Vykojení rodiče

Porod z pohledu muže




Navazuji na Ivetčin porodní příběh. Chtěl bych jí poděkovat. Za to, jak zvládala těhotenství na studeném bytě. Jak mě vedla devět měsíců k pochopení významu rodičovství. Za to, že jsme našli společnou cestu k přivedení Robinka na tento svět. Ale především za sílu, kterou v sobě má a kterou projevila právě při porodu našeho chlapečka. Děkuji.

Praskla voda, budu táta

Večer jsem uléhal s pohledem na Ivetky bříško a s myšlenkou, že ještě máme čas. Asi o deset minut později mě budí Ivetka. „Zlato, mně asi praskla voda.“ Pohledem na hodiny kontroluji čas. Je 4:45. Jsem nevyspalý, ale tohle nehraje vůbec žádnou roli.

Je to tady. My budeme mít miminko.

Čekání, které se mělo ještě protáhnout o dva týdny, je u konce. Miminko už chce za námi. Takže táto, čistou hlavu a začni se starat.

Ivetka zatím vypadala dobře a bolesti se nijak neprojevovali. Domluva zněla jasně – Jak to začne, tak máme volat. Takže, telefon do ruky a u Sabky (naší porodní asistentky Sabiny Trojkové) už to zvoní. Instrukce jsme dostali. Vyčkat a sledovat kontrakce.

Nezávidím kontrakce

Mezi sedmou a osmou to začalo. Bolesti, které i mně svíraly tělo. Vůbec si neumím představit tohle snášet. Několik hodin. My chlapi jsme hrdinové. Ale jsou věci, které bych určitě v životě rád oželel.

Po dalším telefonátu zpráva, že Sabka brzo přijede.

Ivetka hledala polohy a já jsem se snažil jí jakkoli pomoct. Vůbec nevím, jestli jsem jí byl něco platný. Pro jistotu jsem zkontroloval všechny věci, které jsme měli mít do porodnice. Z balkonu jsem natrhal čerstvý rozmarýn a dal vařit. Sabka používá rozmarýn na hojení po porodu. Sama ho má v sušené verzi hromadu a nabízela i nám. My jsme měli na balkoně zahrádku s bylinkami a tak jsem nám posloužil čerstvou květinou.

Kolem půl desáté jsme dostali zprávu, že Sabka už jede. Však to taky má k nám pěkných 100 kiláků. Ivetka trpěla a já jsem hledal jak pomáhat.

Dorazila PA

Deset minut před jedenáctou tu byla naše úžasná Porodní Asistentka. Nesla s sebou svou ohromnou zdravotní tašku. Ivetka ležela na gauči. Sabka bez jakéhokoli zdržování vyšetřila a sdělila nám uklidňující zprávu.

„Jsme tak na prst, máme to všechno před sebou, není nutné panikařit“.

To se snadno řekne. Instrukce na další etapu byly taky jasné. Nahřívat ručníky, zahřívat jimi záda a v přesných intervalech dávat homeopatika.

Na to jsem dohlížel, neboť Ivetky pojem o čase byl v tu chvíli naprosto neřízený. Sabka se rozhodla, že nás nechá v této chvíli osamotě a vydala se za kamarádkou, která bydlí kousek od nás. Prý kdyby něco, volejte a já jsem tu za deset minut.

To byl fofr

Po dvou hodinách pobíhání s nahřátými ručníky, ládování homeopatik do mé vyčerpané drahé a neustálých kontrolách času kontrakcí, mi Ivetka řekla, že „už má vážně hodně divné tlaky“.

Zavolal jsem tedy Sabce a předal informace. Za 9 minut a 46 vteřin byla u nás. Provedla další vyšetření a s ledovým klidem řekla:

„Tak děcka a já teď budu trochu rychlejší. Teď se hezky sbalíme a půjdeme do auta. Do Vyškova už nejedeme, právě jsem nahmatala hlavičku.“

Co tím jako chce říct? Já jsem byl až do teď vyrovnaný. Hotová oáza klidu.

Společně jsme pomohli Ivetce do oblečení. Pak jsem vzal všechny tašky a vyrazili jsme k autu. Cestou jsme naštěstí nikoho nepotkali a tak jsme za deset minut byli v porodnici, kterou máme pár set metrů od baráku. Sabka doprovodila Ivetku na příjem a já jsem zatím parkoval.

V porodnici

Když jsem přišel do budovy porodnice, Ivetka už měla nemocniční košili a chystali jsme se na finále. Přišel nemocniční personál. Vyšetřili a po krátkých doplňujících informacích a předání našeho porodního plánu jsme zůstali v místnosti jen čtyři. Naše porodní asistentka, nemocniční porodní asistentka, Ivetka a já.

