Posted on Napsat komentář

Šestinedělí z pohledu muže




Ze série šestinedělí. Naše první a bylo náročné, jako poctivé šestinedělí. I když člověk spí pět hodin denně, je logické, že bude unavený. Vůbec mu to nevadí. Je totiž unavený ŠTĚSTÍM.

Jsem táta!

Tak už je to skutečností. Opravdu jsem se stal tátou. Ale co teď mám dělat? Žena zůstala s Robinkem v porodnici a já za nimi jdu až zítra ráno?

Už vím. Sabka říkala, že Ivetka bude potřebovat sílu. Mé kroky tedy zamířily do obchodu. Koupit suroviny a kytku na zítra a honem domů. Několikrát jsem volal do porodnice. Všechno zatím oukej.

Doma

Doma jsem dal vařit vývar a trochu jsem odpočíval, řešil telefonáty a dal si panáka. Konečně mi pomalu začalo všechno docházet. Tak já už jsem opravdu táta. Ano, správně bych měl teď sezvat bandu a pořádně syna zapít. To se možná dělalo dřív, kdy maminka odrodila a dítě jí přivezli jednou za čas na kojení a jinak za tři dny na cestu domů. Dnes to vidím (aspoň já) trochu jinak.

Ivetka mě bude potřebovat už zítra a schopného.

Takže jsem doma jen hlídal polívku, ve volné chvíli zpracoval placentu, kterou jsem přinesl z nemocnice a relaxoval jsem po únavném dni. Celý večer jsem nedokázal myslet na nic jiného než na dnešní štěstí, které mě potkalo.

Druhý den

Druhý den jsem hned ráno pádil do porodnice a nesl s sebou silný vývar se zeleninou a masem a kytku. Ivetka se celou noc starala o Robinka a vypadala vyčerpaně. Byla plná emocí a tak nemohla spát.

Když jsem si bral syna do náruče, byl jsem tak dojatý.

Byl krásný a já jsem se ho nemohl nabažit. Nejradši bych tam zůstal napořád a nedal ho z ruky. Strávil jsem s rodinou několik hodin a k večeru se konečně sešel s pár přáteli z divadelní improvizace a trochu jsme popili.

Třetí den

Další den ráno jsem si šel pro rodinu. Kočárek nastartovaný, nervozita se mnou cloumala a natěšenost byla tak velká, že jsem se na celé kolo usmíval na okolí jako trouba a snad jsem si i štěstím zpíval. Vždyť si za chvilku povezu domů syna a jeho statečnou maminku.

Úplně jsem si to maloval. Robinek bude po nové zkušenosti odpočívat a my budeme s Ivetkou stát nad ním a těšit se z jeho přítomnosti. Pak se probudí, dostane prso, chvilku na nás bude koukat a říkat si „to je moje maminka a tatínek“ a pak zase usne.

S takovou myšlenkou jsem si přijel pro rodinu. Ivetka ale vypadala ještě unavenější.  Robinek v noci často plakal. Inu pláče, protože je to miminko. Nakonec prý vždy usnul. To dělal i u mě v náručí. Nicméně jsem rodinu vyzvedl a slunečným červencovým dnem si je vezl domů. Procházka nám udělala dobře.

Konečně doma

Doma jsme pak okusili realitu šestinedělí a rodičovství na plno. Robinek si jednoznačně uměl říct co potřebuje.

Jeho mohutné, výrazné uuáááááááááááááááááááá znělo po celém domě a to má ten dům osm pater.

Ten zvuk mi pokaždé drásal srdce. U jiných miminek jsem slyšel pláč tichý, dětský. Robinek byl ale očividně pořádné chlapisko. Problém byl, že plakal a ani prso ho moc neuklidnilo. Střídali jsme se s Ivetkou v chování, drželi ho na těle a byli mu nablízku, ale pláč neustával. Zprvu jsme si mysleli, že by to mohlo být náročností porodu, ale ten zase tak náročný nebyl a Robinek byl hned po porodu u maminky a hledal prso.

Zežloutl nám

O dva dny později nám začal chlapeček žloutnout a pomalu nám docházelo, že málo baští a proto nevyplavuje bilirubin. Dětská žloutenka, kterou jsme při odchodu neměli, se nám začala objevovat.

Po návštěvě pediatričky jsme dostali zdrcující ránu.

Robinek musí zpátky do nemocnice a bude muset pod světlo.

Příčinou toho všeho bylo to, že se Ivetce nerozjela dostatečně laktace a v kombinaci nemocničního prostředí (které nemáme ani jeden rád) a přístupu sestřiček, které „pomáhaly“ prvorodičce slovy „tohle děláte špatně“, „chyťte ho pořádně“, jsme prostě měli mléko, ale maličko.

Zpátky v porodnici

Ivetku s Robinkem uložili na Intermedial, což je oddělení, kde mají i jakási modrá světla, která pomáhají odbourávat darebný bilirubin.

Také se tam zastavila Sabka a potvrdila nám, že je to to nejlepší, co můžeme udělat a to nám zase trochu dodalo rodičovského sebevědomí. Zůstali jsme tam tři dny a Ivetce, která se dostala pod křídlo laktační poradkyně, se laktace maličko rozbíhala, ale pořád to nebylo ono.

Dostali jsme proto instrukce k příkrmům pomocí injekční stříkačky. Doma pak začal ten opravdový rituál, který jsme znali z filmů.

V noci vstát, jít ohřát mléko, nakrmit, pohoupat, dat brknout, uložit, lehnout si na dvě hodiny a vstát, jít ohřát mléko…

Někdy je kojení dřina

To vlastně bylo to, co jsme úplně nechtěli. Měli jsme v plánu kojit a kojit a kojit. Příkrm jedině až bude nutný. Pro rodiče je to velký zásah do plánu a zatlouká do hlavy nutkavé pocity od svých plánů odstoupit a držet se nových (zjednodušených) rituálů.

Ale ne, takhle to u nás fungovat nebude. Jednou jsme chtěli kojit a kojit a kojit a tak to taky bude. Nicméně žádný táta by neměl přijít o ten šestinedělní zážitek umožnit vyčerpané mamince odpočinek.

Mamince, která ještě odsává a sterilizuje nádoby a měl by pravidelně vstávat, se zalepenýma očima dojít do kuchyně, připravit správnou dávku příkrmu a pak zase spočinout a na pár (asi 74 minut) hodin usnout.

Tak jsme se rozkojili

Tato pomůcka, jelikož byla šetrně aplikována miminku přes prso, takže Robinek sál a pomáhal s rozjetím laktace, způsobila, že Robinek prso, kde cévka byla, odmítal. Tak jsme ji přestali používat a čím více jsme to začali flákat, tím více se zvyšovala laktace.

Teda hektolitry toho nebyly, ale mléko teklo a to bylo dobře, protože jsme mohli vypustit příkrm. A mohli jsme schovat pár mililitrů mateřského mléka na ohřátí. Robinek pomalu začal nabírat a z původních 3380g, kdy pak klesl na 2990g, se zvedl zpátky nad 3200g a už jsme začínali být klidnější.

Procházky na sluníčku nás hezky odbarvovaly ze žluté a pravidelné kontroly ujišťovaly, že se nám vše vrací do původního plánu.

Jsem miminko, potřebuji plakat

Tak nám začal klasický koloběh poznávání rodičovství a vše co k tomu patří. „Mámo, táto, pláču, přijďte na to proč“. Jelikož jsme se vrhli do bezdudlíkovky a bezplenkovky (když jsme dali plenku, tak látkovou), bylo všechno to poznávání úchvatné.

Děti prostě komunikují jen pláčem a utlumit jejich potřebu dudlíkem je stejné, jako koledníkovi zavřít dveře před nosem.

Abychom nemuseli nic dávat, nebudeme to poslouchat.

Na závěr

Stejně jako každý rodič se soustředíte na poznávání potřeb miminka a máte strach, že uděláte něco špatně. To dilema, proč vlastně pláče. Chce prso nebo přebalit. Navíc ten pláč samotný. Snažíte se udělat vše proto, aby ustal. Pečlivě hlídáte váhu miminka, dáváte vitamíny, zkoušíte kapky na prdíky, aby jste přišli na to, že mu nepomáhají.

Jako táta jsem se snažil ze všech sil dát mamince čas na dočerpání energie a sám jsem spal za chůze.

Nemít našetřenou dovolenou, tak volna po porodu moc není a neumím si představit, jít do práce třeba po jediném týdnu volna. Díky za otcovskou dovolenou, kterou dnes můžou tátové vybrat a věnovat se rodině, která je intenzivně potřebuje. Jejich prvotní seznamování se je hned po porodu jedna z nejdůležitějších věcí.

Poznávat se hlavně s tím drobečkem, první veleopatrné manipulace v náručí, sledování jeho reakcí na poznávání světa, to všechno Vám vhání slzy do očí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *