Posted on komentáře 2

Dva a půl na vlastní pěst poznávají Portugalsko a Španělsko

Vrátili jsme se z Azorských ostrovů a stále jsme netušili, co budeme dál dělat. Domů se nám ještě nechtělo. Měli jsme navíc nakoupeny letenky domů na dva týdny dopředu. Co teď ? Doletíme do Lisabonu a co dál ? Pouť máme za sebou, dobrovolnictví nám teď nevychází (žádný farmář neodepsal), tak jsme s Ráďou dostali stejný nápad.

Koupíme věci na stanování a pojedeme zpátky do Španělska a se stanem a místní dopravou projedeme východ Španělska až do Barcelony.

Naše trasa z Azorů jsme se přesunuli do Barcelony během 14 dnů.

Ve Španělsku je stanování legální. Ne jak v Portugalsku. Tento článek je o našem dobrodružství na cestě z Lisabonu přes Valencii a Katalánsko do Barcelony. Ve stanu jsme spali jednou a potkali víc Čechů než Španělů.

Lisabon

Přes náročný odložený let jsme konečně doletěli do Lisabonu. Bylo kolem půlnoci, tak jsme tradičně zahájili spánek na letišti. Než jsme pořídili stan, všimli jsme si, že nám vyšel pobyt přes Airbnb v místě zvaném Surfgasm na pár dní.

Bylo to fakt jedno z nejkrásnějších ubytování kousek od oceánu. Kuchyň společná, ale záchod a koupelna vlastní. Můžeš se taky ubytovat:

Ráďa mezitím stihl naplánovat trasu flixbusem z Lisabonu do Valencie nočním spojem za pár korun. Podmínkou však bylo, mít pro dítě do 3 let vlastní autosedačku. Holky z ubytovny nás odkázali na online portugalský bazar, kde jsme si našli dětskou sedačku za 5 euro.

Bouřlivý oceán

Počkali jsme si na západ.

V Lisabonu je spousta medůz, na pláži jsou jejich vyschlá těla.

No co si budeme povídat, už jsme z nošení byli unavení a když jsme spatřili dvě garáže plné dětského zboží odložených nejen po 3 vlastních dětech, ale i dětech jiných rodičů, neváhali jsme a z místa odcházeli i s kočárkem za 10 euro. Takže jsme měli navíc kočárek, autosedačku, maňáska, a dětský foťák. To vše jen za 10 euro za kočárek, zbytek jsme dostali zdarma.

Jedna z garáží.

Nabrali jsme kočár a autosedačku.

Valencie

Cestu nočním autobusem jsme za pomocí tabletu a pohádek krtečka zvládli v pohodě. Dorazili jsme do Valencie a šli rovnou do centra. Měli jsme oba dva chuť si vyzkoušet pouliční prodej našich náramků, kterých jsme v Lisabonu vyrobili hromadu.

Naše náramky.

Prodej nám moc nevynášel, pochopili jsme že nemáme zrovna profi prezentaci a taky jsme slevili z ceny, jen abychom se radovali z prodeje. Takže naše ručně pletené náramky z minerálů jsme prodávali jen za 3 eura.

První stanovaní

Už se stmívalo a Ráďa šel shánět informace o stanování. Jeden místní pouliční umělec nám poradil park. Také nám říkal, že bude asi přes noc pršet, že to není zrovna nejlepší nápad. Začalo se stmívat a my pospíchali do parku. Cestou jsme se ptali jednoho pána na možnost stanování v parku, mezitím co kolem něj pobíhal jeho syn, asi stejně starý jak ten náš. Pán říkal, že není odsud, ale že stanování v parku by nikomu nemělo vadit.

Centrum Valencie.

Začalo pršet a my uháněli do parku, jenže pršelo tak, že se nepodařilo postavit stan bez toho, aniž by do něj napršelo. Po dostavení a nachystání se na spánek jsme slyšeli hlas, který volá „Hey, Hallo Where are you?“ Ráďa otevřel dveře a v dešti stál durch mokrý pán, kterého jsme potkali, s dvěma deštníky v ruce a oznamoval nám, že se se ženou rozhodli nás ubytovat, jestli to přijímáme.

V téhle ulici jsme bydleli.