Musím uznat, že jsme chtěli sice rodit ve Vyškově, i když jsme porodnici měli tak blízko a to zejména na základě recenzí. Ale když jsem viděl spolupráci porodních asistentek, byl jsem rád, že jsme tam. Obě si navzájem vycházeli vstříc. Poslouchaly ozvy, pomáhaly vybrat polohu, tolerovaly se a byly prostě báječné.

Ivetka to zatím zvládala

Proto jsem se plně odevzdal každé chvilce být tam s Ivetkou. Byla ohromně statečná a já jsem dobře věděl, jak moc zkouší. Je maličko citlivější na bolest a tak jsem čekal, jak se s tím bude potýkat. Má můj největší obdiv.

Stál jsem u ní a držel ji za ruce. Ivetka už byla na pokraji sil a měla nakročeno k žádosti o cokoli na bolest.

Druhá porodní doba nám trvala přes dvě hodiny a tak jsem už měl nakročeno, že se nabídnu a půjdu z místnosti. Třeba se víc uvolní. Ještě že jsem to neudělal. Stejně jsem po porodu dostal informaci, že kdybych odešel, bylo by to ještě horší. Porodní asistentky pořád pokyvovaly hlavami a já byl čím dál napjatější.

Viděl jsem vlásky

Po dvou hodinách jsem poprvé zahlédl vlásky. Bylo jich tolik. Pak jsem měl chvilku zamlženo od slz, které se mi nahrnuly do očí. Povzbudil jsem Ivetku a řekl jí, že už jsem ho viděl, že za chvilku tu bude. Nemohl jsem se ho dočkat.

Začalo mi docházet, že každým okamžikem se nám narodí náš chlapeček. Mé nohy, do té doby pevné jako skála, se pomalu začínali chvět. Srdce mi bušilo stále silněji a do očí se mi hrnuly slzy, které nešly zastavit.

Zaslechl jsem klapnutí dveří ve kterých se objevil doktor a sestřičky s hromadou věcí. Ale nedokázal jsem se plně odpoutat od tváří porodních asistentek, kterým se stále více rozšiřoval úsměv na tvářích. Napětí ve mně sílilo a netušil jsem jestli mačkám ruce Ivetce já silněji nedočkavostí nebo ona mě bolestí.

Narodil se

V poslední chvíli jsem zahlédl její vyčerpání a výkřik silnější než dřív. Zdál se být delší než ty předtím. Pak jsem viděl, jak do celé situace vstupuje lékař, pomáhá holkám a všichni se usmívají.

Najednou je zvláštní vteřina ticha, která se zdá nekonečná.

Tak už je venku. Ukažte mi ho. Podejte ho mamince, po které touží. Musím ho vidět. Ale jak, když se mi po tvářích koulí slzy.

Plakal jsem dojetím

Přes vodopády jsem se díval jak si ho Ivetka bere na hrudník. Je nesmírně vyčerpaná, ale jiskry štěstí v očích jí září na celý sál.

Robinek jen tiše zakníkal, aby dal najevo, že je tu s námi a pak jen ležel, hledal prso a koukal se po nás.

Byl tak nádherný.

Stříhání pupeční šňůry

Když se dostala ven placenta, dostal jsem instrukce k přestřihnutí pupeční šňůry. S klidem a pevnou rukou jsem úkon provedl a pak se jen věnoval rodině.

Po nějaké době se Ivetka musela jít umýt. Dostal jsem šanci na kontakt s mým synem. Rychle jsem sundal triko a toho malého drobečka si přitiskl na tělo.

Já ho tak miluju

Ten pocit je nepopsatelný. Tak maličký a křehký, že by jste se báli ho dotknout, Vám leží na těle a kouká Vám do očí.

Určitě si myslel „tak jsem tady táto, nedej mě“. Nedám, neboj. Nic na světě už nemůže přetrhnout to pouto, které jsme spolu v ten okamžik navázali.

Nejradši bych ho už nikomu nevracel, snad jen mé Ivetce. Je 16:49. Vítej Robinku. Jsem tvůj tatínek.

Poděkování

Toto je poděkování Sabině Trojkové. Báječné porodní asistentce, která nás provedla těhotenstvím a porodem. Která nás učila užít si každou chvilku těhotenství, nebát se porodu a především jeho přirozenosti.

Dále bych rád poděkoval zdravotnickému personálu, který zde bez jejich vědomí nebudu jmenovat. Nicméně jejich skvělý přístup a kooperace porodní asistentky nemocniční se Sabkou byla dokonalá ukázka toho, že to může fungovat a každá maminka si může prožít porod takový, jaký si přeje. Bez patáků, se zvolenou polohou, bez poranění a tudíž bez šití a to i přes to, že druhá doba porodní byla dvouhodinová. Za porod bez kleští a bez řezů. Všichni tam byli úžasní a každý nemalou měrou přispěl k narození našeho krásného, silného a zdravého chlapečka.

2 thoughts on “Porod z pohledu muže

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

shares