Vykojení rodiče

Neurčujme hračky, buďme vzorem




Když jsme se dozvěděli, že čekáme miminko, pochopitelně jsme si kladli otázku, zda si nechat říct, jestli to bude chlapeček nebo holčička. Nakonec jsme se rozhodli, že ano. Přece, abychom věděli jaké máme pořídit barvy a hračky.

Takže při (vlastně jediném) screeningu, který jsme podstoupili, jsme požádali paní doktorku o určení pohlaví děťátka. Ani jeden jsme neměli konkrétní očekávání. I když já jsem si trochu představoval holčičku a Ivetka chlapečka, ale že bychom přímo doufali, to ne.

Bude to chlapeček

Výsledek screeningu nám nepřímo potvrdil chlapečka, protože se prý neustále schovával a tak jsme měli jistotu s potenciální odchylkou jednoho procenta.

Takže to bude chlapeček. A co teď vlastně budeme dělat? Musíme shánět samé chlapecké věci, hračky, oblečky. Vést ho k tomu, aby to byl chlapák jak má být. Tady jsme si položili otázky. Je toto všechno určující pravidlo toho, co z dítěte bude?

Je nutné podsouvat dítěti jeho genderovou společenskou pozici?

Hlavně mu být vzorem

Nic z toho jsme ve skutečnosti neřešili. Jsem rád, že mám přítelkyni a partnerku a ženu a družku a hlavně maminku našeho chlapečka takovou, jaká je. Nadupanou informacemi, které mi předkládala a na které jsem si postupem času udělal názor a se spoustou věcí se ztotožnil.

Jednou z nich a snad i tou nejdůležitější, je přístup k výchově (Ty se nevztekáš, že se vzteká?, Máma není všechno). Jak už jsme psali jednou, nemáme pojem výchova zrovna za dogmatický. Spíše bychom řekli, že našeho chlapečka a další děti, které bychom chtěli mít, chceme v životě doprovázet.

Ovšem nezaměnit tento přístup za výchovu permisivní, nebo dá se říct „dítě bez stresu, stresované okolí“, kdy dítě může cokoliv, protože je dítě a rodič ho nevede k pocitu zodpovědnosti a přijímání hranic.

Doprovázet, tak jak se já domnívám, znamená Být dítěti dobrý vzor.

Výchova budoucího muže

Vrátím se k momentu, kdy jsme se rozhodovali, co všechno chlapeckého musíme pořídit. Ono přeci od narození je jasně dáno, čím dítě na základě pohlaví bude. Já mám pocit, že se dětem od narození podsouvá, čím vlastně budou.

Pravda, od nepaměti máme zakořeněné, že samec, později muž či manžel, je ten kdo tvrdě pracuje a živí rodinu a samice, později žena a manželka, bude stát u plotny, vařit, starat se o děti.

Pro mě jsou tyto přežitky už dávno překonané.

Ženy volí, řídí auta, pracují, stejně jako někteří muži mají možnost zůstat doma na rodičovské dovolené. Společnost se mění, ale některé návyky neopouští.

Když se narodí holčička

Proto když se nám má narodit holčička, okamžitě sháníme vše růžové, plné krajek a volánků. Za hračky vybíráme panenky a jejich domečky, korunky a princeznovské šatičky, růžové plyšáky a kočárky, dětské kuchyňky a další drobnosti, se kterými se holčičky seznamují, protože je v budoucnu jistojistě budou potřebovat.

Když se narodí chlapeček

Naopak chlapečkům zase všechno modré nebo ještě lépe maskáčové a z hraček jsou to auta, pistole a vůbec zbraně všeho druhu, stavebnice (protože jen muži jsou výborní stavaři), obleky spidermana a batmana a ironmana a další manů, domácí kutilskou minipididílničku a tak dále.

Co potom děti, až maličko povyrostou očekávají?

Že každá holčička je princezna, kterou si přijede vyzvednout spanilý rytíř a až se vezmou, ona se bude dokonale starat o jejich královstvíčko. Že holky prostě neumí řídit auta. Že z kluků budou vojáci a řidiči a že se budou starat o své princezny, které jim už v mládí ukazujeme.

S tím si nemůžeš hrát

Někdy mě pobaví, když se dívám v hernách nebo na hřištích, jak jsou děti vedené. Pochopitelně to nemám nikomu za zlé, přeci každý rodič se snaží pro své dítě být tím nejlepším rodičem. Jen se člověk třeba zamýšlí, proč, když holčička vezme v herně do ruky modré autíčko, maminka má pocit, že si nehraje, jako správná holčička a ukazuje jí krásnou panenku s dlouhými vlásky se slovy: „zlatíčko, nech to autíčko, s tím si holčičky nehrají“, a intenzivně se snaží přesvědčit dcerunku o správnosti svého počínání, tedy hrát si jako hodná holčička.

Nebo jsem viděl, když tatínek sebral asi rok a půl starému synkovi panenku, kterou chlapeček asi deset minut obdivně zkoumal a podal mu malý meč, aby si chlapec zašermoval. Chlapec meč po dvou mávnutí zahodil a snažil se dostat k panence.

Hraj si s čím chceš

A já si myslím, že hračky jsou od toho, aby je děti zkoumali, aby je brali do rukou a učili se motorice, aby i pochopili rozdíly mezi holkou a klukem, ale hlavně proto, aby je učili dělat si vlastní názor.

Chceš si hrát s mečem Janičko? Dobrá, hraj si. Chceš tu velkou panenku Robinku? Klidně. Až vás děti napadne jít si hrát s domečkem pro panenky nebo s velkým autem, tak se sami rozhodněte.

V čem tedy spočívá hraní si dítěte?

Je to o tom, že mu musíme ukázat, jak si správně hrát? A chápou vlastně děti význam hraček, podle jejich společenského určení?

Já bych rád nechal (a vím, že i nechám) Robinka hrát si s čímkoli, co mu přijde zajímavé. Hračky jsou vyráběny, aby nám genderově rozdělily děti a podsunuli jim jejich roli ve společnosti.

Na závěr

Rodičům to vyhovuje, protože si myslí, že chlapec, který si bude hrát s panenkami, z toho se jistě stane ufňukánek a mamánek a kdoví, jestli náhodou nezmění orientaci a nebude se sám chtít stát tou princezničkou.

A holčičky? No pochopitelně by mohly být nedejbože zručné a z takových bývají feministky a bojovnice za rovnoprávnosti žen a tak dále. Styděli by se za ně pak rodiče?

A tady se vrátím k větě být dobrý vzor.

Myslím si, že z našich dětí nevyroste to, co bychom z nich chtěli mít proto, že je k tomu vedeme. Z našich dětí vyroste to, co si sami určí na základě toho, jak dobrým vzorem jsme jim byli.

Proto je důležité, aby otec byl dobrým vzorem synovi a matka dceři. Aby otec dceru podporoval a matka syna.

Protože to co z dětí vyroste, je jen a jen naše zrcadlo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

shares