunel vedoucí do sopky.


Pohled ze sopky ven.


Cesta do jeskyně.

Byli jsme v místě, které je upravené jak na rybaření, tak na koupání. Taková lávová architektura.

Tohle je prý nejromantičtější místo na ostrově.

Náš každodenní pohled během procházky na kávu.

Jak se žije u farmáře

Z oken farmářova domu jsme měli stálý pohled na moře nebo kopce. Fascinující. To nám bude chybět. Bylo tu taky místo, takové lávové jezírko kde jsme mohli pozorovat rybičky a kraby. Nevím jak Tebe, ale mě kraby fakt děsí. Podle mě je to něco mezi klíštětem a tarantulí.

Náš farmář nemá rád kávu, tak jsme se obětovali a chodili každý den do místní kavárny. Netypicky byla každý den otevřená a ještě k tomu celý den a co je úplně nejlepší, káva je tu levnější než kdekoli jinde jsme zatím byli. Setkávali jsme se téměř každý den se stejnými lidmi a jakmile někdo zjistil, že jsme české republiky, hned se námi dal do řeči.

Jednou za čtyři dny jsme jezdili do obchodu na větší nákup. Myslím, že na Terceiře nikde není obchodní centrum. Jen větší obchody s kavárnou a trafikou. Ceny jsou podobné jako u nás. Ve volném čase jsme chodili na procházku podél oceánu. Na molo. Pozorovat surfaře. Šumění moře je fakt návykové, bude nám chybět.

Dobrovolníci jako rodina

Byl to nápad, který jsme zkusili a vyšel. Nezaručujeme, že to takhle chodí normálně. My farmáře upozornili, že jsme rodina a měli skype pohovor. Po příjezdu jsme se přizpůsobili laxní povaze našeho farmáře. Někdo má zase zkušenost s farmářem velmi workoholickým. Takže jde o povahu farmáře a ne o pravidlo. Prostě doporučujeme zkoušet, než sedět doma a skepticky zamítat dobrodružství.


První výlet s naším domácím.

Baby travel poznámky

Místo je, stejně jako Španělsko a Portugalsko, velmi baby-friendly. Hlasitost dětí se neřeší, ale naopak sbližuje. Několikrát jsme si to ověřili. Je tu příroda, hřišťata, park a moře. Nikomu nepřijde zvláštní, že chodíte s malým dítětem do kavárny, do restaurace. Jen je důležité mít auto, protože je všechno daleko.

Jednou jsme dokonce koupili za 8 euro pleny z české produkce. Super kvalita, ale u nás se bohužel neprodávají.

Zajímavosti

  • Terceira prý nemá miliardáře, jsou jen bohatí nebo „chudí“, což znamená, že pracují až jim dojdou peníze
  • nejsou tu žádní bezdomovci
  • opravdu tu silně fouká, doporučujeme nepodcenit oblečení
  • téměř všichni mluví na ostrově anglicky. Navštěvují totiž Ameriku pravděpodobněji než Portugalsko
  • portugalština na Azorách má svůj dialekt, takže v Portugalsku říkají obyvatelům Azor „ostrovani“
  • portugalština se španělštinou je podobná asi jako čeština a polština. Portugalci rozumí Španělům, zato Španělé Portugalcům vůbec
  • děti dřív neměli povinnou školní docházku, po zjištění velké negramotnosti je zavedena povinná
  • někde neberou Mastercard, doporučujeme mít s sebou VISA či hotovost
  • mezi ostrovy je lodní a letecká doprava velmi drahá, proti letům z Lisabonu
  • autem se dá i se zastávkami objet celý ostrov cca během 3,5 hodin
  • rostou všude fíky a aloe

Aloe.


Mě se jednou nevyplatilo jít bosa a zabodla jsem si takový trn do nohy. Opuncií, je tady taky dost.


Fíky tu padají ze stromů a málokdo má o ně zájem.

Bydlení

  • jako dobrovolníci, u farmářů neplatíš za stravu a bydlení
  • přes booking
  • přes airbnb (první pobyt, bonus 725 kč)
  • pokud Vás není víc, tak zkus couchsurfing, a najdi někoho, kdo by Tě mohl ubytovat

Jídlo

  • denní menu se pohybuje mezi 10 a 15 eury, stojí za ochutnání
  • pozor na máslo, většinou se prodává již solená, já si na to nemůžu zvyknout
  • opět je všude cukr, i v jídle ve kterém to člověk vůbec neočekává (kukuřičné cornflakes, bílý jogurt…)
  • ceny jsou podobné jako u nás
  • co je trochu dražší, ale za to kvalitnější, jsou sýry a maso
  • espresso je tu mnohem levnější, taky popravdě jsem si na jeho chuť musela zvykat
  • produkty supermarketu jsou mnohem víc zaměřené na lokální zdroje.
  • stejně jako ve Španělsku i tady frčí polotovary
  • typickým pokrmem je jakási přesolená ryba, která ani nemusí být díky velkému množství soli v mrazáku; před přípravou se na den namáčí do vody, aby sůl pustila

Závěr

Terceira si nás získala. Nekonečná zeleň, vyhaslé sopky, málo turistů, nádherné útesy, bouřlivé moře a milí vstřícní lidé. Tohle místo nám bude chybět. Stojí za návštěvu, i když za nejkrásnější z Azorských ostrovů je považován São Miguel.

Tohle jsou dva inspirující příběhy z Terceiry:

Kdo chce mít přehled o kvalitě restaurací nebo zážitků, tak my používáme https://www.tripadvisor.cz/ na zjištění recenzí.

Chceš tohle zažít taky? Ale máš z něčeho obavy, strach ? Ozvi se nám. Můžeš zažít svět na vlastní pěst. Dítě není překážkou.

Inspirovali jsme Tě? Budeme rádi za Tvé komentáře.

Naše cesty můžeš sledovat na facebooku a instagramu. Nebo odebírej novinky z našeho blogu.

Taky nás můžeš přijít na naši besedu a dozvíš se ještě víc.


Posted on Napsat komentář

Angra do Heroísmo, největší město azorské Terceiry, život na úpatí vyhaslé sopky Monte Brasil.

Konečně se udělalo lepší počasí a tak jsme dostali nabídku od pana domácího, že nás vezme na výlet do největšího města na zdejším ostrově.

Kráter pro armádu

Nejjižnějším cípem ostrova, tedy pokud nepočítáme dva miniostrůvky ve tvaru měsíce jižně od Terceiry, je vyhaslá sopka s vrchem Monte Brasil. Součástí tohoto vrchu je i Přírodní park plný cest na dlouhé procházky a na různých místech jsou odpočívadla na hostiny v přírodě a příjemné posezení.


Dva mini ostrůvky.


Nemáme vyfocené všechno co jsme chtěli, protože cestou nás zastihl déšť.


Na vrchol se dá jít pěšky i jet autem. Vzhledem k počasí jsme byli rádi za jízdu autem.

Náladu tomuto místu by mohlo pokazit snad jen to, že při úpatí kopce jsou vojenská kasárna a tak jsou některé cesty určené armádě uzavřené. Na dně kráteru si dokonce místní jednotka vytvořila střelnici. Kolem celého kopce jsou patrné hradby, které byly vybaveny výborným obranným systémem s palebnými postaveními. Celý prostor je ale opravdu veliký a v okolí si jistě každý najde své klidné místo.

Na vrcholu se nachází pomník s velkým křížem a nádherným výhledem na město a jeho okolí.

Zátoka Hrdinství

Historie města Angra do Heroísmo, neboli Zátoka hrdinství, je patrná již v šestnáctém století. V současnosti zde žije asi 35,000 obyvatel, což je více jak polovina obyvatel, žijících na celém ostrově. Město je plné historických úzkých uliček, kde na první pohled projede sotva jedno auto. Místní si s tím ale hlavu nelámou a statečně v těchto ulicích i parkují, ba dokonce tudy jezdí i větší vozy s dodávkou zboží do místních malých obchůdků. Samotné centrum města je zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO.


Cesta k přístavu.


Parkovací automat na solární panel.

Když sejdete přímo z centra města klidnou uličkou na pobřeží, naskytne se vám výhled na přístav. Po nábřeží si to volným krokem pochoduje sám velký Vasco da Gama. Jeho socha vypadá, jako kdyby vystupoval od přístavu a měl namířeno do centra města. Slavný mořeplavec tu dělal pravidelné zastávky na svých cestách do Indie vždy, než se vydal do samotného Portugalska.

 


Vasco da Gama.

Doporučujeme


Dokonale připravené ryby. Tuňák a Barakuda.


Nádherná zahrada uprostřed města.


Nádherná zahrada uprostřed města.


Vyhlídka nad zahradou.

Věčně aprílové počasí

Ačkoli jsme si ten den mysleli, že nám bude přát počasí, několikrát nás zastihl déšť. Netrval sice nijak dlouho, nicméně s o to větší intenzitou. Když jsme pozorovali město pod Monte Brasil, naskytl se nám jedinečný výhled na místní pravidelné počasí.

Na Azorských ostrovech, ačkoli ostrovy nejsou nijak velké, můžete na jedné části zažít slunečno a na druhé silné deště. Pozorovat zamračené vrcholky kopců s rukou bránící slunci oslňovat oči, je na každodenním pořádku. Odměnou vám však je krása duhy na těch nejkrásnějších místech.

Babytravel poznámky

V tomhle městě jsme strávili dvě hodiny v obchodě pro děti. Koupili jsme za 10 euro barefoot obuv a Robinek si vybral zvířátka z farmy. Taky jsme u domácího zapomněli nosítko, tak Robča spinkal v náruči.


Na vrcholu Monte Brasil se dobře spí v maminčině náruči.


Díky častému dešti jsou lavičky šikmé, aby rychle uschli. Nám se to hodilo, aspoň jsme nemuseli přebalovat v kavárně.


Nad zahradou se nachází dětské hřiště.


Pokud se Ti článek líbil, komentuj, lajkuj, sdílej. Děkujeme.

Na závěr

Zatímco u nás se řeší drezůra zvířat, tady žijí lidé, kteří milují býčí zápasy. Naštěstí oproti Španělsku tady býci nepřichází o život.


Sousoší před arénou.

Pokud plánujete Terceiru, tohle město rozhodně stojí za návštěvu. My máme trochu jiný než turistický režim, proto (zatím) nemáme splněny všechny doporučované zážitky a to:

Prohlídky kostelů, katedrál, památek a Muzea.

Vyjíždky a plavby lodí, za účelem pozorování velryb a delfínů. Více na: https://www.tripadvisor.cz/Attraction_Review-g189137-d4587790-Reviews-OceanEmotion-Angra_do_Heroismo_Terceira_Azores.html

Znáš náš nejdelší pěší babytravel výlet? Stojí za přečtení: Dva a půl poutníka: 24 dní pěší poutě Camino del Norte, přes 800 km vzdálenost, cca 300 km v nohách, na zádech těžké batohy a 10 kg ročního dítěte, cesta přes pobřeží, přírodu, bez stanu a kočárku. 


Posted on komentáře 2

Dva a půl poutníka: 24 dní pěší poutě Camino del Norte, přes 800 km vzdálenost, cca 300 km v nohách, na zádech těžké batohy a 10 kg ročního dítěte, cesta přes pobřeží, přírodu, bez stanu a kočárku.

Cestovat jsme se rozhodli beze strachu už jen proto, že stát se člověku může kdykoli, cokoli a také kdekoli, takže kdybychom se měli držet zpět a raději žádná rizika nepodstupovat, asi bychom byli jen zavření doma.

Naše první a zatím poslední zranění na cestách bylo, když si Robinek spletl můj prst se sýrem a pokousal mě.

Je nám jedno, jestli věci řešíme doma nebo ve Španělsku. Člověk řeší pořád stejné věci, jen na různých místech.

Článek bude o naší pěší pouti do Santiago de Compostela. Obvykle se chodí s lehkým batohem a sportovní výbavou. My ji šli bez výbavy a jako rodina s ročním Robinkem.

Kdo jsme?

Jsme tří členná rodina (více O nás). Radim, Ivet a 15 měsíční Robinek. Já jsem na mateřské dovolené a Ráďa do nedávna pracoval ve strojírenské firmě jako školící pracovník. Měli jsme klasický rozvrh. Táta od rána do odpoledne v práci a víkendy volné. Často jsme si říkali, že to není lidské, mít takový životní rozvrh, ale nezkoušeli jsme to z komfortních důvodů měnit.

Robinek už měl skoro rok a Ráďovi jako tátovi přišlo, že je o syna moc ochuzen. Chybí u těch nejdůležitějších pokroků nebo nemá tolik času a energie s ním být. Chtěl by někdy zažít mateřský nonstop režim. Řešení jsme našli.


Po dlouhých rozvahách jsme došli k řešení, které nám spoustu lidí vymlouvalo, ale my zajásali srdcem. Cítíme, že je to naše cesta.

Rozhodli jsme se pustit nájem a práci, protože chceme poznávat svět. Nejsme první ani poslední rodiče, kteří to udělali. Nemáme ani ohromný majetek, abychom si mohli dovolit cestovat v luxusu, ale věříme, že pokud člověk jde za snem, všechny jeho sny se mu splní. Děkujeme za inspiraci nomádským rodičům. Doufáme, že také někoho inspirujeme.

Proč cestujeme s dítětem?

Když jsme pozorovali, jak naše dítě roste, jak se učí a jak spolu začínáme komunikovat, uvědomili jsme si , co vlastně naše dítko nejvíc zajímá. Přivedli jsme na svět chlapce, který je tak aktivní, že jsme rádi, když ho udržíme na jednom místě aspoň minutu. V náruči nevydrží, sedět ho nebaví.


Chodit začal v 10 měsíci a od té doby se nezastavil.

Díky jeho aktivitě jsme nemohli na návštěvu za rodinou (z Olomouce do severních Čech) jinak než vlakem. Autobus jsme zvládali akorát MHD a v autosedačce bývalo peklo hned za městem. Jeho nespoutanost odmítala jakákoli pouta.

Vlak, to bylo ale něco jiného. Robinek se vydával napříč vlakem a společně s drncáním vlaku procházel z kupé do kupé a se všemi se srdečně zdravil, lezl jim do kufrů a snažil se je odnášet. Tak jsme pochopili, že náš syn se nebojí cizích lidí, že je s každým hned kamarád a miluje cestování jako my.

Poletíme, ale kam ?

Už jsme se pomalu stěhovali k mému tátovi na vesnici, ale pořád jsme na jisto nevěděli, kam poletíme. Po několika náhodných setkání s lidmi co žijí ve Španělsku nebo šli Svatojakubskou pouť, jsme neváhali a koupili letenku do Bilbaa.

Původní plán, tedy jít klasickou francouzskou cestu ze Saint Jean Pied de Port ve Francii, jsme chvíli před odjezdem změnili na trasu pobřežní, tedy Camino Del Norte (Camino je název dané trasy. Například Camino France, Camino del Norte, Camino Portugal, Camino Primitivo atd). Odpadla nám tím zdlouhavá cesta z Bilbaa do Francie a navíc severní trasa vede přímo přes Bilbao.


Naše trasa.

O svatojakubské cestě

Svatojakubská cesta patří mezi nejznámější křesťanské pouti. Původní trasa vede ze Saint Jean Pied de Port na hranicích Francie a Španělska, měří asi 790km a říká se ji Camino France. V současné době má několik tras různých délek. Někteří dokonce chodí do Santiaga z místa bydliště, což by měla být skutečná poutní cesta.

Co se historie týká, cesta vás přivede k ostatkům svatého Jakuba, který byl popraven jako první z apoštolů. Jelikož se údajně krátce před cestou do Jeruzaléma, odkud se už nevrátil, věnoval misijní činnosti v Hispánii, byly jeho ostatky po nějaké době dopraveny právě sem (více info o pouti na adrese:https://www.ultreia.cz.).

Naše Camino


Detail naší trasy. Vzdálenost přes 800 km. Ušli jsme něco přes 300 km. Průměrně 10-15 km denně. Rekord 28 km během 1 dne. 24 dní putování.

Šli jsme docela do neznáma. O tom, co nás čeká, jsme měli jen střípky informací, protože každý má vlastní jedinečnou zkušenost. Věděli jsme, že rodiče často chodí pěší pouť s kočárkem a vybírají si většinou tu nejkratší trasu z Porta do Santiaga. Nás to přesto táhlo na tu pobřežní. Zřejmě se tam s dětmi moc nesetkávali, protože Robinek tam často dostával titul „Nejmenší poutník“.

Plánovali jsme vzít tenhle kočárek, nakonec jsme vzali nosítko.

Robinek je však kontaktní a veselé dítě, takže do cesty všech poutníků přinesl lásku a radost. Nikomu nevadilo, že s sebou máme dítě, naopak. Nikomu nevadilo, že občas v noci pláče, nebylo to nic proti zvukům, které v noci vydávají poutníci.

Často si nás fotili nebo se s námi dali do řeči, protože chtěli pogratulovat k nejkrásnějšímu rozhodnutí v životě a to mít odvahu cestovat s dítětem a být stále spolu jako rodina.

Výbava

Zásadou pro poutníky je pořídit si co nejlehčí batoh a kvalitní sportovní výbavu. My jsme do výbavy investovali pouze za můj batoh a nosící pláštěnku. Jinak jsme měli boty za pár stovek a oblečení, co jsme našli doma. Ráďa nesl 30 kg batoh, já 10kg a k tomu jsme se střídali s 10 kg Robinkem. Teda pokud zrovna nepobíhal.

Naše výbava je vcelku minimalistická, akorát Ráďa v jednom batohu tahal věci pro dva a stativ a já v druhém batohu věci pro dítě (jen oblečení, věci na přebalení a dvě knížečky), zrcadlovku a laptop.


Nejlepší bylo, když jsme už ubytovaní šli na procházku jen s foťákem.

Párkrát se nám kůže odřela a Ráďa měl pár dní náběh na puchýře. Nic bolestivého. Spíš nás občas bolela ramena, tak jsme se obětovali a dělali pravidelné zastávky v kavárnách či restauracích.

Spánek, jídlo, hygiena

O pouti jsou různé domněnky. Pravda je taková, že se nejde jen přírodou a jediný koho potkáte je dobytek. Pouť vede i přes velkoměsta. Téměř každý den jsme měli kde nakoupit jídlo nebo pleny, když byli potřeba.


Přebalovat se dá všude.

Na spaní jsme plánovali i stanování, ale nakonec jsme stan pro váhu nechali hned na první ubytovně. Tak kde jsme vlastně přespávali? Napsali jsme o tom článek:Dva a půl poutníka: Kde spíme?. Tak jen stručně.

Jako poutník u sebe máte kredenciál (slouží jako důkaz k vyhotovení certifikátu Compostela), což je taková karta, na kterou se dávají razítka a vy máte nárok spát v poutnické ubytovně. Cena je podle toho, jakou ubytovnu navštívíte. Někdy je to donativo, kde se přispívá dobrovolným příspěvkem, potom jsou městské (tzv. municipal), ty jsou cenově mezi 5 a 15 eury a potom soukromé, které můžou stát kolem 20 euro i více.

V městských ubytovnách nám jako rodině nabízeli prostor pro invalidy. Někdy jsme si o něj řekli sami, ale ne vždy nám vyhověli. Ta možnost tu ale je.


V téhle ubytovně Robča pečlivě schoval poutníkovi z Polska mobil a čtečku pod matraci. Všichni to brali s humorem. Taky jedna z mála ubytoven, kde byla k dispozici kuchyň.

S jídlem je to také individuální. Někde se na ubytovnách vaří, většinou však kuchyň chyběla, tak jsme nemálo peněz dali za jídlo v restauracích (naštěstí se tu z jednoho menu může najíst skoro celá rodina) nebo za jídlo na ohřátí.

A co se hygieny týká, všude jsou sprchy a to proto, že každý poutník, po těch hodinách ve vedru, jediné po čem touží, je pořádná sprcha a klid. Na ubytovnách jsou také většinou pračky a sušicky (za eura) nebo možnost si prádlo vyprat v umyvadle a dát na venkovní sušáky.

Začátek cesty

Na začátku jsme byli nervozní, jak to všechno půjde. Pro jistotu jsme toho nabalili víc, tak jsme hned v Bilbau nechali několik kilogramů. Kromě stanu jsme nechali i nějaké obleční. No jo, začátečnická poutnická chyba.

Ve Španělsku se člověk brzy začne cítit jako doma. Lidé a poutníci jsou většinou přátelští a otevření (víc o Španělsku: Dva a půl poutníka: Co nás překvapilo na Španělsku?). Děti se tady mají jak v ráji, protože se tady po nich nekřičí, naopak s nimi chce být každý kamarád. Robinek si užíval písku, pláží a dětských hřišť a taky toho, že měl každý den nové kamarády. První týden jsme šli poctivě pěšky. Nemohli jsme se vynadívat na tu nádhernou přírodu a moře.


Robču nezajímalo, že je moře studené.

Přišli první krize. Třeba jsme si nedokázali představit, že do další ubytovny máme ujít necelých 30 km. To s našimi batohy a Robinkem není žádná legrace. Tak jsme se dohodli že nebudeme tlačit na sílu, ale zkrátíme si cestu autobusem.


Někdy jsme museli využít i přepravu lodí.

Průběh cesty

Takové tempo nám vyhovovalo a nikdo nám to ani neměl za zlé. Naopak nám to i doporučovali. Takže když jsme zjistili že další ubytovna je daleko, vyhledávali jsme autobusové nebo vlakové spojení. Později jsme došli i do bodu, kdy nám vadilo že jsou v okolí jenom drahé ubytovny (to je jen na severní trase, francouzská má celou cestu na výběr levné i drahé ubytovny), což by jednomu poutníkovi nevadilo, my jsme ale museli platit za dva (Robinek měl zdarma). Takže jsme šli pěšky, když jsme měli sílu a blízko levnou ubytovnu.


Čekání na vlak s dalšími poutníky. Jackie z Německa a Karin z Holandska.

Jízda vlakem či autobusem nás o nic neochudila. Spíš naopak. Brali jsme to jako okružní jízdy a obdivovali tuhle nádhernou zemi. Vlaky jezdí opravdu přes přírodu, takže ty stály za ta panoramata.

Jen doporučujeme si dopředu zjistit spoje. Neděláme si srandu, ale někde vlaky a autobusy jezdí jen dvakrát denně a v neděli jednou. Často nám to zkomplikovalo průběh dne a třeba jsme půl dne strávili na hřišti.

Někdy jsme šli sami, jindy se k nám někdo přidal a povídali jsme si o nás, o naších domovinách. Někdy jsme šli ve skupince a vzájemně se podporovali. Když jsme ke konci změnili trasu z del Norte a dojeli na konec trasy Primitivo (vede přes hory) zbývalo do Santiaga 100 km. Aby poutník dostal certifikát o pěší pouti musel těch 100 km ujít pěšky.


Naše medvídě si cestu náležitě užívalo.

Pravé Camino tím skončilo. Začala být cítit komerce. Na každém kroku krámy pro poutníky, 30 poutníků před Vámi, 30 za Vámi, a Španělé na nás už nekoukali jako na lidi, ale měli nás za chodící peníze.V jeden den jsme dokonce ušli 28 kilometrů, jen abychom to měli co nejdříve za sebou. Taky nám doprovod dělala jedna krásná Češka Helenka. Bez ní bychom to asi neušli. A dál jsme hnali do Santiaga rychlostí v průměru 20 km denně.


S Helenkou jsme zvládli nejnáročnější den, ušli jsme 28 km.

Závěr cesty

Tak nám zbývalo posledních 20 km do Santiaga. Ten den jsme byli rozhodnutí dojít do ubytovny 5 km od Santiaga, tam přespat a ráno do Santiaga vyrazit. Z kavárny, kde jsme měli snídani, jsme vyrazili s jedním batohem (druhý byl za pár euro nachystán na převoz do další ubytovny).

Cestou jsme potkali poutníky, kteří šli proti nám a říkali že bude pršet, zda nechceme do Santiaga hodit autem. Ráďa si uvědomil, že nechal pláštěnky v tom batohu, který zůstal v kavárně. Bylo rozhodnuto. Za pár minut jsme byli v Santiagu.


Katedrála sv. Jakuba.

Celé Camino nás provázelo Slunce, Santiago nás poeticky přivítalo deštěm. S Ráďou jsme byli dojatí, když se před námi začala rýsovat katedrála. Její krása stojí za vidění. Všude před katedrálou jsou poutníci s rukama nahoře nebo jen tak posedávají a nebo se objímají dojetím nad společnou cestou.

Potkáváte tam lidi, které jste potkali na začátku cesty a kteří vám gratulují ke zdárnému konci. Atmosféra před katedrálou je čistá a upřímná.

Co nám cesta dala

Cesta nám dala zahřátí na duši. Třeba jsme měli v plánu prodávat naše energetické náramky, ty jsme ale poutníkům nebo lidem kteří nám pomohli, rozdali. Dala nám spoustu nových přátelství.


Náramky nám putují do Ameriky, Itálie a Německa.

Cesta nám ukázala naše komfortní zóny a taky zametla pod stůl argumenty, že cestovat s dítětem je náročné a nestojí to za to. Nám to za to stálo a stojí. Tímto článkem chceme podpořit rodiče pro cestování s dětmi. Náš Robinek poznal v roce kus světa a naučil se zvuky zvířátek, protože je každý den viděl.

Slyšeli jsme opravdové příběhy opravdových lidí, bez mediální manipulace. Dostali pozvání do spousty zemí, včetně Ameriky.


Mušle udávala směr.

Je potřeba znát angličtinu a španělštinu?

Já třeba umím jen trochu anglicky, Ráďa plynule. Camino mi dalo první živé setkání s anglickou komunikací. Je to ta nejlepší přirozená nenásilná škola angličtiny. Ráďa se naopak přiučil trochu španělštiny.

Pro mě je tento jazyk stále nesrozumitelný a na Caminu ho člověk nepotřebuje. Většinou se najde někdo, kdo umí  španělsky a anglicky zároveň a v případě potřeby toho člověk využije. Nebo se domlouváme rukama nohama .


Robča začal říkat „Hola“.

Španělsky nám na záčátek stačilo pár základních slov:

Buenos días / Hola [ola] – Dobrý den / Ahoj

Buenas noches /tardes – Dobrou noc /večer

Adiós – nashledanou

Buen Camino! – pozdrav poutníkům, znamená: „Šťastnou cestu!“

Gracias – děkuji

Aqua porfavour – vodu prosím

Niño peregrino – chlapec poutník

Na kolik nás cesta vyšla

Camino je nákladné podle toho jakým způsobem člověk cestuje. Zda si bere stan, zda mu je jedno co jí, nebo jestli chce komfort a každý den teplé jídlo a taky záleží kolik lidí cestuje. My jsme byli 2 a půl, bez stanu, každý den jsme měli kávu a teplé jídlo (kvůli Robinkovi), a vyhledávali jsme ty nejlevnější ubytovny.

Měsíční cestování nás vyšlo asi na 18 000 Kč . Což jsou průměrné náklady na živobytí v Olomouci. My jsme nájem v ČR pustili, takže jsme v podstatě ušetřili, protože poutník si rozmýšlí co kupuje, jelikož všechno tahá s sebou.

Využili jsme i ubytování v hostelu a soukromém pokoji. Hledáme možnosti bydlení přes:

  • booking
  • airbnb (pro první pobyt daruji kredit ve výši 725 kč)

Cena za dopravu

Cesta z Olomouce do Bilbaa nás vyšla na 3 400,- pro nás všechny. Z Olomouce jsme jeli busem do Vídně za 400,-. Z Vídně jsme letěli do Bilbaa za 3000,-. Doporučujeme si vyhledávat lety přes https://www.skyscanner.cz . Ideálně s předstihem.

Potkali jsme taky poutníky, kteří ušetřili tím, že se do španělska dostali stopem. To jsme si netroufli. Já se navíc těšila na první let.

Na závěr

Děkujeme těm, kteří to dočetli až sem. Článek jsme napsali jako ukázku toho, jak se dá jít pěší pouť a hlavně, že se dá jít s dítětem. Rádi bychom byli inspirací i pro další rodiče. Nám se zalíbila možnost ukázat Robinkovi jinou přírodu a kulturu osobně, než ji popisovat z televize a knížek.


Robinek s kamarádem z Francie.

Pokud Tě článek zaujal, budeme rádi za sdílení. Děkujeme.

Ohledně pěší poutí jsme napsali ještě dva již zmíněné články. První o ubytovnách: Dva a půl poutníka: Kde spíme? a druhý o zajímavostech Španělska: Dva a půl poutníka: Co nás překvapilo na Španělsku?.

Taky jsme natočili video, kde jsme povídali o tom co nestíháme psát do článků. Máme ještě další video v plánu a tady je odkaz na to původní: Dva a půl poutníka.

Do článku se nevleze tolik fotek, kolik bychom chtěli, tak kdo si chce přivodit atmosféru Camina del Norte, máme fotoalbum na adrese: https://raroit.rajce.idnes.cz/Dva_a_pul_poutnika/.

Také nás můžete sledovat na facebooku a instagramu.

Koho naše vyprávění zaujalo, rádi přijmeme pozvání a  naši cestu představíme osobně. K tomu přidáme další fotky a autenticky převyprávíme i chybějící zážitky a příběhy, které se nám sem nevešli.

Zdravíme z Azorských ostrovů. Krásný den.


Posted on 1 komentář

Dva a půl poutníka: Co nás překvapilo na Španělsku?

Jsme už třetí týden na cestách. Máme tisíce dojmů a zážitků o které se chceme podělit. Moc to ale nestíháme zpracovávat, zatím jsme stihli napsat článek: Dva a půl poutníka: Kde spíme? a natočit video: Dva a půl poutníka.

Jednak se jedná o převážně pěší, pouť tak dáváme přednost odpočinku a jídlu a taky ne vždy máme wifi. Spíš téměř nemáme.


Tady Robča jí a odpočívá zároveň.

O čem bude článek?

Víc toho dokážeme říct až do videa (pokud nám někdy Robinek dovolí uskutečnit) a nechceme Vás uspat dlouhým článkem. Tak napíšeme takovou oddechovou rychlovku. Za tu dobu co procházíme severní Španělsko podél pobřeží, někdy procházíme vesnicemi, někdy velkými městy, tak jsme narazili na spoustu nevídaných věcí či situací. Nechceme je hodnotit, zda jsou správně či špatně. Jen vypíchneme seznam věcí, které nás tu překvapili.

Je to tady nejvíc baby-friendly

Až je to dojemné. Děti se tu opravdu ctí. Pro děti je tady ráj. Pokud je dítě hlasité (náš Robča velmi), nikdo si toho nevšímá, protože to považuje za normální. Proto pokud dítě začne křičet, každý Španěl začne hledat v kapsách či kabelce, co by mohl dítěti nabídnout. Většinou se jedná o jídlo nebo hračku. Takže se tady jako rodič hlasitého dítěte  nikdy nedostanete do stresu, naopak se seznámíte.

Navíc je tu spousta dětských hřišť a to hlavně na místech, kde se to opravdu hodí (například kolem zastávek a nádraží a dalších míst, kde se na něco čeká, ale i v parcích a kolem sídlišť, jako to známe u nás). Taky je tu dost nosících maminek. Radost pohledět. Jediné co nám chybí jsou herny, nebo dětské koutky. Ty tu nenajdete, naopak je v každé restauraci a kavárně herní automat na peníze.

 

Všude cukry!

S tím podávání jídla souvisí druhá věc. Skoro vždy to obsahuje sůl nebo cukr. Ještě jsme tu nenarazili na kukuřičné křupky bez soli nebo cukru. Dost často na nás koukají s nechápavým výrazem, že sladkost odmítáme. Tady je to totiž všechno slazené, obilná mlíka, dětské pokrmy, všechno na co se podíváš je s cukrem. Abychom se nepředávkovali tak si hlavně kupujeme zeleninu a ovoce a produkty kde je napsáno Sin Azucares tedy bez cukru.

Denní menu

Místo poledního menu je tu Denní menu a místo polévky a hlavního jídla jsou dvě hlavní jídla. Jako dezert tu podávají nanuk, koláč nebo jogurt (pokud je jogurt bílý, automaticky jej přinesou s balíčkem cukru). Co se samotného menu týká, ke všemu se tu podává bageta a na pití si můžete vybrat vodu nebo láhev vína.


Kupodivu paella není z brambor.

A taky se většinou nedá objednat capuccino nebo latté, pijí hlavně cafe s mlíkem. Na zdravé talíři plné zeleniny zapomeňte, všechno se tu smaží a zelenina většinou chybí. Nejčastějším kořením je překvapivě červená paprika, což zřejmě souvisí s věčným Chorrizem, které se tu dává do všeho, jako u nás slanina.

Pekárny

To, co doma nazýváme pekárnou, není nic proti tomu, jak tady vypadají noblesně pekárny. Hlavně sladké pečivo tu frčí nejvíc a zpoza zlatých výloh na nás koukají osvětlené obrovské croissanty potřené něčím sladkým, aby se blýskali a ještě víc vynikli. V pekárně Vám většinou prodávají vše s takovým úsměvem, že opravdu pekárnám nedokážu odolat.

Hygiena

Španělé jsou tak šťastní i z těch důvodů, že se zrovna nedřou na čistotě. Jsou pro ně důležitější věci, než čistota restaurace. S tím souvisí i to, že děti klidně můžou lézt po zemi nebo se pokydat a rodiče se tomu jen zasmějí. Je to inspirující. Tím nechci říct, že by vypadali ušmudlaně, to vůbec ne. Naopak, Španělky jsou velmi šmrncovní ženy a pro děti je tu na každém rohu kamenný obchod se stylovým oblečením.

Žádná obchodní centra

Je to kupodivu tak. Neprošli jsme celé Španělsko, ale zatím jsme nenarazili na žádné obchodní centrum. Je tu velký počet kamenných krámů a tu a tam vietnamská prodejna s názvem hiper orient nebo jednoduše bazar, kde člověk sežene úplně všechno. Vypadá to, že pro řemeslo a švadleny tu je rozený ráj.

Ekologie

Jsme z Olomouce zvyklí na 20 bio eko obchodů v okruhu 2 km. Tady i v okruhu 100 km většinou seženeme jeden. Naštěstí se nám podařilo najít neparfemované pleny v obyčejném obchodě a jak jinak vypadají jako šmrncovní modní doplněk. Ještě nás překvapuje jak se tady ve velkém kupují polotovary, takže se tady spotřebuje dost plastu a chemie.

Přestože tu není moc bioekoobchodů, v každé lékárně jsou k vidění ve výlohách menstruační kalíšky, což mně těší.

Nádherná příroda

Můžeme jen doporučit pěší poutní cestu Camino del Norte. Je tady tak nádherná příroda, až nám z toho občas padá pusa. Nejde jen o moře, jsou tady nádherné kopce, trasy přírodou, na vesnicích je všude v ohradách dobytek (Robča je z nich nadšený) a ty útesy a lesy. Ach!. I projet se vlakem je obrovským zážitkem, i když vlaky jezdí jen dvakrát denně.

Španělská povaha

Mezi poutníky jsou vtipy na rozdělení času. Jeden je normální a druhý španělský. To znamená, že se nikam nespěchá a je pouze orientační. Není tady nic problém, častěji se smějí než mračí. Jsou velmi ochotní a vstřícní. Mají tady siestu takže mezí 14 a 17 hodinou odpočívají, jsou zavřené obchody. A v době dopoledne moc lidí nepotkáte. Zato večer všichni vycházejí ven. V neděli jsou zavřené téměř všechny obchody.

Na trasách podél pobřeží dost často potkáváme starší obyvatele, jak si s hůlkou a úsměvem vyšli na procházku. Napadá mě, že si tady opravdu umí užívat života. Máme se čím inspirovat. Všechno je o lidech.

Na závěr

Do Santiaga nám zbývá přes 200 km. Občas si cestu krátíme vlaky, busy. Posledních 100 km chceme ujít jen pěšky.

Naši cestu můžete sledovat na facebooku, youtube a průběžně přidávám fotky na: https://raroit.rajce.idnes.cz/Dva_a_pul_poutnika/.

Děkujeme za podporu. Buen Camino!


 

 

 

 

Posted on komentáře 2

Dva a půl poutníka: Kde spíme?

Tak už jsme týden na cestách. Nestíháme psát a když už máme sílu na psaní, tak nemáme wifi. Stihli jsme po třech dnech akorát nahrát video: https://www.youtube.com/watch?v=A4kRLH2oWgI.

Poutní cesta je sama o sobě velmi zajímavá, když ji jde poutník sám, s lehkým batohem a sportovní výbavou. Je ještě zajímavější, když ji poutníci podstupují bez sportovní výbavy a s těžkým batohem. A vůbec nejzajímavější je jít ji s dítětem.

Jak spíme

Určitě máte spoustu otázek, na které se pokusíme odpovědět osobně, ve videích nebo článcích. Teď se zaměříme na jednu z nejčastějších otázek. Kde vlastně s ročním dítětem spíme? Tak my si vzali stan (inu začátečníci chybují). Ten jsme první den nechali v Bilbau protože těch nesnesitelných 5 kilo navíc nám ničilo záda a cestu.

Ubytovny pro poutníky

Tak co dál? Jako poutníci jsme si zakoupili poutnickou kartu credencial, díky které máme nárok na to spát v poutních ubytovnách. Každá ubytovna je jiná. Některé stojí jen dobrovolný příspěvek, jiné jsou třeba za 20 euro. Někde se vaří nebo je kuchyň k dispozici, jinde není nic než jen místo na přespání. My se snažíme hledat si takové ubytovny, aby nebyli za 20 euro, a mohli jsme si v nich uvařit.

Nezapomenutelná ubytovna

Na ukázku dáme příklad jedné z ubytoven, která nám dlouho zůstane v srdci. Božská paní majitelka miluje poutníky a hospodaření.  Přespává se u ní klasicky na patrových postelích, které jsou i ve většině ostatních ubytoven. Interier je netypicky barevný a krásný.

U paní domácí je i zahrádka se zvířaty. Což je pro našeho aktivního Robču dokonalé.

Kapacita je cca pro 30 lidí. Bylo nás tam spoustu a Robča z toho byl přešťastný protože miluje velkou společnost. Poutní cesta je nádherná v tom, že nezáleží na věku, rase či profesi, všichni jste si rovni. I s dítětem jsou si všichni rovni a považují ho za přítele.

Kamarádi z Nového Zélandu a Anglie.

Na fotce je naše společná večeře, kterou nám nachystala paní domácí. Bylo to ještě lepší než na fotkách, skládala se z typických španělských pokrmů. Kozí sýr, tuňák a bramborový koláč.


Paní domácí a poutnice z Německa.

Po večeři mohla být ještě hudební párty, byl zde k dispozici klavír a spousta dalších hudebních nástrojů.Popíjela se slivovice a bavilo se hlavně německy a španělsky tak jsme šli brzy spát.

Na závěr

Tohle místo si budeme navždy pamatovat díky bájové majitelce se srdcem na pravém místě. Kde se lidé potkávají a přejí si štěstí, kde se můžeme cítit jako doma. Tak takhle to může na poutní cestě vypadat.

Dítě není překážkou, právě naopak. 

Na ukázku video z ochutnávky slivovice.

 

Kdo chce více informaci o naší cestě, sledujte nás na facebooku a youtube.

Buen Camino!