Vykojení rodiče

Přirozený porod




Porod je jednou z nejzásadnější a nejkrásnější událostí v životě. Poprvé se setkáš se svým dítětem, které 9 měsíců s láskou nosíš. Přivítáš na svět novou duši, která si Tě vybrala jako rodiče a celým srdcem Tě miluje. My jsme se na porod připravovali s vlastní PA a plánovali jsme přirozený porod, který, až na drobnosti, vyšel. Přečti si náš celý porodní příběh.

Legrační koule

Ty koule moje“ oslovoval mě s láskou Ráďa. Já jsem za těhotenství přibrala 22 kg, tak se mu vůbec nedivím.

No, některé maminky mi přijdou, že jsou zrozené k těhotenství, jak jsou nádherné. Já, když jsem viděla sebe na mama cvičení a potom ostatní maminky, až mě zarazil ten rozdíl. Krásná pleť, bříško k sežrání. Potom já.

Bílá jak stěna a strie kam se podíváš.

Narodí se dřív

Termín jsme měli na konci července a Robinek byl už od května připraven, sesazen. Nás to neděsilo. Počítali jsme s tím, že Robinek ví, kdy se má narodit a evidentně se těší.

Navíc naše PA (porodní asistentka Sabina) mi prohmatávala bříško a ujištovala nás, že i když je miminko připravené, děloha nereaguje.

Pořád jsme cítili, že nás Robinek navštíví před termínem (taky co je termín? jen matematický vzorec a v podstatě orientační den :)).

Blíží se to

Na konci června přijela má PA na kontrolu a už to byl jiný rozhovor. Děloha jemně reagovala, mě konečně přestala pálit žáha (snad jediný nešvar, který jsem během těhotentsví zažívala, tak jsem si hrdlo prolívala zeleným ječmenem) a to byli jasné příznaky blížícího se porodu.

Nadšeně jsem to volala Ráďovi. Byli jsme šťastní, připravení a trochu nervozní, kdy to přijde a jaké to bude.

Porod jsme často rozebírali

Poctivě jsme se o porodu bavili. O tom, jak to zvládnu, když oba dva víme, že jsem fňukna a kňoura v případě jakékoli bolesti.

Že během porodu se dere na povrch hloubka ženské duše, která ženu zkouší z toho, jak moc si věří, jakou pokoru má k mámě a vlastnímu porodu a celkově k životu.

Z toho už jsme byli malinko nervozní, jelikož já, vyjmutá z mrtvého těla, bez mateřského přijetí, začala život v inkubátoru, kdy první emoce, které jsem z nejbližších cítila, byla bolest a vztek z nespravedlnosti, kdy jsem celé dětství nebyla respektovaná a moc jsem si přála, aby maminka žila místo mě.

Rozhodla jsem se být máma

Po několika letech depresí a utápění se v alkoholu, jsem se rozhodla, jako člověk co už nepije nekouří a jen miluje, stát se mámou.

Sabka mi doporučovala spojit se s mámou a poděkovat ji za život.

Tohle už jsem dělala mockrát, tak jsem se přestala bát. Uvědomila jsem si, že jsem opravdu připravená, mám božského partnera, kterého miluji, dítě, které vzniklo z lásky, rodinu, které jsem odpustila, sebe, které jsem odpustila a že jsem opravdu šťastná a vděčná za život.

Praskla voda

8. července mě 5:45 probudilo počůrání. Byl to teda proud ,který jsem neovládala. Došla jsem na záchod a zjistila, že teče růžová voňavá voda.

„A je to tady“ řekla jsem si a začala jsem se dojetím, nervozitou a očekáváním třepat.

Odkutálela jsem se za Ráďou, abych mu to oznámila. Volali jsme PA do Ostravy a ta mě poslala do postele, že se porod teprve bude rozjíždět. Lehla jsem si a už nemohla usnout.

Přicházely kontrakce

Porod se opravdu pozvolna začal rozjíždět. Takové lehké menstruační bolesti v kříži, které pozvolna začali sílit.

Kolem 8 hodiny, jsme se přesunuli do obýváku a já při každém návalu bolesti musela chodit. PA mi do telefonu radila, jak to rozdýchat a vrtět bokami.

Bolest postupně začala sílit a já se jí nedokázala tolik odevzdat. Snažila jsem se jí vzdorovat a vždy při návalu mi ukápla slza. Když ale bylo po návalu, cítila jsem se báječně, jako by se nic nedělo.

Jsem tady a teď

O to víc mě překvapilo, že vůbec nic necítím za pocity, prostě JSEM. Nemám strach, necítím nervozitu, nepřemýšlím, jak dlouho to ještě bude trvat, jak dlouho to ještě zvládnu.

Prostě JSEM.

Jen jsem prožívala, co se aktuálně děje a děje a děje a děje. Bolest začala být mnohem intenzivnější a v kratších intervalech, tak to Ráďa volal PA a ta nás ujistila, že je na cestě.

Dorazila PA

Kolem 11 hodiny přijela a udělala vyšetření, se kterým mě moc nepotěšila.

„Ivetko je to tak na prst, máš to celé před sebou“.

Tohle jsem vážně slyšet nechtěla, ale bolest byla tak silná, že už jsem realitu začala méně vnímat. Sabka si všimla, že bolesti trochu vzdoruji, tak mě začala uklidňovat a říkala, že s každou bolestí jsem blíž a blíž miminku.

Mě překvapilo, jak jsem v tu chvíli sobecká, že myslím jen na sebe a kdy to skončí a ne jak se asi cítí Robinek.

Ráďa se o mě staral

Během půl hodiny mi ještě Sabka udělala masáž, Ráďu ponoukla, ať mi ohřívá ručníky a dává na záda a také mě přemluvila, abych šla do sprchy a dávala si horký proud na záda. Opravdu mi to pomáhalo.

Potom Ráďovi předala homeopatika a instrukce, jak je má podávat a šla ke kamarádce, aby nás nechala osamotě.

Prý je na telefonu a přijde tak za dvě hodiny na kontrolu, protože to celé máme před sebou.

Já jen byla a snila

Dál si už jen pamatuji, že bolest byla stále intenzivnější a mě uklidňovalo dělat neustále kolečka ložnice, horká sprcha záchod a sedět záchodě.

To byla opravdu úlevová poloha, vřele doporučuji!

A pak stále dokola – ložnice – sprcha – záchod – ložnice- sprcha – záchod a mezitím mikrospánky. Už jsem moc nevnímala, jen vím, že Ráďa tam byl, uklidňoval mě přítomností a přemlouval ať si lehnu. A já jen BYLA a snila.

Já už potřebuji tlačit

Z ničeho nic, jak sedím na záchodě a snažím se vykonat potřebu, protože jsem klystýr nechtěla, mě překvapí, jaké začínám mít nutkání tlačit. To mě celkem rychle probralo z únavy a hned jsem urgovala Ráďu, že je to divné a instinktivně jsem tušila, že už jsme ve finále.

Divné nám také přišlo, že postupně odcházela bolest a já najednou jen chodila a nekácela se z bolesti. Jen jsem začala bokami vytřepávat silný nával tlačit.

Sabka dorazila, udělala vyšetření a klidným a maximálně profesionálním hlasem nám oznámila:

„Tak děcka a já teď budu trochu rychlejší. Teď se hezky sbalíme a půjdeme do auta. Do Vyškova už nejedeme, právě jsem nahmatala hlavičku.“

Přes veškerý ledový klid jejího hlasu nastal mírný chaos, ve kterém jsme spoustu věcí nechali doma. Já měla jen za úkol přecházet návaly tlačení a obléct se.

Cesta do porodnice

Cestou z baráku jsem doufala, že nikoho nepotkáme, jelikož lidé a hlavně sousedi mají tendence Vám předávat podporu i když před nimi funíte a v podstatě rodíte. Nikoho jsme nepotkali, nasedli do auta a jeli.

Dorazili jsme bez přijetí přímo na sál. Nikdo mě naštěstí neobtěžoval sepisováním vstupních papírů, protože i jim bylo jasné, že už rodím. Setkali jsme se s nemocniční  PA a já si oddychla, že je to stejně krásné a sympatické stvoření, jako ta naše.

Sabka předávala informace, poukazovala na porodní plán (článek o porodním plánu: Informovaná máma), na to, že si nepřeji nastřihnutí hráze, že jsem si masírovala hráz, že jsme pila maliník a jedla lněná semínka a cvičila s aniballem (po pravdě jsem to zkusila párkrát, ale nešlo mi to, tak jsem toho nechala).

A jsme ve finále

Tak a finále mohlo začít. Já vůbec necítila bolest. Strašně mě to překvapilo, měla jsem načtených knih jako Hypnoporod, Znovuzrození a tam jasně bylo řečeno, že tělo porod řídí samo, že nemusím vůbec tlačit.

No jo, ale moje tělo nevysílalo žádné bolestivé kontrakce, jen bezbolestné návaly tlačit.

Byla jsem z toho zmatená, ale řekla jsem si, že moje tělo ví, co dělá. Tak jsem začala tlačit, jenže to dost štípalo a bolelo.

Držela jsem Ráďu a řvala. A řvala. Přišlo mi, že se nic neděje. I ostatním to přišlo, tak jsme změnili polohu a holky mi vysvětlily že možná místo křiku, ať zkusím tu energii dát do břicha, do vytlačení.

Vyčerpávající finále

A ono to fungovalo, fakt. Jen to trvalo. Se změnami poloh i Robinek několikrát změnil polohu. Tlačila jsem tak hodinu, možná hodinu a půl. Holky asistentky si skvěle vycházely vstříc a pokyvovaly hlavami.

Několikrát už hlavička byla skoro venku, ale  Robinek se zase vcucnul zpátky do dělohy. To mě zamrazilo. Byla jsem tak vyčerpaná, že se mi z toho chtělo brečet. Sabka mi pořád opakovala, že každou chvíli budu s miminkem a teď tohle.

Tak jsem se rozhodla, že takhle ne.

Porod se děje, já jsem TADY a Robinku, my to spolu zvládneme. Sice nám to teď moc nejde, ale zvládneme to spolu. Já půjdu ze všech sil a ty věř mamince jako já věřím Tobě.

Narodil se

Po další půl hodině tlačení jsem Sabce řekla, že už to nezvládnu ( měla jsem v plánu říct, že už odmítám rodit, ať ho ze mě vyjmou, nebo mi něco píchnou). Přerušil mě nával, já zatlačila a hlavička byla venku.

Ráďa plakal a říkal, že je nádhernej, vlasatej.

Přišel lékař a řekl, že mám poslední zatlačení.

Tak jsem naposledy zatlačila z posledních sil a 16:49 byl venku. Začala jsem brečet a hned se k němu natáhla, ať ho vidím. Ležel tam a jen koukal, neplakal. Koukal a pozoroval svět.

Byl nádhernej.

Vůbec nevypadal jako miminko, vypadal tak moudře. S Ráďou jsme plakali dojetím. Zamilovali jsme se do něj. Dali mi ho na hruď a začali jsme se seznamovat.

Lékař zkontroloval poranění a konstatoval, že žádná nejsou (takže Aniball nebyl potřeba a tělo vše zvládlo i bez pomoci).

Na závěr

Už po porodu Robinek hledal prso celkem rázným a akčním způsobem, takže jsme mohli tušit, že nás čeká život se silnou osobností a to se potvrdilo.

Já byla v tranzu a cítila jsem ženskou hrdost, že jsem si porodila to nejkrásnější dítě. Vyčerpání bylo pryč. Byl to ten nejkrásnější okamžik v životě.

Zrození života je prostě mystickým zážitkem, až mě překvapilo jak moc přítomný okamžik to byl. 

Od té doby, když vidím novorozence nebo se mluví o porodech, pláču. Dojetím. Stále. I 9 měsíců po porodu.

Související články:

8 thoughts on “Přirozený porod

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

shares