A tak vzniklo ve Španělsku naše česko-americké přátelství, kdy jsme si vzájemně vařili, povídali si u společného hraní si našich děti a zavedli jsme tradici popíjení červeného víno u večeře. Tímto děkujeme Brooke a Johnovi za důvěru a krásný týden, který jsme ve Valencii strávili s nimi a malému Wesleymu za to, že se Robinek pár dní vyřádil se stejně starým kamarádem.

Na tyhle večery nezapomeneme.

Kluci se skamarádili.

Gulliverův park ve Valencii

Valencie je plná dětských hřišť, ale jedno stojí na ukázku. Vstup je zdarma a zařádí si v něm i dospělí. Je postavené jako ležící Gulliver po kterém chodíte, jezdíte, skáčete, prostě bomba.

Miniatura Gullivera.

Po týdnu, kdy se udělalo hezké počasí, jsme se dohodli, že už je čas na náš odchod. Chtěli jsme si konečně zastanovat v hezkém počasí a přiblížit se pomalu Barceloně. Ve Valencii jsme našli místo, kde je povolené poblíž campů a pláže stanovat.

Cestou kolem pobřeží, ve Valencii.

Cestou jsme potkali dva Čechy, kteří nám mezi řečí prozradili, že mají cestu k Barceloně. Neváhali jsme a zeptali se, zda nás nevezmou s sebou. Souhlasili a domluvili jsme si setkání druhý den u jednoho obchodního centra kousek od místa, kde jsme chtěli stanovat a vyměnili kontakt. Tímto děkujeme Terezce a Dominikovi za ochotu nás svézt tuhle trasu autem.

První a poslední stanování, natrhl se stan a rozjel zip. Naproti nám moře, za námi Valencie.

Riumar

Plánovaný cíl cesty byl Riumar. Terezka uměla španělsky a taky tady nějakou dobu byla na erasmu, tak nám prozradila, že třeba tahle část Španělska, Katalánsko, je asi nejmíň vřelým místem Španělska. Katalánština je úřední jazyk a ona, ač umí španělsky, kataláncům vůbec nerozumí, protože mají vlastní slova, vlastní dialekt. Taky nám poradili, že není zrovna nejlepší nápad spát ve stanu u Barcenony, že je docela kriminální. Tak jsme se s Ráďou rozhodli zajít si někam na kávu a naplánovat co dál.

Riumar

Škoda, že jsme jen projížděli a nefotili. Katálánsko má nádhernou krajinu. Zrovna ten cíp na mapě, kam jsme dojeli, má speciální terén díky mokřadům a vodním kanálům, na kterých se pěstuje rýže. Takže člověk vidí mokřady, rýžová pole, hory a oceán a vůbec si nepřipadá jak ve Španělsku. Díky takové krajině je tohle místo oblíbeným ornitologickým rájem.

Riumar plný Čechů

Terezka s Dominikem nám zastavili u jednoho baru, ať si můžeme dát kávu a šli se podívat na pláž. My se zděsili, jak se nám asi bude stanovat, když je venku jen kolem 10 stupňů a fouká.

Nádherné místo. Moře a hory.

Ráďa chtěl objednat kávu, když zřetelně slyšíme českou komunikaci za barem. Tak rovnou pozdravíme „Ahoj“. Majitel Honza se nám šel představit, partnerka Monika nám mezitím udělala kávu. Ptali jsme se na stanování, když se nás asi Honzovi zželelo a navrhlo nám, že právě stěhují svůj bar ze dvou transportních kontejnerů a momentálně je neobývají a jsou v nich i patrové postele, jestli nechceme přenocovat spíš u nich.

Bar, kde se mluví česky.

S nadšením jsme souhlasili. Vidina tepla nás přesvědčila. Tímto děkujeme Honzovi a Monice, že si nás na víkend vzali pod svá křídla. Ráďa jim tu a tam vypomáhal, kde bylo třeba a měli jsme za to teplé večeře.

Zase jsme dobrovolníci.

Český bar ve Španělsku

Doporučujeme všem, kteří mají cestu do Katalánska. Krom baru, ve které si dáte rychlé občerstvení a pokecáte v rodné češtině, můžete se ještě domluvit na kitování, což pro mě laika znamená prkno s padákem.

Honza a Monika.

Honza s Monikou žijí kitingem, jsou to instruktoři kitingu a jejich bar funguje i jako kitecentrum. Spokojeně si tady žijí i se svou šestiletou dcerou Vendulkou, která již chodí do španělské školy.

Ráďa vaří slávky na večeři.

Během víkendu, co jsme tam byli, jsme se seznámili ještě s Čechem Martinem, který má domov ve svém karavanu a Češkou a Slovenkou, které vedou místní obchod s rybářskými potřebami.

Robinek s novým kamarádem.

Jak se dostaneme do Barcelony ?

Byla neděle a my mysleli, že se od baru dostaneme v úterý někam na vlak a pojedeme do Barcelony. To nás ale zase osud nachytal. Za Honzou přijela neteř s partnerem, kteří bydlí kousek od Barcelony a nabídli nám možnost přesapt u nich. Tak jsme neváhali a po českém večírku na baru jsme den poté vyrazili autem k nim domů do města Calafell. Tímto děkujeme Lence a Vláďovi za ochotu nás vzít na jednu noc pod střechu.

Závěr cesty

Potom už nám jen zbývalo dostat se na letiště, tam přespat, ráno letět do Vídně, z Vídně vlakem do Brna, z Brna autobusem do Olomouce a z Olomouce do Přáslavic.

Na letišti. Bez krtečka ani ránu.

Bylo pro nás dost poučné, že jsme si celou dobu stěžovali na Česko a potom nám v poslední etapě Češi pomáhali. Uvědomili, jsme si že nejde o národy, ale o lidi. Nám během cestování pomáhá pokora a víra, že na nás čekají jen dobří lidé.

Na letišti je i dětský koutek.

Teď jsme doma a ze Španělska jsme si přivezli pozitivní myšlení, schopnost neřešit věci, když není potřeba, nadšení z života a úsměv na tváři. Někdo by si mohl přivézt ještě nadšení z dětí, kterým jsou proslulí, taky náš vele aktivní a vele hlasitý Robinek nás ve Španělsku a Portugalsku s ostatními hlavně sbližoval.

Bydlení

Bydlení doporučujeme přes

Závěr článku

Na téhle cestě jsme zjistili, že se dá občas i neplánovat. Dobrodružství čeká vždy, když je na něj člověk připravený.

Náš Robinek cestování miluje. Miluje poznávání nových lidí, míst a taky má radost z toho, že jsou oba rodiče stále s ním. Za nás můžeme cestování s dětmi na vlastní pěst jenom doporučit. Hlavně těm, co mají vele hlasité a aktivní dítě jako my, doporučujeme Španělsko s Portugalskem.

Tohle všechno se změnilo během necelých třech měsíců cestování:

🌴má o 8 zubů navíc
🌴mnohem delší vlásky
🌴 už všude dosáhne
🌴opakuje slova
🌴 umí běhat
🌴svět se točí hlavně kolem slov „na-ný“(napít), „prapra“(pračka), „oko“, „khi-khi“ (krteček)
🌴 během vzteku se postaví na všechny 4, do jogínské střechy
🌴 jí všechno a pořád, diagnóza „popelnice“
🌴moc dobře ví, co chce, nelze ho oblafnout
🌴od svého prvního letu občas transformuje na letadlo
🌴miluje animované pohádky (ulehčuje to cestování)
🌴někdy dá pusinku, nebo pošle
🌴kamarádí se s kýmkoliv, kdo má jídlo, za jídlo by nás i prodal
🌴prso už není všechno
🌴miluje uklízení (jen aby mu to vydrželo)

Pokud máš nějaký dotaz nebo chceš s něčím poradit, neváhej se nám ozvat. Na konci blogu najdeš náš kontakt.

Do článku se nám všechno nevleze. Chceme toho spoustu říct, pobavit Tě a inspirovat, tak Tě zveme na naší besedovou šňůru s fotoprojekcí. Uvidíme se tam na živo. 

Těšíme se.

Pokud Tě článek zaujal, sdílej, komentuj, lajkuj.

Děkujeme.



2 thoughts on “Dva a půl na vlastní pěst poznávají Portugalsko a Španělsko

  1. Wow, tak to vypadá supr, hned bych taky vyjela 🙂
    Sarushef blog

    1. Doporučujeme fakt :)))

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *