Posted on komentáře 3

Nevyčítej muži, že je muž. Jsi Ty vůbec žena?

Často jsem svému muži vyčítala chování. Proč prostě neuvažuje jako já? Jak mi může na dlouhé vyprávění odvětit „hmm“. Bylo mi to divné, že mě štve čím dál víc. Nechci po něm moc? Začala jsem uvažovat nad tím, jestli není chyba ve mně. Později ke mně přicházelo víc a víc informací o rozdílech mezi mužem a ženou. AHA moment pro mě byl opravdu epický, tak jsem se rozhodla napsat článek na tohle téma. Třeba Ti taky pomůže ve vztahu tohle prozření.

Z čeho vycházím?

Vycházím z archetypů, kde fungují jasná pravidla. Neexistuje vyjímka, pouze vychýlení se od harmonie. Prostě kdo má určité pohlavní orgány, tak i splňuje archetypální energii muž/žena. Jako jin/jang. Pokud bychom začali mít domněnky, že každý muž a žena je jiný, je to jako bychom uvažovali, že i každý jin/jang je jiný. Prostě jsou určité přírodní zákony. Nechci tím však říct, že muž, který by měl ženské rysy, je špatně. Věřím, že i on je přesně takový, jaký má být, jen z hlediska těchto zákonu bych mohla říct, jak moc se odchyluje od své archetypálni energie.

Muž

Mužská energie se vztahuje k jangu a k nebi. Proto muži, kteří si potřebují mužnost dokazovat, jsou často fascinovaní do letectví. Mužské uvažování je pragmatické, necitové.  Muži jsou často spokojení s tím, co mají. My ženy máme však tendenci je přesvědčovat, že něco dělají špatně, nebo že oni sami jsou špatně. Třeba tím jak rozhazují oblečení po bytě. To je jen klasické mužské značkovaní teritoria. Chtít po nich, aby to uklízeli, je jako chtít po psovi, aby si po sobě utřel patník. Muži jsou spíš introvertní, uzavření ve svém světe. Avšak když pracují, tak nemají problém být velmi komunikativní až hotoví řečníci. Doma však většinou prohodí pár vět. K yangu se vztahuje řád, proto jsou to většinou oni, kdo vyžaduje pořádek, nebo chce nějakou systematičtější výchovu. Jejich seberozvoj je většinou pomalejší než u žen, avšak bývá radikálnější. Jsou jim blízké meditace, protože mají talent pro klid v hlavě a s energií nebe mají bližší spojení. Muži jsou pevní a moc neumí pracovat s vlastním stínem, proto mají tendence popírat jasně dané příznaky vnitřního nekomfortu. Muž potřebuje svůj prostor svobody a samoty.

Anima

Aby muž mohl koexistovat s ženou, tak to příroda vymyslela dokonale. V muži je vnitřní žena a v ženě vnitřní muž. Pokud však vnitřní žena v muži nebude integrovaná (přijatá), bude jeho stínem. V nevědomí totiž tahle Anima nemá hranic a jediné co ji krotí, je otevřené mužské vědomí. Zkrotit Animu tedy jde jen rázně a radikálně. Tato vnitřní žena se vyvíjí ze vztahu s mámou. Přerůstající Anima se může projevit jako:

  • závislosti 
  • lenost
  • ženská povaha (citlivost, tlachání, manipulace…)
  • milenky, celkově muž posedlý ženami
  • podpantofláctví

Žena

Ženská energie se vztahuje k jin a k zemi. Žena je uzemněná, propojená s moudrostí, trpělivostí, intuicí a hřejivým pochopením pro všechny. Ženské uvažování nemá hranic, neustále tlacháme a odbíháme od tématu k tématu. Jsme citové, je nám jedno co slyšíme, ale záleží nám na tónu hlasu. Reagujeme taky podle našeho cyklu. Takže nejsme stejné. Neustále měníme nálady, postoje. Jistota je v tom, že na stejnou věc zareagujeme pokaždé jinak. Doma a v komfortním prostředí mluvíme pořád. Mimo komfortní zónu zase vypadáme introvertně. K životu nepotřebujeme pevný řád, umíme žít z chaosu a intuice. Máme potřebu pečovat a taky chápeme své děti, máme pro ně trpělivost a pochopení. Mateřství je pro nás darem. Žijeme ze seberozvoje, protože máme neustálou potřebu se měnit a poznávat svůj stín. Rády se družíme a naplňuje nás starání se o rodinný krb.

Animus

Vnitřní muž v ženě se vyvíjí ze vtahu s otcem. Když se podíváme na to, v jakém žijeme světě, vidíme muže a vnitřní muže prorůstající ženy. Vnitřní muž nemá hranici, proto se říká, že v ženských věznicích je víc agrese než v mužských. Vnitřního muže žena zkrotí pouze svou hřejivostí a citem. Přerůstající Animus se může projevit takto:

  • agresivita
  • workoholismus
  • mužská povaha (pragmatičnost, necitovost, zaměření na výkon…)
  • feminismus
  • závislostí na sexu

Tak si zhrneme zásadní rozdíly:

🙋‍♀️její přirozeností je sdílet, komunikovat
🙋‍♂️jeho přirozeností je stáhnout se do sebe a své jedné myšlenky

🙋‍♀️když mluví, relaxuje
🙋‍♂️když mluví, pracuje

🙋‍♀️během jedné otázky ji hlavou proběhne tisíce algoritmů a výpočtů
🙋‍♂️během jedné otázky mu hlavou proběhne jedna logická odpověď, nebo nad otázkou bude přemýšlet další dva týdny

🙋‍♀️uvažování je chaotické, je to smršť, která nedává logiku, zato je to propracovaná síť na polapení mužské chyby
🙋‍♂️uvažování je jednobodové, logické a pragmatické

🙋‍♀️žena pro argumentaci využívá přirozený cit a intuici
🙋‍♂️muž při argumentaci nemá záměr a cit, používá fakta, nechápe ženiny city, prostě „buď vím, nebo nevím“ jaký „já to tak cítím“

🙋‍♀️žena je zvědavá, všechno ji zajímá, nad vším uvažuje
🙋‍♂️muž ráno vstane, proběhne celý den jako vždycky, večer ulehne

🙋‍♀️žena má stále „zaplou“ hlavu, dělá neustále víc věcí naráz
🙋‍♂️muž má v hlavě krabice rozdělené na krabice práce, partnerka, děti, tahle otázka…a nejoblíbenější je prázdná krabice

🙋‍♀️žena která je agresivní, není agresivní ona, ale muž v ní
🙋‍♂️muž, který trpí na závislosti není mužem, vychází to z ženy v něm

🙋‍♀️žena si všímá maličkostí, detailů
🙋‍♂️muž vidí jen celek, všimne si jen pokud chybí něco celku

🙋‍♀️žena předpokládá, tuší, všímá si
🙋‍♂️co muži neřekneš naplno, neví

🙋‍♀️žena chce všechno okamžitě
🙋‍♂️muž má své tempo

Na závěr

Všechno je zařízené dokonale, proto rodí ženy a zabezpečují muži. Při hádce s mužem si zkus uvědomit, že možná jen on nerozumí Tobě a Ty mu. My ženy daleko lépe pracujeme se svým stínem, proto se nebojíme vztekat, brečet. Zkusme se i přestat hnát za nějakou posedlostí „emancipované ženy“. Můžeme se naučit přijímat, že jsme i slabé a křehké, zranitelné. Jsme ženy. Se stínem se nedá bojovat, můžeme ho jen přijmout. Při boji vždycky sílí a vyhraje.

Na závěr přidám větu kterou řekl Pjér La Šéz, dokonale vystihuje život ženy a život muže:

ŽENA V ŽIVOTĚ USILUJE O PLNOST, PROTO SE BĚHEM ŽIVOTA NAUČÍ STÍN PŘIJÍMAT.

MUŽ V ŽIVOTĚ USILUJE O DOKONALOST, PROTO SE BĚHEM ŽIVOTA SNAŽÍ STÍNU ZBAVIT.

Doporučuji knížku Cyklická žena, přednášky Pjéra La Šéze na youtube na téma muž a  žena a taky C.G. JUNGA, to on se zabýval archetypy MUŽ/ŽENA, ANIMA/ANIMUS.



Posted on komentáře 2

Vztah máma a dcera

zdroj: www.canva.com

První článek na tohle téma: Vztah máma a syn je velmi populární, tak jsem se rozhodla napsat pokračování ve vztahu máma a dcera. Mám zatím syna, tak tento vztah ještě nemám tak procítěný a odžitý, takže jsou to pro mě spíše intuitivní předpoklady. Zase vycházím z názorů konstelačních a psycho-spirituálních terapeutů a taky z mého oblíbeného nevědomí od C.G. Junga.

Proč dcera?

Nelze říct, že víme jaké bude pohlaví našich dětí. Lze však přemýšlet nad tím, proč se někomu rodí jen holky. V takovém případě totiž žena nemusí být připravena na otevření svého stínu a traumat spojených s mužskou energií, archetypálně se svým otcem. Nebo prostě potřebuje posílení ve formě ženské energie. Mít dceru je nabídka vyššího smyslu zapracovat na své ženskosti. Najít v sobě vnitřní ženu, protože žijeme v mužském světě, kde se ženství nepodporuje od dětství a brzy se i ztrácí.

Když čekáš dceru

To nejcennější, co můžeš podporovat při vztahu s dcerou, je vztah s vlastní mámou. Pokud není možné, aby došlo k funkčnímu vztahu, je dobré takový vztah přijmout a mámě odpustit. Tvá máma, ať je jakákoliv, při výchově Tebe dělala to nejlepší, co mohla, nemáš právo ji vyčítat, že mohla být lepší. Dala Ti život a díky ní jsi na světě a co se děje během Vašeho vztahu, má už počátky ve Vaší rodové linii, tedy pokud se Ti na Vašem vztahu něco nelíbí, pokus se to zvědomit a neopakovat totéž s vlastní dcerou. Taky v sobě nosíš otisk vlastní mámy, takže pokud ji nechceš přijmout, budeš mít asi problém i přijmout sama sebe.

Základní body ve vztahu máma a dcera

Tohle jsou základní pravidla v archetypu máma a dcera, máma a žena, dcera a otec. Každý vztah je však originálním, ale díky tomuhle základu, se můžeme lépe orientovat při hledání nefunkčního vztahu.

  • 🌺Už na těhotenství a porodu se projevuje ženin vztah k ženské energii (archetypálně k mámě).
  • 🌺Otec láskou a podporou dceři vytváří její budoucí ženské sebevědomí (nebo naopak jí sebevědomí nedodá, naopak matka chlapci vytváří mužské sebevědomí). Pokud otec uráží dceřin vzhled, dcera se později jako žena necítí krásná. (KAŽDÁ ŽENA/DCERA JE KRÁSNÁ!)
  • 🌺Otec dává dceři vzor budoucího muže.
  • 🌺Otec tím, jak se chová k matce své dcery a ostatními ženám, tak ji rovněž zadělává na budoucí ženské (ne)sebevědomí.
  • 🌺 Animus (vnitřní muž v ženě, víc o něm v článku: Nevyčítej muži, že je muž. Jsi Ty vůbec žena?), který přesahuje vnitřní ženu vzniká, když chybí ženě sebevědomí, sebeláska (chybějící ženský vzor, dominantní otec, nefunkční ženský vzor…) – projevuje se agresivitou, zaměřením na výkon a kariéru, workoholismem, mužskou povahou…).
  • 🌺 Dnešní generace žen je odrazem výrazného nefunkčního (nehřejivý, agresivní…) ženského principu, chybí ženské sebevědomí, hřejivost, vnitřní spiritualita, přijetí ženských principu – menstruace, intuice, tvořivost, jemnost, porody, mateřství…
  • 🌺Dcera může léčit mámin přístup k ženskému principu.
  • 🌺Pokud chceme, aby naše dcery vyrostly v ženy, sami je podporujme v ženství, setkávejme se se ženami, tlachejme, tvořme, zpívejme, tvořme rituály pro menarche (první menstruace)…
  • 🌺Nezapomínejme na to, že dceři můžeme říkat co chceme, ale stejně se nejvíce naučí vzorem. Takže v sobě nosí náš otisk a budou pravděpodobně takové mámy a ženy, jako jsme my (víc v  článku: Nesoudím jiné mateřství, nic o něm nevím).

Na závěr

Zase píši o základních bodech, ve kterých se můžeme orientovat. Vztahy jsou mnohdy složitější a všechno není černobílé. Taky záleží na pořadí holčičky. Pokud je prvorozená, má v sobě více yangu, může být tedy temperamentní jako chlapeček (do pořadí se počítají i potraty a čistota pořadí – první rodina muže).

Holčičky si nemusí hrát s panenkami a nosit růžovou barvu, náušničky, abychom v nich našli ženskou krásu, ta se skrývá v jiných věcech. Je těžké v dnešní době být ženou a vychovávat dceru. Mám však pocit, že to feminismus akorát kazí, protože to za ženy promlouvá Animus. Pokud chceme zachránit ženství, přijměme cykly, evoluční slabost a vnitřní spiritualismus. Když najdeme vnitřní ženu, Animus nemá šanci ženu přerůst.

P.S. Mám pocit že výchova dětí je hlavně o ženě a jejím mateřství. Sice muži jsou nositeli genu X/Y, ale to z nich volitele pohlaví nedělá. Věřím tomu, že mateřství je hlavně o ženě, která nevědomě určuje které pohlaví přijme, reálně tedy vajíčko rozhodne zda přijme spermii s energií X/Y. 

 



Posted on 1 komentář

Nesoudím jiné mateřství, nic o něm nevím

Než jsem se začala babrat tak hluboko v sobě, měla jsem pocit, že je v pořádku soudit ostatní za to, že třeba „selhávají“ jako rodiče. Znáš to, neustále se vzděláváš, snažíš se na maximum být tou nejlepší mámou, k porodu si bereš PA a máš porodní plán. Prostě dokonalé mateřství. Potom potkáš maminku, jejíž porod končil fiaskem, dítě si odbylo čas v inkubátoru a maminka si ještě stojí za tím, že je ráda, že si odpočinula a nebude se na sílu nutit do kojení, když tu máme UM. Ona snad není taky dokonalá máma? Já myslím, že je.

Můj mateřský příběh

Upřímně se přiznám, že já se rozkojila až 10 den (viz. Šestinedělí bez cenzury) a vztah s Robinkem mi nenaskočil hned. Byla jsem do něj zamilovaná na první pohled, to jo, ale necítila jsem žádné pouto vůči němu. Prostě jsem se o něj starala, kojila, nosila, ale že jsem se zamilovala, mi došlo až tak ve 2 až 3 měsíci. Nicméně v obou případech jsem „nestresovala“, teda spíš neupadala do zoufalství. Nebojovala jsem s tím a trpělivě jsem čekala, až to všechno, co má, naskočí.

Věděla jsem, že takto to mám i ve vztahu, muž zamilovaný až po uši, já stále jednou nohou svobodná a až za chvíli mi dojde, že máme pouto. Tohle je prostě moje cesta lásky. Robinek mi ve vytváření pouta moc nepomáhal tím, že byl náročné (netrpělivé, hlasité, nespavé) miminko. Ženské hormony jsou fakt dobrá nálož lásky, že jsem to zvládala a až teď, když se s někým bavím o svém začátku s Robinkem, nevěřícně kroutí hlavou, jak tohle může máma prvorodička dát. Může, když je dítě celé ona a muž jí pomáhá. 🙂

Je mateřská láska přirozená?

Znáš psychologický experiment o mateřské péči?. Ve zkratce:

  • Jsou dvě rodiny myší.
  • Jedna rodí a stará se o mláďata s láskou. Jejich mláďata se potom starají s láskou o ty svoje a předává se to z generace na generaci.
  • Potom je druhá rodina, kde jsou myším ihned mláďata odebírána a když jim je vrátí, maminky o ně neprojevují zájem. Jejich mláďata potom rodí a i když jim nikdo mláďata nesebere, nemají o ně zájem. Tedy tato (ne)péče o mláďata se také dědí z generace na generaci.

Co to znamená?

Došlo mi, proč jsem to neměla jako ostatní kamarádky. Hned po porodu hormony lásky a hektolitry mlíka. Já totiž byla bez mámy a život jsem započala v inkubátoru. Chyběl mi v životě program máma, byla jsem v programu izolace. Nikdy jsem nepocítila ženskou hřejivou lásku, moje první setkání se světem byli jen stěny a zdrcená rodina s tátou, co nechtěl žít.  Moje tělo, buňky ani vědomí netušily co dělat v programu máma. Proto jsem se hned nerozkojila a trvalo mi navázat pouto s miminkem.

Nemáme právo soudit ostatní maminky

Je spousta způsobů lásky. Každá maminka doslova dělá to nejlepší, co umí. Nevíme, jak vypadal její začátek života a vztah s mámou. Taky nevíme, jakou cestu si vybrala její duše a jestli se třeba nesnaží něco dělat jinak. Jen jí to nejde, protože ji to nikdo nenaučil. Je jedno, jestli má jedna máma dudlík, další UM a některá nikdy nenosila. Hlavní je, že své děti milujeme.

Až s mateřstvím jsem došla k takové pokoře. Asi si stačí zamést před vlastním prahem. Jen tehdy zjistíme, kolik síly a odvahy stojí změny v našem životě. Taky není potřeba takových začátků litovat, mateřství je cesta. Mateřský stín léčí a ukazuje směr. Vše je jak má být. Stín je naše nevědomí, takže pokud už mateřství nedáváš, s nevědomím se dá pracovat na různých terapiích. Svou zkušenost s terapií popisuji zde: Do nitra poprvé – co přináší psychospirituální terapie.

Chceš se mnou sdílet své náročné mateřské začátky, napiš mi. Ráda vyslechnu/poradím/pomůžu.

Posted on Napsat komentář

Co o Tobě porod prozradí?

Na zdravotní škole jsem slýchávala, že nejhorší je dělat porodní asistentku, protože děláš to samé pořád dokola, až Tě to přestane bavit. Mám pocit, že tohle platilo dřív, když ženy nerodily, ale někdo je „odrodil“. Píchnout vaky, klystýr, potom čekat nebo nejlépe všechno zrychlit, aby se mohlo do finále a asistovat lékaři u porodní kozy. Dnes už se ví, že rodí žena a pokud má PA pocit že porody jsou nuda, asi jí něco důležitého uniká. Porodní příběhy prvorodiček, které rodily nerušeně a přirozeně mají neskutečné kouzlo, tyto porody představují příběh ženy. Proč ale každý porod probíhá jinak? Proč jsou porody rizikové, když zvířata si rodí jak chtějí a nedochází k fatálnímu selhání organismu?

Zase nevědomí

Během porodu odchází rácio pryč a přicházejí instinkty. Pokud rácio neodejde, tak ho pravděpodobně drží strach. Když se žena poddá svému tělu a přítomnosti, začne se otvírat všechno co v sobě má, tedy nastupuje plné nevědomí. Takže porody nejsou až tak náhodné, jako spíš fyzická projekce nevědomí ženy. Ženské tělo v sobě nese informace o jejím vlastním porodu, o všech traumatech o tom jaký má vztah k sobě, k světu, k rodičům (porod holčičky – Vztah máma a dcera, porod chlapce – Vztah máma a syn). Je dobré se nad celým porodním příběhem zamyslet a přijmout ho takový jaký je.

O tom jak bude porod probíhat, duše miminka věděla, sama si ho vybrala. 

Takže se nemusíš vinit. Všechno je v božím plánu, který má smysl a porod Ti může odkrýt tajemství Tvého nitra. Taky neviň ostatní, vše co se během porodu děje je stále pod Tvým zákonem synchronicity, což znamená že si situace přitahuješ podle svého nastavení nevědomí. Porod je vždy takový jaký má být. Může dobře poradit a ukázat směr.

Moje nevědomí

Porod mi začal pomalu, prasknutím vody. Až za pár hodin se rozjel ve velmi intenzivní křížové bolesti. Přes 3 hodiny jsem s nima bojovala a trpěla s brekem. To byl můj první projevený archetyp „CHUDINKA, OBĚŤ“. Potom přijela PA, dodala mi klid a pochopení. Až když mi řekla, že to mám celé ještě před sebou, že jsem otevřená maximálně na prst, zlomilo mě to. Asi jsem potřebovala slyšet, že z toho není cesta ven a dlouho budu trpět. V tu chvíli přišla změna a přijetí. Bolest jsem přijala a oddala se jí, prožila jsem tisíc mikrospánků a byla úplně mimo realitu ve své bublině bolesti a snů. Uběhli dvě hodiny, během kterých jsem střídala chůzi, sprchu, záchod.
Během sedění na záchodě jsem si najednou uvědomila, že bolesti odešli a já potřebuji tlačit. Muž vyděšený jak to, že se nekácím bolestí a po mém podnětu hned urgoval PA ať přijede, že potřebuji tlačit. PA dorazí, zkontroluje a oznámí, že do Vyškova nejedeme, protože už cítí hlavičku, jedem za roh do fakultky.

Tam se zjistilo, že Robinek není správně dorotovaný. Což znamená, že jsme vystřídali během dvou hodin spoustu poloh, aby Robinek dobře dorotoval. Po dvou hodinách tlačení a mikrospánku, kdy už jednou hlavička vylezla a vrátila se zpátky, mám chuť všechny poslat do prdele s tím, že už odmítám rodit. S brekem oznámím PA, že už na to nemám. Přijde kontrakce a hlavička je venku a čeká mě poslední zatlačení. To byl můj druhý archetyp, já si všechno musím vybojovat, asi bych si nepřipustila rychlý porod, tak se projevila má vnitřní „BOJOVNICE“. A potom se zrodí „MATKA a BOHYNĚ RODIČKA“ v naprostý euforii, že si právě bez poranění porodila miminko. Plná energie, bez známek vyčerpání jsem byla schopna běžet na záchod i hned čůrat. Překonala jsem svůj vlastní stín, fascinující.

Na závěr

Takže já přijala archetyp chudinky a bojovnice. Porod a mateřství mou ženskou duši tak intenzivně léčí, že jsem přestala mít bolestivou MS a náročné PMS. Objevila jsem v sobě kus sebe a ženství. Z agrese a arogance jsem přešla na něhu a lásku. Ze soudů na pochopení. A pokud jsem si někdy myslela, že nejsem trpělivá, mateřství mě opravdu zpomalilo. Už to byli dva roky co jsem rodila.

Nevědomí je od toho, že žena mnohdy NEví co je v ní. Mám pocit, že nejlepší přípravou na porod je přijmout vlastní stín a hlavně se zbavit strachu. Naučit se důvěřovat vlastnímu tělu, mít za něj zodpovědnost, zvědomit si, že žena je bohyně rodička a objevit v sobě ženskou energii. Dnes už jsou boží kurzy, afirmační kartičky a literatura.

Tento článek není o přesvědčovaní, že každá žena může rodit jedna radost. Je hlavně k zamyšlení, k podpoře ženského sebevědomí a odhalení určitých pravidel. Můj porod je jen potvrzením, že i přes traumatické dětství bez mámy jsem si mohla porodit přirozeně a relativně rychle, protože já fakt neměla strach. Věřila jsem svému znovuzrození.

Jaký byl tvůj porodní příběh a projevené archetypy? Pokud Tě zajímá jak můžeš pracovat se svým nitrem, psala jsem to v článku: Do nitra poprvé – co přináší psychospirituální terapie


Posted on komentáře 2

Vztah máma a syn

Člověk by řekl, že neovlivníme pohlaví svého dítěte. Ale napadlo Tě někdy, proč některé ženy rodí jen chlapce? Není tam přece jen nějaký vyšší záměr? Co vlastně energeticky znamená vztah máma a syn? V tomhle článku shrnu informace, které jsem zatím nasbírala ze zkušeností konstelačních a psycho-spirituálních terapeutů a taky věřím na přírodní zákony nevědomí podle C. G. Junga.

Proč chlapec?

Není to rozhodně černobílé a nejde říci, bude to chlapec, to je tutovka. Narodí se vždy přesně takové dítě, které máma potřebuje, pro práci na sobě. Když má tedy máma traumatické dětství (traumata vychází už z nepodpory a ignorace), tak záleží, kdo byl ohniskem traumat. Mnohdy se zásadně chlapci rodí ženám, které nejsou připraveny otevřít svůj ženský stín.  Ženský stín roste nejvíce z nefunkční-nehřejivé mámy nebo dětstvím, kde žena nedospěla v dívku a později v ženu, stále se drží hlavně svého vnitřního muže, protože ženská energie je nevítaná.

Jak to mám  já

Já naprosto rozumím tomu, proč jsem si porodila prvního chlapce. Tím, že nemám mámu, tak ve mě nebyla skoro žádná vnitrní žena. Po porodu se ve mě konečně žena zrodila a už cítím, že jsem na holčičku připravená. Porodem holčičky si otevřu naplno svůj ženský stín, už ho přijmu.

Když čekáš chlapce

Pokud čekáš chlapečka, tak to nejdůležitější, co potřebuješ zpracovat, je tvůj vztah s tátou a mužským archetypem. Pokud cítíš, že tam jsou velké nezpracované věci, tak díky těhotenství a energii chlapečka přišel ten správný čas, to začít řešit. Miminko Ti s tím chce pomoci.

Není máma jako táta

Sice je pro chlapečka táta velmi důležitý jako vzor. Při výchově je však nejdůležitější si uvědomit, rozdíl mezi chlapečkem a holčičkou. Chlapeček od mámy chce hřejivost a pochopení a od táty pevnost. Táta je jeho energetický parťák a mají úplně jiné pouto. V tátovi chlapeček vidí vzor, proto ho i víc poslouchá.

Už jsem zaslechla i pravidlo: aby malý chlapec nabyl mužské síly, měl by aspoň jednou za život zažít tátův velký hněv.

Pokud je dominantní máma, chlapeček určitě bude překračovat často hranice, aby tím dorovnal energii slabšího nebo chybějícího táty. Pokud máma nemá zpracovaný mužský archetyp, chlapeček bude dělat všechno proto (může maminku dostat až na dno sil), aby máma mužský archetyp přijala. Muž i chlapec potřebuje důvěru, respekt a cítit svobodu.

Základní body ve vztahu máma a syn

Tohle jsou základní pravidla v archetypu máma a syn, máma a muž, žena a muž. Každý vztah je však originálním, ale díky tomuhle základu, se můžeme lépe orientovat při hledání nefunkčního vztahu.

Tak si to shrneme:

  • 🌺Už na těhotenství a porodu se projevuje ženin vztah k mužské energii (archetypálně k otci).
  • 🌺Matka láskou a něhou k synovi vytváří jeho budoucí mužské sebevědomí (nebo naopak mu sebevědomí nedodá, naopak muž dceři vytváří ženské sebevědomí).
  • 🌺Matka dává synovi vzor budoucí ženy.
  • 🌺Matka tím, jak se chová k otci svého syna a ostatními mužům, tak mu rovněž zadělává na budoucí mužské (ne)sebevědomí.
  • 🌺 Anima (vnitřní žena v muži, víc o ní v článku: Nevyčítej muži, že je muž. Jsi Ty vůbec žena?)  která přesahuje vnitřního muže vzniká, když chybí muži sebevědomí (chybějící mužský vzor, dominantní máma…) – projevuje se závislostmi, patologickou leností a laxnosti, ženskou povahou…).
  • 🌺 Dnešní generace mužů je odrazem výrazného nefunkčního (nehřejivý, nerespektující…) výchovného ženského principu (máma, babička, učitelka, chůva), chybí mužské sebevědomí.
  • 🌺Syn může léčit mámin přístup k mužskému principu, musí však máma naslouchat, pokud ho bude předělávat do podoby „svého prince na kterého celý život čekala“ bude se tím stále opakovat vzorec nepochopení mužského vědomí a nebude šťastná ani s tímhle princem.
  • 🌺Pokud chceme, aby naši synové vyrostli v muže, sami jejich táty a ostatní muže ctěme a syny milujme takové jací jsou. Nesnažme se je předělávat k obrazu svému.
  • 🌺Ve výchově synů má velký přínosný význam, aby se na starání podílel i otec. Synové potřebují cítit mužskou energii.

Na závěr

Samozřejmě nic není černobílé a mnohdy je to ještě složitější. Třeba je ještě důležité v jakém je chlapec pořadí (prvorozený, druhorozený…). Taky nezapomínejme na to, že chlapečci (mladý jang) jsou citlivější než holčičky (mladý jin). Právě naopak pláčou ještě víc než holčičky, takže větu „muži nepláčou“ jsem nikdy nepoužila, naopak synovi pomáhám s citlivostí pracovat.

V rámci nevědomí je pro funkčně vyvíjející animu (vnitřní žena v muži) dobré, aby chlapci byli prvních několik let s jemnou hřejivou ženskou energií. Potom už budou připraveni na tvrdý mužský svět.

S láskou k mužům Ivet.



Posted on komentáře 2

Do nitra poprvé – co přináší psychospirituální terapie

Nevím je můj nejčastější pocit. Všechno, co jsem si doteď myslela, že vím, se mi rozplynulo před očima. Kdo teda jsem? Tohle je stav po vniknutí do nitra. Ale tam kam normálně nechodíš, tam kde nechceš být a doufáš, že tohle místo v tvém nitru neexistuje. Článek je o tom, co se ve mně děje po terapii u energetického terapeuta. Než jsem k němu šla, měla jsem existenční strach, „to je dobré znamení, ego se mě snaží vyděsit, abych se na to vykašlala“ řekla jsem si. A bylo tomu tak. Znovu jsem si prožila dno, ze kterého jsem se odrazila.

Co poté?

Přišla jsem o vlastní identitu. Moje duše jásá, protože tím jsem blíž pravdě. Ego je zdrcené, přišlo o svou pýchu o svůj komfort. Mám radost, že si můžu dovolit být mimo. Můžu si dovolit, cítit se beze smyslu, být nikdo. S každým, kdo si tímhle prošel, se ráda potkávám a vzájemně soucítíme.

Vzpomínáme na to, jak jsme šli s drobností na nějakou terapii a po chvíli jsme se ocitli v iluzi, vlastní iluzi, kterou nám předkládalo ego, a my mu to žrali i s navijákem.

Život jako strom

Když si představím, že život je jako strom, tak po otevření očí mám pocit, že nevidím kmen. Cítím kořeny, ale zmizel kmen s korunou. Všechny sladké plody, co na mém stromu vyrostly, jsou pryč. Zůstaly mi jen kořeny. Doteď jsem si nevšimla, že mám jen půlku kořenů, tak hledám a začínám cítit i tu druhou. Zalévám si ji představami o mámě, která tu sice nikdy nebyla reálně, ale přitom stále byla se mnou. Jen jsem rodině uvěřila, že neexistuje. A přitom byla stále tady a její část je i ve mně.

Můj krok k plnosti

Až se kořeny spojí nechám vyrůst kmen pevný a svobodný, plný života. Nebude to jako kmen malé Ivetky, otesaný, seschlý, plný smůly a ran po nezdařilém kácení. Bude to kmen jiné malé Ivetky, té která už nebude nikdy sama a vždy najde podporu a pochopení. Vždy u velké Ivetky najde bezpečnou náruč a přijetí. Takže už se nikdy nebude cítit sama.

Tohle jsou moje nynější intenzivní intimní pocity, se kterými se ráda podělím z více důvodů. Chci otevřít témata, o kterých se člověk nechce dočíst na dokonalých sociálních sítích.

Závěr

Chci podpořit všechny, co se rozhodnou jít do vlastního nitra i když tam není světlo. Protože tam, kde je tma, je i světlo. Tam, kde je trauma, je i osvobození. Tam, kde je nic, tam je přijetí. Tam kde je dno, je i cesta vzhůru.

Pro info, tohle dokázali dvě hodiny u terapeuta, kterého jsem viděla podruhé v životě, poprvé jsem byla pouze na jeho přednášce. První hodinu u něj probíhal rozhovor, u kterého jsem se docela nasmála. Nastavil mi obrovské zrcadlo a mě přišlo legrační jaký jsem „mistr popírač“. Druhá hodina u něj byla praktická, proběhli 3 vizualizace s poklepáváním:

  • první vizualizace – setkání s mámou, která tu je (umřela během těhotenství, ve kterém mě čekala)
  • druhá – setkání s vnitřním dítětem, malou Ivetkou (dodání bezpečí a pochopení od velké Ivetky, přijetí)
  • třetí – setkání s pavoukem (arachnofobie – původ je porodní trauma)

Během toho mě terapeut poklepával na určitých místech (kineziologie) a já odpovídala jaké mám pocity, jaké vidím barvy a probíhali řízené vizualizace, opakovala jsem jeho slova.

Těm, co rozumí, děkuji za sounáležitost. Soucítím se všemi, kteří jsou na tom podobně nebo se někdy rozhodli jít do nitra. 💗 Od téhle intenzivní terapie uběhlo už pár měsíců. Ještě se možná rozepíšu.


Posted on Napsat komentář

(Ne)umění komunikovat

Co vlastně považujeme za komunikaci? Je naše komunikace pozitivní? Negativní? Komunikujeme automaticky, nebo máme stále přítomně otevřené srdce? Potíš se během komunikace s cizím člověkem? Jsou slova co říkáš bezduchá, nebo vědomá? V článku malé zamyšlení nad komunikací.

Jak jsem to měla jako dítě

Jako dítě jsem neměla problém s komunikací. Moc mě bavila, milovala jsem bavení se o vesmíru, smyslu života a pořád jsem se na něco ptala. Ráda jsem se seznamovala a bylo mi úplně jedno o čem s kým mluvím. Někdy na základce jsem zjistila, že nemůžu mluvit nahlas, protože když na mě někdo kouká jak mluvím, dostávám tiky do obličeje. Když mluvím před více lidmi, svírá se mi hruď a vypíná mozek.

Než se Robča narodil, nebyla jsem schopná se bez křečí v obličeji a propocených zad bavit s někým koho neznám, nebo se skupinou lidí. Komunikace ve mě postupně začala vyvolávat paniku. Jak mluvím, co mluvím, jak se tváří člověk na to co říkám, jestli náhodou neříkám něco by se nemuselo líbit, prostě se ve mě odehrávalo tolik myšlenkových algoritmů, že mě komunikace vyčerpávala a málokdy jsem se cítila komfortně. To většinou následoval překvapující aplaus, že vůbec umím mluvit.

Kde se to vzalo?

Vždycky jsem byla ta tichá partnerka Rádi. Když trávím čas se svou rodinou uvědomuji si odkud vítr vane. Nevědomky mi předali vzorec „správné“ komunikace.

„Nesmíš mluvit nahlas, nejsi v cirkuse, nesmíš mluvit potichu, nikdo Ti nerozumí, o tomhle nesmíš mluvit, to se neříká, to se říká“ vytvořili ve mně vnitřního soudce, který neustále hodnotil jak teda mluvím.

Druhá věc je, že u nás doma se neumělo naslouchat, komunikace byla vždy od toho, aby se stěžovalo, uráželo, vyčítalo, přesvědčovalo, nebo „hejtovalo“ to co říká ten druhý, protože už v zásadě říká něco špatně, nebo si myslí, že má pravdu. Takže v dospělosti jsem měla z komunikace, akorát úzkostný panický záchvaty, o trémě ze všeho ani nemluvím.

Dnes?

A teď? Bože já tak ráda komunikuji a víš proč?

  • 📣 Nezáleží na tom jaký názor má ten druhý, když připustím, že můžu během komunikace můj názor změnit.
  • 📣 Díky názoru někoho jiného se můžu na jednu věc podívat z jiného úhlu pohledu a tím zase maximálně změnit názor.
  • 📣 Sdílení je relax a pohlazení pro duši.
  • 📣 Připomíná mi to, že každý máme vlastní vesmír a tím že s někým komunikujeme, tak nás zve do jeho vesmíru.
  • 📣Pokud se druhý začne hněvat, je to jen jeho vlastní odraz vesmíru, se mnou to nesouvisí.
  • 📣 Můžu si myslet co chci a nestydět se za to, je to můj vesmír.

Závěr

Nezapomínejme na to, že jako rodiče vytváříme dětem jejich budoucí vnitřní hlasy tím, jak s nimi komunikujeme. Taky se komunikaci učí pozorováním, po kom ty děti jsou, že ? 🙂

Mám taky komunikační hranice. Znamená, že pokud se mnou někdo míní komunikovat bez respektu (krom mého dítěte), odcházím. Protože kdybych zůstala, souhlasím s takovou komunikací vůči sobě. Hlavně už komunikaci nehodnotím, protože zrovna podle nálady, fáze cyklu a situace, jsem si jistá, že komunikuji tak nejlépe, jak je v mých silách.

Jak to máš Ty?