Vykojení rodiče

Mami, nehodnoť mě prosím

Tak přišel čas a já Ti prozradím něco o hodnocení dětí. Hodnocení používáme odjakživa a patří to ke každodenní komunikaci. Já to po porodu vidím jinak. Já vím, že to vypadá nevinně, tak si prosím přečti tento článek.

I slova mají energii

Začala jsem chápat, že význam toho „kdo jsem“ plyne ze dvou věcí a to:

 podle toho co říkám (ať už sobě, nebo ostatním) a co dělám.

Jako dítě si pamatuji, jak jsem se učila chápat význam slov. Některá mi přišla milá a na některá jsem si musela zvykat. Třeba jsem doslova nesnesla slovo „prachy“ znělo mi to tak neuctivě, jako by to měl říkat bohatství chtivý pirát a ne můj táta, který se jen bavil o nákupu.

Čas plynul a já zařadila slovo „prachy“ do slovníku, aniž bych si toho všimla. Přestala jsem vnímat smysl toho co říkám. Teď mi je 25 let a mám dítě. Dítě, které se za chvíli bude učit slova a já se znovu vracím k tomu „co a jak“ říkám.

Co říkám, tím jsem

To, že jsme vypustili ze slovníku sprostá, neuctivá či urážející slova, nebylo kvůli dítěti, ale protože jsme se uvědomili, že:

„Jak já mluvím a uvažuji o ostatních, takový sám jsem“.

Takže říct někdy o někom v jakékoli situaci že je „debil“, můžeme si být jisti že se někdy sami ocitneme v jeho situaci a budeme tím „debilem“.

My jsme pochopili, že v životě je tolik faktorů proč se někdo v určité situaci chová nějak, takže toho „debila“  buď ignorujeme, nebo místo hodnocení podáme třeba pomocnou ruku či vyzařujeme klid.

Praktikujeme to téměř rok a opravdu jsme se sami přestali cítit jako „debilové“ ale jako lidi.

Je to šikulka

Tím to pro nás nekončí. Naše dítě je totiž velký motorický rychlík. Naše pediatrička nás vždy důrazně upozorňovala, že Robinka do ničeho nemáme tlačit, že má na to co už dělá, ještě čas. My ji vždy s úsměvem upozornili, že je to jeho cesta, my ho netlačíme ani nepodporujeme, prostě ho necháváme dělat cokoliv jak sám uzná za vhodné.

Avšak okolí na to vždy reaguje slovy „no to je šikulka“. Já se moc omlouvám, ale mě vždy projede nepříjemný mráz po zádech, protože se učím zpracovat to, že je to myšleno dobře. „Není to zlý úmysl, jen automatická zažitá reakce“to si stále opakuji.

Nemusíme hodnotit

Teď si člověk říká, co to mám za ezo nesmysly co ? Je to prosté. Když dítěti člověk řekne „no ty jsi šikulka“ protože chodí a ještě nemá rok, co se říká dětem co ještě nechodí nebo chodí až po roce? To už nejsou šikulky?

Když se dítě narodí a v noci „zlobí“, rodičům se to nelíbí, a až bude v noci „hodný“ tak ho rodiče začnou mít rádi? My našeho syna zahrnujeme bezpodmínečnou láskou ať je jakýkoliv. A to je to co si z toho dítě vezme. Že je milovaný, takový jaký je. Nemusí se přetvářet do podoby ve které bude chválený.

ZLOBENÍ NEEXISTUJE

Já si třeba na dětství pamatuji dost. A vždy, když mi řekli „Ty dnes zase zlobíš!“, vůbec jsem nechápala jak to dělám, já prostě jen JSEM, „to se Vám nelíbí, že taková jsem?“ říkala jsem si.

Potom třeba jednou za měsíc následovala věta „no ty jsi dnes hodná“ a já zase nechápala jak to dělám, vždyť prostě jenom JSEM. Kdy už to rodina pochopí, že mé chování je součástí, a pokud se na zlobí ,že „zlobím“ , akorát se zlobí na mou existenci a to přece jako dítě nechci, já chci aby mě rodiče milovali a cítím smutek z toho, že nemám existovat (článek o tom jak vzniká smutek dětské duše: Máma není všechno). Měla jsem v tom zmatek.

Je dokonalý takový, jaký je

Takže proto naše dítě v noci „spí“ nebo „nespí“, není „hodné“ nebo „zlobivé“. Naše dítě není „šikulka“ ani „vyjímečné“ je jako každé jiné dítě, které se jednou naučí plazit nebo chodit, protože to je součást jeho vývoje.

Není důležité, že „už“, ale že se to děje a my s ním prožíváme radost z toho, co se naučil. Nedáváme mu nálepky protože, pokud by byl teď „šikovný“, mohl by v našich očích být jednou „NEšikovný a to nechceme.

Dopad hodnocení

Z pohledu dospělého člověka to slovíčkaření vypadá jako nesmysl. Zato já si to z pohledu dítěte pamatuji jako velkou věc, která měla vliv na mou osobnost.

Kdyby mě tenkrát nehodnotily, nemusela bych se odnaučovat strachu z lidí, z nových situací, možná bych uměla spolupracovat. A možná taky ne. Je to můj názor. A já to tak cítím. A taky cítím jak jsem se přestala hodnotit, přestala jsem být nervozní z toho „jak vypadám“, „jak působím“, jestli to co dělám, dělám „správně“ a tak.

Hodnocení považuji za negativní přístup, který rozhodně nepomáhá důvěře mezi dítětem a dospělým a dítěte se sebou samotným.

Hodnocení je manipulace

Taky už se ví, že „cukr a bič“ nebo „pochvala a trest“ není výchovou, nýbrž nástrojem k manipulaci. My jsme se rozhodli, že s nikým nechceme manipulovat a hlavně ne s naším dítětem. Samozřejmě jsme lidi, můžeme dělat chyby, ostatní s Robinkem můžou manipulovat a my tomu nezabráníme.

Od té doby co má Robinek rok, tak ho už před manipulací nechráníme a necháváme to na něm. Zatím pozorujeme, že když my jako rodiče nechválíme, Robinek tomu nedává energii, když ho někdo chválí. Proto důvěřujeme tomu, že my vytváříme jeho hlavní základy uvažování a zbytek je na něm. Jak se s tím popere. My jsme mu hlavní podporou, ale už ne hlavní ochránci.

Na závěr

Nám stačí mít záměr a motivaci se sebou něco dělat. Bereme život jako cestu a školu. Pokud se v životě necítíš úplně šťastný/á, začít vnímat energii slov a intonace je dobrý začátek. Můžeme jen doporučit se zamýšlet nad tím, co vlastně říkáme. Děti jsou přirozeně velmi citlivé, tak pokud si nevíš rady jak s touhle změnou ve slovníku začít, určitě Ti pomůžou. Děti jsou Ti největší učitelé.

Zamýšlejme se nad tím co říkáme, jestli to vychází z hlavy, nebo od srdce.



1 thought on “Mami, nehodnoť mě prosím

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

shares