Posted on Napsat komentář

(Ne)umění komunikovat

Co vlastně považujeme za komunikaci? Je naše komunikace pozitivní? Negativní? Komunikujeme automaticky, nebo máme stále přítomně otevřené srdce? Potíš se během komunikace s cizím člověkem? Jsou slova co říkáš bezduchá, nebo vědomá? V článku malé zamyšlení nad komunikací.

Jak jsem to měla jako dítě

Jako dítě jsem neměla problém s komunikací. Moc mě bavila, milovala jsem bavení se o vesmíru, smyslu života a pořád jsem se na něco ptala. Ráda jsem se seznamovala a bylo mi úplně jedno o čem s kým mluvím. Někdy na základce jsem zjistila, že nemůžu mluvit nahlas, protože když na mě někdo kouká jak mluvím, dostávám tiky do obličeje. Když mluvím před více lidmi, svírá se mi hruď a vypíná mozek.

Než se Robča narodil, nebyla jsem schopná se bez křečí v obličeji a propocených zad bavit s někým koho neznám, nebo se skupinou lidí. Komunikace ve mě postupně začala vyvolávat paniku. Jak mluvím, co mluvím, jak se tváří člověk na to co říkám, jestli náhodou neříkám něco by se nemuselo líbit, prostě se ve mě odehrávalo tolik myšlenkových algoritmů, že mě komunikace vyčerpávala a málokdy jsem se cítila komfortně. To většinou následoval překvapující aplaus, že vůbec umím mluvit.

Kde se to vzalo?

Vždycky jsem byla ta tichá partnerka Rádi. Když trávím čas se svou rodinou uvědomuji si odkud vítr vane. Nevědomky mi předali vzorec „správné“ komunikace.

„Nesmíš mluvit nahlas, nejsi v cirkuse, nesmíš mluvit potichu, nikdo Ti nerozumí, o tomhle nesmíš mluvit, to se neříká, to se říká“ vytvořili ve mně vnitřního soudce, který neustále hodnotil jak teda mluvím.

Druhá věc je, že u nás doma se neumělo naslouchat, komunikace byla vždy od toho, aby se stěžovalo, uráželo, vyčítalo, přesvědčovalo, nebo „hejtovalo“ to co říká ten druhý, protože už v zásadě říká něco špatně, nebo si myslí, že má pravdu. Takže v dospělosti jsem měla z komunikace, akorát úzkostný panický záchvaty, o trémě ze všeho ani nemluvím.

Dnes?

A teď? Bože já tak ráda komunikuji a víš proč?

  • 📣 Nezáleží na tom jaký názor má ten druhý, když připustím, že můžu během komunikace můj názor změnit.
  • 📣 Díky názoru někoho jiného se můžu na jednu věc podívat z jiného úhlu pohledu a tím zase maximálně změnit názor.
  • 📣 Sdílení je relax a pohlazení pro duši.
  • 📣 Připomíná mi to, že každý máme vlastní vesmír a tím že s někým komunikujeme, tak nás zve do jeho vesmíru.
  • 📣Pokud se druhý začne hněvat, je to jen jeho vlastní odraz vesmíru, se mnou to nesouvisí.
  • 📣 Můžu si myslet co chci a nestydět se za to, je to můj vesmír.

Závěr

Nezapomínejme na to, že jako rodiče vytváříme dětem jejich budoucí vnitřní hlasy tím, jak s nimi komunikujeme. Taky se komunikaci učí pozorováním, po kom ty děti jsou, že ? 🙂

Mám taky komunikační hranice. Znamená, že pokud se mnou někdo míní komunikovat bez respektu (krom mého dítěte), odcházím. Protože kdybych zůstala, souhlasím s takovou komunikací vůči sobě. Hlavně už komunikaci nehodnotím, protože zrovna podle nálady, fáze cyklu a situace, jsem si jistá, že komunikuji tak nejlépe, jak je v mých silách.

Jak to máš Ty?


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *