Posted on komentářů 7

Máma není všechno – příběh malé Ivetky




Už dlouho mám potřebu napsat jeden z důvodů, proč se o výchovu zajímám. Je prostý. Neměla jsem dětství na které bych s láskou vzpomínala.

Proč?

Vlastně od začátku mého narození není asi nic na co bych s láskou vzpomínala. Možná to, že moje máma prý naposled vydechla, když zjistila, že jsem přežila. A to, že mě zplodili s tátou z lásky a s láskou mě 7 měsíců v břiše nosila.

To bude asi jeden z důvodu mého vnitřního přesvědčení, že základ v mých buňkách je naplněn mateřskou láskou. A asi proto jsem ustála svou nejednoduchou cestu životem.

To si ale nepamatuji. To co si pamatuji, se týká až 3 leté Ivetky.

Kdo je Ivetka?

Ivetka byla přecitlivělé a zvídavé dítě. Byla jiná. Věčně pokládala podivné filosofické otázky. Byla vychrtlá. Posetá bradavicemi. Měla křivé žluté zuby, které ji rostli přes sebe. Spálenou ruku a půlku hrudi (nyní hrdě nosím spálenou část těla, a spáleným prsem úspěšně kojím).

Narodila se do vesnické rodiny. Hlavním přesvědčením rodiny bylo, zda chováním dítě neobtěžuje dospělé, než-li to, zda dítě nepotřebuje pochopení. Bylo to pro ni těžké, protože byla přecitlivělá a potřebovala pochopení. Pro rodinu to bylo taky těžké, protože doteď byli zvyklí na „normální“ komunikaci a poslušnost.

Zlobivé dítě

Ivetka poslušnosti nerozuměla. Tak moc jí zajímal okolní svět, že vůbec neuvažovala, zda co dělá, je správně či špatné. Prostě všechno musela zkoušet. To se rodině nelíbilo, protože od toho děti přece nejsou. Tak dostávala Ivetka omezení.

Jenže omezením nerozuměla a tak se často vztekala až sebe destruktivně a agresivně.

Nikdo jí neporadil, co má dělat. Jen ji vysvětlovali že : „Jestli se budeš ještě víc zlobit, dostaneš pár na holou“. Nebo „Okamžitě se uklidni“. Nechápala, cítila, že ji asi milují nebo něco takového, ale proč ji neustále něco vyčítají, když ona sama neví, proč se to s ní děje.

Proč z činností, které se staly omylem nebo u dospělého by byly přehlíženy, ona byla fyzicky bita. Psychicky byla vyčerpaná, noci proplakala a pořád nechápala, jak má zastavit čas vždy v momentu, kdy zjistí, že se děje něco, za co bude trestána.

Těšila se na dospělost

Moc se těšila na to, až bude dospělá, protože ji konečně někdo bude brát vážně. Třeba jako parťáka. Nebude ji nic vyčítat. Ona si nebude vyčítat, že její existence je tu zbytečná, protože všem jen kazí náladu a život. To totiž slýchávala pokaždé, když zrovna nebyla síla na fyzický výprask.

Dospělí hrající si na Bohy

Taky nechápala co vede dospělého k fyzickému násilí. Tahle destruktivní energie se jí nelíbila. Navíc kde rodina brala moc ji říkat co má a jak dělat. Ona to věděla. Jenže tu byla spousta nelogických věcí.

Když nechtěla jíst, že ji nechutná, musela stejně jíst. Dospělý mohl odmítnout. Když lhala, aby nedostala výprask, stejně jí čekal výprask. Dospělý mohl lhát a užívat věty je to tak, protože jsem to řekl“. Když nechtěla nic dělat, vyčetli ji, že je líná.  Dospělí mohl odpočívat, kdy chtěl.  Když chtěla dělat co jí baví, mohla až po povinnostech. Dospělý mohl hned.

A spoustu dalších příkladů. Dospělým vůbec nerozuměla. Podle ní to byla banda divných lidí, kteří si myslí, že mají větší pravdu než ona. A to nemají. Sama na nich viděla chyby a nesměla je říct. Teda mohla, ale dostala pár facek.

Kdežto oni mohli všechno. Vyčítat, poukazovat na chyby, organizovat ji čas, přikazovat ji, co smí a nesmí.

Deprese

Někdy, tak po 12 roku života, postupně začala život nenávidět. Ve 14 se začala řezat. V 17 utápěla deprese v alkoholu a neměla k sobě úctu. V 18 se jednoho dne neukázala na rodinné svatbě a potom ji necelý rok nikdo neviděl.

Začala totiž čerpat sílu. Ta rodinná destruktivní energie ji dusila. Už nemohla dýchat. Rodina to nechápala. Vždyť doteď dělali všechno stejně a správně. Výchova se nezměnila. Ona nemá úctu k rodině. Špatně ji vychovali. Tím to je.

Šťastný konec

Ivetka dlouho neměla úctu ani sama k sobě. Má to ale šťastný konec. S rodinou už vychází.

Protože už je dospělá a nikdo ji neomezuje. Kdyby omezil, může se sbalit a jít. Tatínek to ví, proto ji respektuje. Jednoho dne se jí omluvil za dětství. Ivetka mu dětství nemá za zlé, protože ví, že to nedělal schválně. Byla to jejich společná cesta. On byl takhle vychovaný a ona nespoutaná.

Bál se, že ji nevychová. Netušil, že ji zlomí. 

Potom o dceru na pár měsíců přišel. Pro otce, který je bez ženy a zbyli mu jen dvě dcery, to byla tvrdá rána.

Proč vychováváme jinak

Mám živě při vědomí veškerá traumata, která byla nevědomě napáchána mou rodinou. Jde to jinak. Když člověk kouká na plačícího otce, který lituje toho, co své milované dceři způsobil. Když sám cítí, co autoritářská a nerespektující výchova napáchá za psychická traumata, která se nedají utopit v alkoholu.

Potom se člověk vzpomínající na dětskou duši  rozhodne své dítě vychovat jinak. Už ví, že není důležitá máma.

Její nepřítomnost mě bolela, ale nezlomila. Zlomila mě komunikace. Bez respektu. Něhy. Empatie.

To nesmyslné rozdělení na svět dominantních dospělých a poslušných dětí. Mamince jsem často záviděla, že je v nebi. Tam, kde je mír a láska.

Na závěr

Z tatínka je pyšný děda, který vnukovi chce dát to, co nestihl dát dceři. Krásné respektující dětství.

Článek o respektující výchově: Ty se nevztekáš, že se vzteká?

Rodiny jsou různé. V naší se objevila láska.

Nikdy není pozdě.

Tenhle článek je věnovaný mému tátovi, kterého miluji z celého ♥.

7 thoughts on “Máma není všechno – příběh malé Ivetky

  1. […] se nikdy neučila do školy a odmítala jsem dělat domácí úkoly, rodičům to vadilo, protože takhle se poslušné dítě nechová, stejně jsem dál  trvala na svém a dětství trávila v trestech a zákazech, ani na maturitu jsem se neučila, zato co mě baví, nad tím trávím hodiny a jsem schopna to studovat celé dny, po pubertě místo poslušnosti přišla deprese (o tom článek: Máma není všechno) […]

  2. […] a cítím smutek z toho, že nemám existovat (článek o tom jak vzniká smutek dětské duše: Nestačí mít mámu). Měla jsem v tom […]

  3. […] z nich a snad i tou nejdůležitější, je přístup k výchově (proč jiná výchova: Máma není všechno). Jak už jsme psali jednou, nemáme pojem výchova zrovna za dogmatický. Spíše bychom řekli, […]

  4. […] Jen se zmíním o autoritativní výchově, tady je odkaz na starší článek o tom co tato výchova dokáže, z pohledu dětské duše: Máma není všechno. […]

  5. […] tady je odkaz na starší článek o tom co tato výchova dokáže, z pohledu dětské duše: Máma není všechno. window.dataLayer = window.dataLayer || []; function gtag(){dataLayer.push(arguments);} […]

  6. Ivetko, děkuji za odvahu to sem napsat. Je mi líto, co sis prošla, jsem ráda, že sis našla cestu, která Ti vyhovuje. Otázek je hodně. Držím palce na další cestě

    1. Já toho nelituji, vše bylo jak má být 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *